Marie Pospíšilová (1862)

Marie Pospíšilová, vlastním jménem Marie Terezie Vondřichová (23. ledna 1862, Praha[1] – 26. května 1943, Tegernsee, Německo), byla původem česká herečka.

Marie Pospíšilová
Marie Pospíšilová r. 1881
Narození23. ledna 1862
Praha
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí26. května 1943 (ve věku 81 let)
Tegernsee
Německá říše Německá říše
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodila se v pražském Karlíně. S hereckou činností začínala v kočovných společnostech (Josef Emil Kramuele, František Pokorný). V roce 1879 získala angažmá v pražském Prozatímním divadle, odkud v roce 1881 přešla s velkou částí hereckého souboru do nově vzniklého Národního divadla. V divadle soupeřila o role s tehdy významnými herečkami – Otýlií Sklenářovou a Marií Bittnerovou. V divadle měla Pospíšilová svého ochránce, kterým byl režisér Antonín Pulda, její učitel a přítel.[2] V posledních dnech prosince 1885 po prudkých sporech o obsazení titulní role Claire v Ohnetově hře Majitel hutí, pro kterou ředitel divadla František Adolf Šubert vybral Marii Bittnerovou a režii přenechal novému režiséru Jakubu Seifertovi, a kdy Pospíšilová napadla Šuberta v Národních listech a při premiéře nechala rozdávat letáky, kde obvinila Šuberta z ubíjení jejího talentu a zdraví, byla z divadla i s režisérem Puldou propuštěna.[3]

Ještě v tomtéž roce vystoupila pohostinsky v polském Krakově[4] a pak v srpnu 1885 v pražském německém divadle, čímž proti sobě popudila pražskou veřejnost, ale pomohlo jí to následně získat angažmá v předních divadlech v Německu a v Rakousku (Drážďany, Hamburk, Vídeň – 1890, Berlín).

O deset let později, v roce 1895, byla pozvána bez vědomí ředitele Šuberta, který měl z divadla dlouhodobou dovolenou a věnoval se přípravě národopisné výstavy, správním výborem Družstva ND k pohostinským vystoupením v pražském Národním divadle,[5] což vyvolalo opět rozporuplné reakce a byla znovu obviňována ze zrady národních zájmů v roce 1885, kdy začala hrát v německých divadlech. Za Pospíšilovou se postavili Mladočeši a F. X. Šalda v časopise Rozhledy, proti vystoupili Staročeši, kteří publikovali odmítavé články mj. v deníku Čas a v Národních listech. Nakonec jí však byla nabídnuta a ona podepsala smlouvu s výjimečnou gáží i podmínkami.[6] Po návratu Šubert vznesl námitky a po neúspěšném osobním setkání s ním Pospíšilová smlouvu roztrhala a vrátila se natrvalo k německému divadlu.[7] Jejím posledním pohostinským vystoupením v Národním divadle a v českém jazyce byla role Blaženy v Shakespearově hře „Mnoho povyku pro nic“ dne 15. června 1895.[8]

Až do roku 1907 pak působila v divadle v Hamburku. V období 1909 až 1913 byla ředitelkou německého městského divadla v Ústí nad Labem.

V době svého pobytu v Praze byla členkou Amerického klubu dam, prvního českého ženského spolku založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem.

Citát
„ V činohře byl velikým slibem do budoucna nezkrotný talent krásné Marie Pospíšilové. Sotva třiadvacetiletá měla už kus divadelní minulosti, ba proslulosti; po venkovských jevištích ochodila si svoje takřka dětské střevíčky a záhy tam zažila i svoje první románky; teď znepokojovala Prahu ještě dosti starousedlou stejně svými divadelními úspěchy jako svým skvělým zjevem a neméně i tím, do jakých vznešených oblastí její milostné styky pronikaly. “
— Jaroslav Kvapil [9]

Divadelní role, výběr

Osobnosti českého divadla o Marii Pospíšilové

František Černý
  • V oslnivou hvězdu tohoto slohu začala se vyvíjet koncem sedmdesátých let však až Marie Pospíšilová, salónní herečka dravých tragických tónů, která ale z mnoha příčin na pražském českém divadle trvale nezakotvila [10].

Jaroslav Kvapil
  • Jedovatý feuilleton Bozděchův vykonal svou úlohu, po něm nešlo už jen o rozvod, nýbrž o naprostou rozluku českého divadla s věrolomnou vlastenkou, a z Mařenky Pospíšilové se stala tedy nadobro – Maria Pospischil.[11]
  • Aféra Pospíšilčina skončila se však pro ni naprostým nezdarem a s propuštěnou umělkyní opouštěl Národní divadlo i její věrný učitel, znamenitý herec a nejlepší tehdy režisér Antonín Pulda; to byla dvojí veliká ztráta už v druhém roce Národního divadla a podnes jsou pamětníci, kteří tvrdí, že zachráněná hlava Šubertova za tuto dvojí oběť nestála.[12]

Hana Kvapilová
  • Všichni jsme hned poznali, že Magda bude její nejlepší rolí. Založila ji sice stejně úsečně jako Fedoru, ale byla přece mnohem vřelejší a tím milejší, sympatičtější... Vůbec celé její umění, zdá se mi, je stupnicí efektů hlasových, rozvášněných a šílených výkřiků; hlas jako zvon, silný, bez vniterného zbarvení, něhy a ženského kouzla... Musila se vycvičit železnou pílí a vytrvalostí na tak brilantní macherku, virtuosku... Lítá po jevišti a má dva stále se opakující pohyby: rukou ve vlasech (prý po Duseové) – a pak dotýká se oběma rukama žeber a sjede dopředu pod prsa. Celý výkon je jako rozbouřený vichr nebo snad moře, hlučný, sama síla a určitost...[13]

Odkazy

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 41
  3. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 42–3, 120
  4. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 241
  5. Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 47
  6. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 160
  7. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 161
  8. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 158
  9. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 40
  10. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 65
  11. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 45
  12. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 120
  13. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 159

Literatura
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 64, 114–5, 120, 127, 205
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 241, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 60, 65, 83
  • Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 46–7
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 387–8
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 40–5, 64, 90, 94, 119, 120, 141–6, 158–161, 400
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 102, 116, 124, 187–8
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 614.
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 51, ISBN 80-207-0485-X
  • Běla Veselá: Žena v českém umění dramatickém, vyd. Topičova edice, Praha, 1940, str. 7, 19

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.