Lauren Bacallová

Lauren Bacall se narodila jako Betty Joan Perske 16. září 1924 ve čtvrti Bronx v New Yorku, jako jediné dítě Natalie (rozené Weinstein; 1901–1969), která si později změnila příjmení na Bacal, a Williama Perske (1889–1982), který pracoval v prodeji. Oba její rodiče byli Židé. Její matka emigrovala z Jasy v Rumunsku, přes Ellis Island. Její otec se narodil v New Jersey, rodičům pocházejícím z Valožyn, z převážně židovské komunity na území dnešního Běloruska.[4]

Její rodiče se rozvedli, když jí bylo pět let. Poté se už nevídala s otcem. Později si vzala rumunskou formu matčina příjmení – Bacall.[5] Se svou matkou měla blízký vztah. Matka se znovu provdala za Lee Goldberga a poté co se Bacall stala filmová hvězdou, se odstěhovala do Kalifornie. Skrze otce, byla Bacall příbuzná s Šimonem Peresem, osmým premiérem a devátým prezidentem Izraele.[6][7][8] Peres řekl, že si tohoto spojení nebyl vědom, dokud mu to Bacall neřekla.[6]

Rodina se brzy po jejím narození přestěhovala do brooklynského Ocean Parkway.[4][9] Rodinné bohatství umožnilo Bacall chodit na internátní školu pro dívky Highland Park v Tarrytown v New Yorku, což byla soukromá škola, kterou fondoval filantrop Eugene Heitler Lehman,[10] a na školu Julia Richman High School na Manhattanu.[11]

V roce 1941 Bacall navštěvovala lekce na Americké akademii dramatických umění v New Yorku, kde byl jejím spolužákem Kirk Douglas,[12] zatímco pracovala jako uvaděčka v divadle St. James Theatre a jako modelka.

Svůj herecký debut uskutečnila na Broadway v roce 1942, když jí bylo 17 let, v malé roli ve hře Johnny 2 X 4. V té době žila se svou matkou na 75 Bank Street. V roce 1942 byla korunována jako Miss Greenwich Village.[13]

Jako teenage modelka se objevila na obálce Harper's Bazaar a v dalších časopisech jako Vogue. Článek v magazínu Life z rok 1948 referoval o její „kočičí ladnosti, zlatohnědý vlasech a modrozelených očích.”

Ačkoli je objevení Bacall často připisováno Dianě Vreeland z Harper's Baraar, ve skutečnosti to byl Nicolas de Gunzburg, kdo ji Vreeland jako osmnáctiletou představil. Poprvé se s Bacall setkal v klubu Tony's. De Gunzburg Bacall navrhl, aby další den přišla do kanceláře Harper's Bazaar. Svůj objev přenechal Vreeland, která zařídila focení s Louise Dahl-Wolfe, pro březnovou obálku 1943.[14]

Obálka Harper's Bazaar zaujala módní ikonu, manželku Hollywoodského producenta Howarda Hawkse, "Slim" Keith.[15] Ta naléhala na manžela, aby vzal Bacall na kamerovou zkoušku pro jeho připravovaný film Mít a nemít. Hawks požádal svou sekretářku, aby o Bacall zjistila něco víc, ale sekretářka omylem poslala Bacall lístek, aby přišla rovnou na konkurz do Hollywoodu.[16]

Bacall a Howard Hawks (1943)

Bacall s Humphreym Bogartem ve filmu Mít a nemít

Když se Hawks s Bacall setkal v Hollywoodu, ihned s ní uzavřel sedmiletou smlouvu na spolupráci s honorářem 100 dolarů týdně a začal osobně řídit její kariéru. Její jméno změnil na Lauren a ona zvolila příjmení „Bacall” – variantu matčina jména za svobodna, jako své umělecké jméno. Pod své křídlo ji vzala také Slim Hawks, která Bacall stylově oblékala a pomáhala jí v otázkách elegance, způsobů a vkusu.[17] Hawks také navrhl, aby zkoušela mluvit níže položeným hlubším hlasem, namísto jejího normálního výše položeného hlasu.[18] Aby snížil tón jejího hlasu, nechal ji aby se učila mluvit pod dozorem hlasového kouče. Součástí jejího tréninku byl požadavek, aby každý den křičela Shakespearovy verše.[17][19] Její výška 174 cm byla mezi mladými herečkami 40. a 50. let neobvyklá a pomáhala jí vyniknout. Většina kritiků její hlas charakterizovala jako „smyslné sexy vrčení” a „hrdelní předení”.[18]

Během kamerových zkoušek pro film Mít či nemít (1944), byla Bacall velmi nervózní. Aby minimalizovala svůj třes, přitiskla bradu blíže k hrudi, postavila se před kameru a zadívala se nahoru.[20] Tento efekt se stal známý jako „Ten pohled”, což se společně s jejím smyslným hlasem stalo jedním z jejích charakteristických znaků.

