Má vlast

Život v Praze koncem 18. století

První polovina 19. století se v českých zemích nesla ve znamení národního obrození, jehož hlavní představitelé jako Josef Dobrovský či Josef Jungmann si kladli za cíl mimo oživení českého jazyka také zvýšení míry národnostního uvědomění českého národa. Hlavní fáze českého obrození sice probíhaly zejména v desetiletích kolem přelomu 18. a 19. století, otázky ohledně národnostního sebeurčení českého národa se však objevovaly po celé století devatenácté. Mimo jiné i na české hudební scéně byla diskutována otázka, jakým způsobem hudebně vyjádřit stále sílící národnostní uvědomění Čechů; většinou se uvažovalo o tom, že toho lze nejlépe dosáhnout pomocí tvorby hudebních děl na lidové motivy a písně.[1] S představiteli tohoto názoru se později ztotožnil i Smetana.

Přirozeným hudebním centrem české hudby byla tehdy Praha.[2] Tam byla roku 1863 založena Umělecká beseda, jejíž členové, dnes klasičtí umělci jako Vítězslav Hálek, Josef Mánes, Jan Evangelista Purkyně nebo Bedřich Smetana, zásadním způsobem přispěli k utváření identity českého národního umění. V této době existovalo kolem dvou set pěveckých spolků, které roku 1862 uspořádaly v Praze pěvecký festival s ryze českou hudbou.[3]

V atmosféře opětovného nabývání národnostního uvědomění vznikla i myšlenka na stavbu národního divadla pro potřeby českého obyvatelstva. Za tímto účelem vznikl Sbor pro zbudování Národního divadla, který začal shromažďovat potřebné finanční prostředky na tak rozsáhlou stavbu. Naléhavá potřeba zbudovat hlavní české divadlo si však vyžádala postavení Prozatímního divadla, které se dočkalo otevření v roce 1862. Díky orchestru, který vznikl při operní scéně Prozatímního divadla, bylo možno provádět operní či další velká orchestrální představení, kterých pěvecké spolky nebyly schopny.[4] V roce 1866, čtyři roky po otevření Prozatímního divadla, se stal ředitelem opery Bedřich Smetana, který dnes patří k vrcholným představitelům české klasické hudby a zakladatelům české hudby národní.[1]

Cyklus šesti symfonických básní, který nakonec Smetana pojmenoval Má vlast, vznikal mezi lety 1874–1879. Smetana jej tvořil postupně a z počátku neměl přesný plán toho, jakou bude mít konečnou formu[5] či kolik bude mít částí. První čtyři symfonické skladby přitom vznikaly nezávisle na sobě a až poslední dvě skladby byly psány cíleně za účelem dotvoření cyklu o šesti symfonických básních.[6]

Prozatímní divadlo na dobové kresbě Bohumíra Roubalíka

První symfonická báseň z roku 1874 zvaná Vyšehrad vznikala v době, kdy si Smetana procházel těžkým obdobím. Již od roku 1866 působil jako vůdčí osobnost opery Prozatímního divadla. Smetana zamýšlel z této operní scény udělat operu světového významu, proto postupně do operního repertoáru začleňoval nejvýznamnější díla operní literatury jako byla díla Carla Marii Webera, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Gioacchina Rossiniho nebo Daniela Aubera. V atmosféře dozvuků českého národního obrození však začalo být Smetanovi postupně vyčítáno, že se příliš zaměřuje na světové opery a měl by se raději snažit začlenit do repertoáru operní scény Prozatímního díla národnostního charakteru. Do čela Smetanových odpůrců se postavil František Pivoda, jeden z předních českých hudebních kritiků tehdejší doby, který Smetanovi vyčítal mimo nedostatku národnostního uvědomění i jeho příklon k mladočechům, údajnou Smetanovu žárlivost na jiné skladatele či samotné Smetanovy skladby, které podle Pivody často nebyly valné kvality a až na Prodanou nevěstu postrádaly národnostní náboj.[7]

