Emanuel Bozděch

Jeho dětství bylo krušné. Otec, obchodník s kroupami v pražské Dušní ulici, ztratil většinu majetku během revoluce 1848.[3] Emanuel navštěvoval německou piaristickou obecnou školu[3] a novoměstské gymnázium, poté vystudoval práva a filozofii v Praze. Po promoci pracoval jako vychovatel v rodině Adlerfeldů ve Skřivanech.[4]

V roce 1869 se stal dramaturgem Prozatímního divadla[4] (nazývané tehdy Královské zemské české divadlo),[5] jehož režisérem byl Josef Jiří Kolár, známý svou pánovitostí a nesnášenlivostí.[6] Mezi oběma umělci propukl nepříjemný spor, který měl někdy komické rysy (jednou prý Kolár Bozděcha nepozorovaně zamkl v pracovně a otevřel mu až pozdě v noci, když mu Bozděch pohrozil žalobou),[7] ale jinak šlo ze strany Kolára, kterého Bozděch do jisté míry svým talentem zastiňoval, spíš o urážky a nepodložená obviňování z plagiátorství.[6]

V roce 1876 se nedohodl s divadelním družstvem na platu a Prozatímní divadlo opustil (novým dramaturgem se stal Jakub Arbes.[6] Poté se stal divadelním referentem německých novin Prager Tagblatt a Prager Abendblatt. Jelikož tyto listy zastávaly politickou linii nepříznivou českým národním zájmům, vyjednali mu čeští novináři (Zdeněk Strobach, Adolf Srb) přechod do konkurenčního německého deníku Politik.[6] Překládal také své starší hry do němčiny, ale na německé scéně neměl většího úspěchu.[8]

Velmi nerad se nechával fotografovat. Poslední fotografie, která se po jeho zmizení našla, pocházela z ateliéru Jana Tomáše z roku 1872.[4] Když chtěli novináři vzhledem k jeho významu v 80. letech otisknout jeho podobiznu, nezískali ji ani u jeho spolupracovníků či přátel. Snažili se ho proto nenápadně vyfotografovat na procházce, ale (asi i kvůli tehdejší nedokonalé technice) se jim to nepodařilo.[4] Úspěšnější byl Josef Mukařovský, který Bozděcha zpodobnil v roce 1887 během divadelního představení a náčrtek dokončil po jeho zmizení.[4] Je to jeden z mála Bozděchových portrétů v tisku. („Z paměti“ ho pak společně nakreslili také Jan Vilímek a František Josef Rživnatz pro Humoristické listy z října 1889).[9]

Neměl mnoho přátel, nikomu se nesvěřoval. Byl zamlklý, ke všem zdvořile chladný. Blízké vztahy měl jen se svou sestrou a starou matkou.[3] Jeho odtažité chování k lidem, včetně celebrit, bylo někdy považováno za přezíravé a podivínské.[10] Měl zvláštní smysl pro humor - vtipy v jeho veselohrách i pronášené ve společnosti neplynuly z veselé nálady, ale z dobře promyšleného úsudku. Říkalo se o něm, že své okolí dokáže rozveselit, ale sebe nikoliv.[10] Ke konci života trpěl nevyléčitelnou nemocí, cukrovkou („cukrovou úplavicí“), která mu způsobovala fyzické bolesti a ovlivňovala i jeho psychiku.[11]

13. února 1889 uveřejnil denní tisk informaci, že Emanuel Bozděch odešel 10. února po 6. hodině večerní z domu, což běžně nedělal, a dosud se nevrátil. Policii to bylo oznámeno následujícího dne, ale do 12. února večer se ho nepodařilo najít.[12] Událost vyvolala pozornost veřejnosti a v následujících dnech a měsících se objevovaly podrobnější informace i fámy, včetně později vyvrácených zpráv o jeho spatření nebo o nalezení jeho mrtvoly.[13][14][15][16][17]