Její postava ve filmu dostala jméno „Slim” podle přezdívky Slim Hawks a Bogard užíval přezdívku Howarda Hawkse „Steve”. Podle Bacall, byla mezi oběma herci na place okamžitá chemie.[4] Mezi ní a Bogartem, který byl v té době ženatý s Mayo Method se několik týdnů po natáčení vyvinul romantický vztah.[15]

Role Bacall byla v původním scénáři mnohem menší, ale během natáčení, byla její role několikrát zrevidována a přepsána na hlavní roli. Po vydání filmu byla Bacall katapultována mezi hvězdy stříbrného plátna a její výkon se stal základním kamenem její image, která v populární kultuře zanechala silný účinek a dokonce ovlivnila módu[21] a další filmové tvůrce a herce.[22]

Dvacetiletá Lauren Bacall sedí na piánu, na které hraje více-prezident Harry S. Truman v kantýně National Press Club ve Washingtonu, D.C. (únor 1945)

Studio Warner Bros. vypustilo velkou marketingovou kampaň na propagaci filmu a zavedení Bacall jako filmové hvězdy. Součástí zvýšení veřejného povědomí byla i návštěva v National Press Club ve Washingtonu, 10 února 1945. Zde Charlie Enfield, tiskový agent a šéf propagace studia Warner Bros., Bacall požádal, aby si sedla na piáno, zatímco na něj hrál prezident Harry S. Truman.[23][24]

Po filmu Mít a nemít hrála spolu s Charlesem Boyerem ve filmu Confidential Agent (1945), který nebyl příliš dobře přijat kritikou. Sama si uvědomovala, že by to mohlo vážně ublížit její kariéře, ale další výstup jako mysteriózní Vivian Ruthledge s ostrým jazykem v Hawksově noirovém filmu Velký spánek (1946), po boku Bogarta, její kariéru rychle upevnil.[25]

Velký spánek položil základy jejímu statusu ikony noirového filmu. S tímto žánrem byla silně spojována až do konce své kariéry[26][27][28] a často byla obsazována do rolí různých rolí nezávislých smyslných femme fatale jako Vivian.[29]

Společně s Bogartem byla obsazena do dalších dvou filmů. V noirovém filmu Temná pasáž (1947) hrála tajemnou umělkyni ze San Francisca. „Slečna Bacall...vytváří poměrně velký tlak svým ostrým pohledem, který ví co ta holka chce”, napsal Bosley Crowther o jejím výkonu do deníku New York Times.[30] Poté se Bacall objevila v melodramatickém napínavém filmu Johna Hustona Key Largo, opět po boku Bogarta, Edwarda G. Robinsona a Lionela Barrymora. Podle kritičky Jessicy Kiang „Bacall přináší roli ambivalence a nezávislosti, což činní její postavu mnohem zajímavější než jak byla napsána.”[31]

Bacall po boku Kirka Douglase ve filmu Mladík s trumpetou (1950)

Bacall odmítala scénáře, které jí nepřipadaly zajímavé, čímž si vybudovala reputaci obtížné spolupráce. I přesto však upevňovala svůj hvězdný status v řadě filmů 50. let, ve kterých se objevovala jako vůdčí žena a získávala vlídné recenze.

Byla obsazena s Garym Cooperem ve filmu Bright Leaf (1950). Ve stejném roce hrála ženu dvou tváří ve filmu Mladík s trumpetou, jazzovém muzikálu v němž se objevil Kirk Douglas, Doris Day a Hoagy Carmichael.