Na nátlak kritiků se proto Smetana v roce 1872 vzdal funkce ředitele opery. Vyjádření nesouhlasu s tímto krokem z řad předních českých umělců však způsobila, že již počátkem následujícího roku byl Smetana opět dosazen na místo vedoucího operní scény. Jeho nová komická opera Dvě vdovy však kromě nadšených ohlasů vyvolala i další vlnu kritiky, která se často přesouvala až do osobní roviny výpadů proti Smetanovi. Po skončení náročné sezony v roce 1873/1874 byl Smetana i následkem vln osobních útoků značně vyčerpán.[8] Brzy jej však zasáhla další rána v podobě relativně náhlé ztráty sluchu. Toho léta si Smetana všiml, že každé ucho vnímá jednotlivé tóny jinak; později mu začalo pískat v levém uchu a sluch se mu neustále zhoršoval, až přes noc z 19. na 20. října 1874 ohluchl úplně,[9] přitom ještě 19. října večer navštívil operu a byl schopen ji slyšet.[10]

Smetanova partitura k Vltavě

Smetana se poté vzdal svých funkcí v divadle a již 1. listopadu obsadil místo ředitele opery jeden z jeho hlavních odpůrců, staročech Jan Nepomuk Maýr. Smetana, prožívaje těžké životní období, tak paradoxně získal více času na skladatelskou činnost a nebyl tolik rozptylován veřejným děním a činnostmi souvisejícími s vedoucím postavením pražské opery. Ponořil se proto do tvoření partitury symfonické básně Vyšehrad a již 18. listopadu oznámil, že je se svým dílem hotov.[11] Na Vyšehradu přitom začal pracovat koncem září 1874.[12] Premiéru měla tato symfonická báseň 14. března 1875. Tvůrčí rozmach Bedřicha Smetany, byť již úplně hluchého, dále pokračoval. Již dva dny po dokončení Vyšehradu začal pracovat na nové symfonické básni, kterou nazval Vltava. V této básni se Smetana snaží hudbou vykreslit podobu největší české řeky.[13] S touto symfonickou básní byl hotov již 8. dne následujícího měsíce. Premiéru měla Vltava 4. dubna 1875.

Byť Smetana zkomponoval první dvě básně z cyklu Má vlast ve druhé polovině roku 1874, náměty na jejich vytvoření nosil v hlavě už nejméně od roku 1872, jak to dokládá zmínka v Hudebních listech.[14] Podle Otakara Šourka však lze „hudební zárodek“ cyklu najít už v roce 1870, protože motiv sestupně a vzestupně rozloženého sextakordu, který se objevuje ve Vyšehradě, se objevil už i v druhém dějství Libuše.[15]

Třetí symfonická báseň s názvem Šárka byla dokončena 20. února 1875 a je pojmenovaná po bojovnici Šárce z české pověsti Dívčí válka.[12] První tři symfonické básně Smetana skládal v Praze, čtvrtou symfonickou báseň Z českých luhů a hájů, která byla dokončena 18. října, Smetana komponoval v myslivně v Jabkenicích. Po dokončení čtvrté symfonické básně Smetana spojil svorkou partitury všech čtyř básní a nadepsal je titulem „Na Vlasť – tvoří celek“.[16]

Titulní stránka k partituře Táboru

Během jednoho roku tak Smetana vyplodil čtyři symfonické básně. Dobový tisk o Smetanových čtyřech básních psal jako o tetralogii, avšak sám Smetana zamýšlel v budoucnu ještě celek nějakým způsobem uzavřít a dodat mu myšlenkové vyvrcholení.[17] V nastávajícím čase však byl Smetana zaměstnán prací na jiných projektech jako byly např. opery Hubička a Tajemství či smyčcový kvartet Z mého života. K sepsání těchto děl ho hnaly do jisté míry finanční důvody, jelikož po odchodu z divadla Smetana neměl stálé zaměstnání a cestovní výlohy spolu s výdaji za léčebné pobyty a návštěvy doktorů byly značně vysoké. K tematice symfonických básní na národnostní téma se proto vrátil až po dokončení několika jiných prací, a to v roce 1878.[17]