O dva roky později, počátkem února 1892, vydal zemský soud výzvu, která shrnula tehdy známá fakta: 10. února 1889 odešel Bozděch mezi 7. a 8. hodinou večerní ze svého bytu v Praze-Novém Městě, Štěpánská 37 a od té doby o sobě nepodal žádnou zprávu. Okolnosti nasvědčují tomu, že spáchal sebevraždu, protože zanechal několik dopisů, z nichž tento úmysl byl patrný. Obsahovaly formulace jako „Odpusťte, že vás opouštím, nelze však jinak, život se mi zprotivil“, „Bude-li moje mrtvola nalezena, ať se pitvá, aneb ať se tepny přeřezají. Pohřeb ať je co nejprostší“ nebo „Zachovejte mě v přátelské upomínce. Chci se s životem rozloučiti.“ V poslední době byl navíc rozrušený, melancholický a trpěl nevyléčitelnou nemocí. Při odchodu se oblékl do nejstaršího oblečení a zanechal v bytě všechny cennosti. Mezi 7. a 8. hodinou byl spatřen, jak ve vánici přechází most císaře Františka Josefa I., přičemž se chvílemi zastavoval a díval na Vltavu. Naposledy byl spatřen v Praze-Holešovicích v Bělského ulici naproti Umrathovu domu u samé Vltavy, na tzv. „Navážce“, odkud bylo možné snadno dojít k řece. Předpokládá se proto, že za tehdejší bouře skočil do vody a jeho mrtvola byla později odplavena s uvolněným tajícím ledem.[18]

Zřejmě poslední zpráva o jeho existenci se objevila roku 1910; podle ní se Bozděch uchýlil do kláštera s přísným režimem kdesi na Balkáně a ztratil se tak pouze pro veřejnost.[19] Podle názoru jeho přítele Adolfa Srba i advokáta Karla Adámka se jednalo o zjevnou fámu.[6]

První divadelní hry – Z doby kotillonů (premiéra 9. května 1867) a Baron Goertz (21. ledna 1868) napsal během pobytu ve Skřivanech. Obě zaujaly svou vyzrálostí a technickou vyspělostí.[4] Velký ohlas měla zvlášť druhá z nich, historická tragédie o honbě za slávou, umístěná do Švédska za vlády Karla XII. na počátku 18. století.[20] Současníci v ní vnímali skryté narážky na politickou situaci a v hlavním hrdinovi viděli obraz ministra Beusta.[4] Myšlenka dramatu ale měla obecnou platnost a přízeň kritiky si dílo zachovalo i po letech, kdy vzpomínky na někdejší politické poměry vyprchaly.[20] Roku 1870 vyvolala hra Z doby kotillonů kontroverzi, když J. J. Kolár obvinil Bozděcha, že ji sám nevytvořil, ale přeložil z francouzštiny nebo španělštiny. Domnělý originální text ale nikdy nenalezl. Téhož roku vyšel v časopise Česká thálie anonymní článek, připisovaný Josefu Jiřímu Stankovskému, podle něhož tato hra pochází z pozůstalosti po Františku Bozděchovi (1838–1865), novináři a předčasně zemřelém starším bratru Emanuela. Mezi Stankovským a Bozděchem pak došlo k ostré polemice.[6]

Později vydal další hry: Světa pán v županu (o Napoleonovi) a komedii Dobrodruzi (z doby císaře Rudolfa II.; v Praze bylo její uvedení zakázáno a hrála se jen v Poděbradech).[4] Jeho nejpopulárnější prací byla historická veselohra Zkouška státníkova[4] z doby vlády Marie Terezie kolem roku 1748. I tady projevil svůj talent a na rozdíl od řady jiných autorů zobrazil historii věrně, neuchyloval se k laciné karikatuře a zesměšňování.[21]

Psal také eseje a kritiky (např. Nejmilejší myšlenka dramatika Octava Feuilleta, uveřejněná ve Světozoru r. 1873)[22] a překládal, hlavně z francouzštiny a němčiny.[4] Do němčiny také přeložil vlastní hry Z doby kotillonů (König Cotillon) a Světa pán v županu (Der Weltbeherrscher im Hauskleide), které se pak uváděly v německých divadlech v Drážďanech, Praze i jinde. V 70. letech vydal také svazek novel.[4] Většinu novinových článků napsal v němčině. Do českých časopisů přispěl jen několika ojedinělými články, všechny nabídky českých redakcí k dlouhodobější spolupráci zásadně odmítal.[10]

Bozděch byl v očích současníků geniální dramatik.[9] Byl ctižádostivý, ale na výsledek si dokázal počkat. Psal úspěšné hry, ale i přísné a nelítostné kritiky.[9] V historických hrách si nechával záležet na věrném zobrazení doby.[23]

• 
  Fotografie od Jana Tomáše z r. 1872
• 
  Portrét z paměti (Jan Vilímek a F. J. Rživnatz)