V letech 1951 a 1952 se společně s Bogartem objevovala v akčním dobrodružném radio-seriálu Bold Venture.[32]

Objevila se v první cinemaskopické komedii Jak si vzít milionáře (1953), což byl nekontrolovatelný hit mezi kritiky i v počtu prodaných vstupenek.[33] Film režíroval Jean Negulesco a dále zde vystupovaly Marilyn Monroe a Betty Grable. Bacall se dostalo pozitivní uznání za ztvárnění postavy vtipné zlatokopky Schatze Page.[34] „Hlavní vyznamenní za rozdávání smíchu náleží slečně Bacall” napsal Alton Cook pro New York World-Telegram & Sun. „Jako nejchytřejší a nejdravější z celého tria, přebírá konrolu nad každou scénou svým kousavým podáním a jízlivě vtipnými replikami.”[35]

Po úspěchu filmu Jak si vzít milionáře, s Bogartovou podporou odmítla žádanou nabídku od Grauman’s Chinese Theatre, aby otiskla své ruce a nohy do cementu na dvoře divadla. V té době měla pocit, že „každý kdo se objevil ve filmových titulcích tam mohl být prezentován, standarty klesly”. Neměla pocit, že dosáhla statusu velké filmové hvězdy a není hodna takvé pocty.[36] „Chci mít pocit, že jsem si zasloužila své místo tím nejlepším co může filmový byznys nabídnout”.[4]

Lauren Bacall a Marilyn Monroe ve filmu Jak si vzít milionáře (1953)

V této době měla smlouvu s 20th Century Fox.[35] Objevila se v další cinemaskopické komedii režírované Jeanem Neguslescem, Woman's World (1954), která oproti svému předchůdci v prodejích neuspěla.[37][38] Následovala televizní verze Bogartova raného filmového úspěchu Zkamenělý les, která byla živou instalací v týdenní dramatické antologii Producer's Showcase, kde se opět jako hrabě Mantee objevil Bogart, Henry Fonda jako Alan a Bacall jako Gabrielle, což byla role, kterou původně hrál Leslie Howard a Bette Davis. V 90. letech Bacall věnovala poslední známou kopii představení z roku 1955 Muzeu televizea a rádia (dnes Paley Center for Media), kde zůstává archivována pro prohlížení v New Yorku a Los Angeles.[39]

V roce 1955 se Bacall objevila ve dvou celovečerních filmech The Cobweb a Krvavá cesta. Film The Cobweb, který režíroval Vincente Minneli se odehrává v ústavu pro choromyslné, kde postavala Bacall pracuje jako terapeutka. Jednalo se o její druhou spolupráci s Charlesem Boyerem a objevil se zde také Richard Widmark a Lillian Gish.[40]

Mnoho filmových znalců považuje film Psané ve větru (1956), režírovaný Douglasem Sirkem, mezníkem na poli melodrama.[41] Spolu s Rockem Hudsonem, Dorothy Malone a Robertem Stackem, Bacall hraje kariéristku jejíž život nečekaně převrátí vzhůru nohama rodina naftových magnátů. Bacall ve své autobiografii napsala, že o této roli nesmýšlela moc valně, ale recenze byly příznivé. Magazín Variety napsal „Bacall se silně projevuje jako rozumná dívka, která vpadla do šílenství rodiny naftových magnátů”.[42]

Zatímco doma zápasila s těžkostmi, které přinesla Bogartova nemoc, objevila se v dobře hodnoceném filmu Módní návrhářka (1957) po boku Gregoryho Pecka.[43] Hudební komedie byla druhým celovečerním filmem, který režíroval Vincente Minelli. Vyšel 16. března 1957, čtyři měsíce po Bogartově smrti 14. ledna 1957.[4]

Bacall se v 50. letech objevila v dalších dvou filmech: v melodramatu The Gift of Love režiséra Jeana Negulesca vedle Roberta Stacka a v britském dobrodružném filmu Severozápadní hranice, který se stal prodejním hitem.[44]

Lauren Bacall v muzikálu Applause (1973)

V 60. letech se objevila jen v několika filmech. V roce 1959 hrála ve hře Goodbye, Charlie na Brodway a vydala se vstříc úspěšné divadelní kariéře ve hrách Flower (1965), Applause (1970) a Woman of the Year (1981). Za svůj výkon v Applause a Woman of the Year získala cenu Tonny.