V pořadí pátá symfonická báseň Tábor byla dokončena 13. prosince 1878, premiéru měla 4. ledna 1880.[12] Je pojmenovaná po jihočeském městě Tábor, které v roce 1420 založili husité, jimž během husitských válek sloužilo jako hlavní centrum. Smetanu při sepsání táto básně inspirovaly právě husitské války, o čemž svědčí i přítomný nápěv husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, který v celé básní dominuje.[18] Tato část symfonického cyklu je mohutnou fantazií na bitevní zpěv husitů, k níž se bezprostředně pojí následující, šestá a poslední symfonická báseň s názvem Blaník. Byla dokončena 9. března 1879 a premiéru měla 4. ledna 1880.[12] Je pojmenovaná po středočeském vrchu Blaník, v němž podle staročeské pověsti spí vojsko v čele se svatým Václavem a čeká, až bude českému národu nejhůře. Po dokončení Blaníku Smetana připojil posledně dvě komponovaná díla – Tábor a Blaník – k předcházejícím čtyřem symfonickým básním a celek pojmenoval Vlast, čímž byl celý soubor uzavřen.[12] První zmínku o tom, že cyklu se nakonec dostalo pojmenování Má vlast s největší pravděpodobností přinesl časopis Dalibor 20. října 1879, který rovněž zmiňoval, že Smetana celý cyklus věnoval Praze.[19]

Poté, co Smetana celý cyklus zakončil, zkomponoval ještě verzi pro čtyřruční klavír. Při komponování této verze Mé vlasti byl Smetana do jisté míry omezen technickou povahou díla (technické možnosti čtyřručních klavírních skladeb jsou přirozeně menší než u skladeb komponovaných pro klavíry dva) i tím, že některé pasáže cyklu jsou vyloženě orchestrálního charakteru, a nebylo proto možné je převést do verze čtyřručního klavíru. V situacích, kdy ve skladbě v orchestrální verzi nastávají části s několikanásobnými hudebními linkami, byl Smetana nucen vybrat jen některou či některé z nich. Podle Lukáše Matouška může skutečnost být klíčem pro určení původně zamýšlené Smetanovy interpretace díla.[21]

Plakát k prvnímu provedení Mé vlasti

Jak celý cyklus Má vlast postupně vznikal, byly jednotlivé symfonické básně nacvičovány i hrány různými orchestry, avšak většinou pouze jednotlivě. První uvedení Mé vlasti jakožto šestidílného cyklu nastalo 5. listopadu 1882; premiéra se odehrála v sále na Žofíně, cyklus byl nacvičen Výpomocným spolkem členů sboru a orchestru královského zemského českého divadla pod vedením dirigenta Adolfa Čecha.[22] Představení navštívil i sám Bedřich Smetana, avšak bylo to první a zároveň poslední souborné uvedení celého cyklu, kterého se dožil (zemřel o 2 roky později).[23]

Další nacvičování a předvádění Mé vlasti se dělo jen velmi sporadicky. Bylo to mimo jiné způsobeno vysokými požadavky na technické a umělecké dovednosti orchestru. Druhé souborné představení Mé vlasti nastalo 12. května 1887 k příležitosti třetího výročí Smetanovy smrti. K častějšímu provedení cyklu v českých zemích výrazně přispěl vznik České filharmonie, která byla schopna tak náročné dílo nastudovat. Díky České filharmonii se rovněž začaly pořádat koncerty v Národním divadle mnohem častěji než dříve, takže i Má vlast se dočkala stále častějších provedení.[24] Má vlast se poměrně brzy hrála i v zahraničí (zejména Německo a Velká Británie) a stejně jako v českých zemích, i tam byly nejdříve uvedeny jednotlivé básně.

V roce 1929 byla Má vlast zaznamenána na gramofonovou desku. Nahrávka byla pořízena Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha pro společnost His Master's Voice; jednalo se vůbec první zaznamenanou nahrávku České filharmonie.[25] V následujících letech Česká filharmonie Mou vlast propagovala na českém i zahraničním území a po nedlouhé době se stalo zvykem cyklus hrát při nejrůznějších státních příležitostech.[26] Skladba je dnes považována ze vrcholné dílo nejen Bedřicha Smetany, ale české klasické hudby vůbec.

Má vlast se hraje každoročně 12. května, v den výročí Smetanova úmrtí, jako první zahajovací dílo na festivalu klasické hudby Pražské jaro. V roce 2002 cyklus na zahajovacím koncertě vůbec poprvé dirigoval dirigent mimoevropského původu, a to Japonec Ken-ičiró Kobajaši.[26]