Applause byla hudební verze filmu Vše o Evě, ve kterém hrála Bette Davis roli divadelní divy Margo Channing. Bacall ve své autobiografii píše, že s kamarádkou vyhrála možnost se v roce 1940 s Bette Davis setkat v hotelu Davis.[4] Po letech Davis navštívila Bacall v zákulisí, aby jí pogratulovala za její výkon v Applause. Davis jí řekla „Jsi jediná kdo tu roli mohl zahrát”.[45]

Z těch několika málo filmů, ve kterých si Bacall v tomto období zahrála, byly hvězdně obsazené snímky Sex and the Single Girl (1964) s Henry Fondou, Tony Curtisem a Natalie Wood; Harper (1966) s Paulem Newmanem, Shelley Winters, Julie Harris, Robertem Wagnerem a Janet Leigh; a Vražda v Orient expresu (1974) s Ingrid Bergman, Albertem Finneym, Venessou Redgrave, Martinem Balsamem a Seanem Connerym. V roce 1964 se objevila také ve dvou epizodách Mr. Boadway Craiga Stevense. Jednou v epizodě „Take a Walk Through a Cemetery” spolu s tehdejším maželem Jasonem Robardsem, Jr. a podruhé jako Barbara Lake v epizodě „Something to Sing About”.[46]

Za svou práci v Chicagském divadle získala v letech 1972 a 1984 cenu Sarah Siddons.

V roce 1976, se objevila po boku Johna Wayna ve filmu Střelec.Hráli spolu také ve filmu Krvavá cesta (1955).[47]

Lauren Bacall v roce 1998

Bacall si v roce 1981 zahrála ve filmu Ctitel. Film získal rozporuplné recenze, ale její výkon získal pozitivní ohlasy.[48] Magazín Variety uvedl, že Bacall a režisér Ed Bianchi donutili publikum obávat se co stane s její postavou.[49] Objevila ve filmu Roberta Altman Zdraví (1980) a ve filmu Michaela Winnera Schůzka se smrtí (1988). Také si zahrála malou roli ve filmu Misery nechce zemřít (1990), kde hrála Kathy Bates a James Caan.

Za svou roli ve filmu Dvě tváře lásky (1996) byla nominována na Oskara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli, což byla její první nominace po více než 50 letech její filmové kariéry. Předtím již vyhrála Zlatý glób. Očekávalo že Oskara dostane, ale cenu nakonec získala Juliette Binoche za roli ve filmu Anglický pacient.[50]

Bacall získala v roce 1997 ocenění Kennedy Center Honors[51] a v roce 1999 byla Americkým filmovým institutem vybrána mezi 25 nejvýznamnějšími ženskými filmy v historii. Její filmová kariéra zažila obrození a Bacall přitahovala svými výkony pozornost ve vysokoprofilových projektech jako Dogville (2003) a Zrození (2004), obojí po boku Nicole Kidman. Také namluvila postavu Čarodějnice z pustin v japonském animovaném filmu Zámek v oblacích (2004). Vedoucí roli získala ve filmu Paula Schradera Jako vzteklí psi (2007).[52]

Bacall na tiskové konferenci k filmu Jako vzteklí psi v roce 2007

V roce 1999 se Bacall objevila na Broadway při znovuuvedení hry Nöela Cowarda Waiting in the Wings.[53] Mezi jejími komerčními počiny po roce 2000, bylo vystoupení v reklamě pro řetězec s levným zbožím Tuesday Morning a produkce řady šperků s Weinman Brothers. Také byla celebritou propagující značku instantní kávy High Poin coffee a značku Fancy Feast, která vyrábí výběrové krmivo pro kočky. V březnu 2006 uvedla na 78. ročník udílení Oscarů sestřih věnovaný noirovému filmu. Také si zahrála malé cameo v roli sebe sama v seriálu Rodina Sopránů v epizodě „Luxury Lounge”, kde jí okradl Christopher Moltisanti (Michael Imperioli).[54]

V září roku 2006 ji ocenila univerzita Bryn Mawr College medailí Katherine Hepburn, kterou uděluje „ženám, jejichž práce a přínosy zosobňují inteligenci, zápal a nezávislost”.[55] V červenci 2007 promluvila na pohřbu Arthura M. Schlesigera, Jr. v Reform Club v Lodýně.[56] V roce 2009 si zahrála ve filmu The Forger.[57] Dne 14. listopadu 2009 získala čestného Osakara.[58]

V červenci 2013 Bacall projevila zájem o film Trouble Is My Business.[59] V listopadu se přidala k anglickému obsazení pro dabbing animovaného filmu Studia Canal O myšce a medvědovi.[60] Jejím posledním počinem byla v roce 2014 hlasová role v animovaném seriálu Griffinovi v epizodě „Mom's the Word”.[61]

Dne 21. března 1945 si vzala Humphreyho Bogarta. Svatba a líbánky se konaly na farmě Malabar v Lucas v Ohiu, což byl venkovský dům Luise Bromfielda, držitele Pulitzerovy ceny a Bogartova blízkého přítele.[62][63] Bacall s Bogartem byli manželé až do jeho smrti v roce 1957.

Během natáčeí filmu Africká královna (1951) se Bogart a Bacallová spřátelili s Katherine Hepburn a Spencerem Tracym. Bacall se začala stýkat s nehereckými kruhy a spřátelila se s historikem Arthurem Schlesingerem Jr. a novinářem Alistairem Cookem. V roce 1952 vystoupila s proslovem na podporu kampaně demokratického prezidentského kandidáta Adlaie Stevensona. Spolu s dalšími postavami Hollywoodu byla silně proti mccarthismu.[64][65]

Bogat, Bacall a jejich děti Steven a Leslie (1956)

Po Bogartově smrti měla vztah s Frankem Sinatrou. Během interview s Robertem Osbornem z Turner Classic Movie, uvedla že to byla ona, kdo tuto romanci ukončil, ale v pozdější autobiografii Lauren Bacall by Myself napsala, že Sinatra náhle jejich vztah ukončil, poté co ho rozčílilo, že se o jeho žádosti o ruku dozvěděl tisk, za což vinil Bacall. Ta uvádí, že tuto informaci odhalil její přítel Iving „Swiftty” Lazar, když společně narazili na bulvární novinářku Lauellu Parsons. Sinatra to měl zjistit až po letech.

Poté se setkala a začala vztah s Jasonem Robardsem. Svatba se měla konat ve Vídni 16. července 1961, ovšem plány byly odloženy poté, co rakouské úřady odmítly páru poskytnout oddací list.[66] Odmítnuti byli i v Las Vegas.[67] Pár byl oddán 4. července 1961 v Ensenada v Mexiku.[67][68] Rozvedli se v roce 1969. V autobiografii Bacall uvádí, že se s Robardsem rozvedla hlavně kvůli jeho alkoholismu.[69]

Bacall měla dvě děti s Bogartem a jedno dítě s Robardsem. Syn Stephen Humphrey Bogart (* 6. ledna 1949) producent televizních zpráv, tvůrce dokumentárních filmů a spisovatel, dostal jméno podle postavy Bogarta z filmu Mít a nemít.[63] Dcera Leslie Howard Bogart (* 23. srpen 1952) je pojmenována podle herce Leslieho Howarda. Zdravotní sestra a instruktorka jógy se provdala za Ericha Schiffmanna. Stephen Bogart ve svých pamětech v roce 1995 napsal „Moje matka byla odpadlou židovkou a můj otec odpadlíkem episkopální církve”, a také že on i jeho sestra byli vychování pod vlivem episkopální církve „protože moje matka měla pocit, že to usnadní náš život během let po 2. světové válce”.[63] Sam Robards (* 16. prosinec 1961), syn Bacall a Robardse je herec.

Bacall napsala dvě autobiografie, Lauren Bacall by Myself (1978) a Now (1994).[70][71] V roce 2006 bylo vydání Lauren Bacall by Myself znovu vydáno pod názvem By Myself and Then Some, spolu s extra kapitolou.[72]

V rozhovoru z roku 1966, Bacall přemítala o svém životě a sdělila tazateli Jeremymu Isaacsovi, že měla štěstí:

Měla jsem jedno skvělé manželství, mám tři skvělé děti a čtyři vnoučata. Jsem stále naživu. Stále mohu fungovat. Stále mohu pracovat…Prostě se naučíš vyrovnávat s čímkoli s čím se musíš vyrovnat. Své dětství jsem strávila v New Yorku, ježděním metrem a autobusy. A víš co se naučíš jako newyorčan? Že ti svět vůbec nic nedluží.[63][73]

Bacall byla věrnou liberální demokratkou a při několika příležitostech proklamovala své politické názory.[63] Bacall a Bogart byly mezi zhruba 80 hollywoodskými osobnostmi, které zaslali telegram na protest proti vyšetřování Výboru neamerických aktivit, který vyšetřoval Američany podezírané z příklonu ke komunismu. V telegramu bylo sděleno, že vyšetřování politického přesvědčení těchto osob je proti principům americké demokracie.[63] V říjnu 1947 Bacall a Bogart odjeli spolu s dalšími hollywoodskými hvězdami do Washingtonu, D.C. jako skupina jménem Výbor pro první dodatek. Ve skupině byli rovněž Danny Kaye, John Garfield, Gene Kelly, John Huston, Ira Gershwin a Jane Wyatt.[63] Bacall se objevila spolu s Bogartem na fotografii vytištěné na konci článku, který napsal Bogart s názvem „Nejsem komunista” v březnu roku 1948 do edice magazínu Photoplay.[74] Článek vznikl v reakci na negativní ohlasy, které násedovaly po jeho výstupu před výborem. Bogart a Bacall se distancovali od černého seznamu Hollywood Ten s výrokem „Jsme pro komunismus úplně stejně asi jako J. Edgar Hoover.”[75][76]

Bacall podpořila kampaň demokratického kandidáta Adlaie Stevensona v prezidentských volbách v roce 1952, kdy ho společně s Bogartem doprovázeli v závěrečném kole kampaně v New Yorku a v Chicagu.[63] Také podporovala kampaň Roberta F. Kennedyho, když v roce 1964 kandidoval do senátu.[77]

V roce 2005 v rozhovoru s Larry Kingem se Bacall označila za „antirepublikánku”. Dodala, že „být liberálem je tím nejlepším čím na Zemi můžete být. Jako liberál vítáte každého. Nemáte omezený rozhled.”[78]

• Televizní film Vincenta Shermana z roku 1980 Bogie, založený na knize Joeho Hyamse, vypráví příběh jak se Bogart seznámil s Bacall během natáčení filmu Mít a nemít v roce 1943, a o začátku jejich aféry, která vedla ke konci bogartova manželství s Mayo Methot. Bacall ve filmu zpodobnila herečka Kathryn Harrold, Bogarta hraje Kevin O'Connor a Method hraje Ann Wedgeworth.[82]

• Bacall se objevila v šesté řadě seriálu Rodina Sopránů v sedmé epizodě „Luxury Lounge”. Zahrála si sama sebe.

• Bacall a Bogart byli parodováni v krátkých filmech Merrie Melodies studia Warner Brothers s názvy Bacall to Amrs (1946) a Slick Hare (1947).[83]

• Bacall a Bogard jsou zmíněni ve skladbě Bertie Higins „Key Largo” (1981).[84]
• Bacall je zmíněna ve skladbě The Slash s názvem „Car Jamming” (1982)[84]
• Bacall A Bogard jsou zmíněni ve skladbě Suzanne Vegy s názvem „Freeze Tag”. (1985)[84]
• Je zmíněna v Madonnině skladbě „Vogue” z roku 1990. Bacall zemřela jako poslední z celebrit zmíněných v textu.[84]
• Je o ní skladba „Just Like Lauren Bacall” z roku 2008, kterou napsal Kevin Roth.[84]

• Bacall a její byt na Manhattanu jsou uvedeny v The Dakota Scrapbook (2014). Jedná se o fotograficko-reportážní svazek o historii budovy Dakota v New Yorku a o jejich slavných obyvatelích v průběhu let.[85]
• V novele Forgive Me, Leonard Peacock, je postava jménem Lauren, která je velice podobná Lauren Bacall.[86]
• Kathrine Hepburn o natáčení filmu Africká královna vydala knihu The Making of the African Queen: Or, How I Went to Africa with Bogart, Bacall and Huston and Almost Lost My Mind (v překladu: Natáčení Africké královny: Nebo, jak jsem jela do Afriky a Bogartem, Bacall a Hustonem a téměř přišla o rozum)

• Město Laura na ostrově Majuro na Marshallových otrovech je jedno z několika ostrovních městeček s kódovým označnením, které američtí vojáci za 2. světové války vybrali podle oblíbené herečky.[87]
• Její jméno nese od roku 2014 planetka hlavního pásu (5107) Laurenbacall.
• Po Bogartovi a Bacall byla pojmenována porucha hlasu Bogart-Bacall syndrom (BBS), způsobená přílišným namáháním hlasivek.[88]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lauren Bacall na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lauren Bacallová na Wikimedia Commons