Králenské slavnosti

Ústřední postavou králenských slavností je král, titulovaný jako májový, svatodušní, listnatý či luční. Tradiční bylo pořádání soutěží, nejčastěji v běhu či jízdě na koni, volbu krále , vyvolávání u domů a veselici s tancem a hostinou. Král měl svoji družinu, jejíž někteří členové měli zvláštní úlohu, především tlampač – řečník a pobočníci. Král se svými pomocníky byl oblečen do oděvu z kůry, ratolestí, „kouzelného“ kapradí a květů, například růží či pivoněk.[1]

Král byl ostatními mladíky honěn či pronásledován během jízdy na koni s minimální šancí vyhrát, a poté různě ponižován či topen načež docházelo k symbolickému soudu, odsouzení a popravě. Poprava je prováděna setnutím jeho koruny.

Dívčí část zvyků této slavnosti se označuje jako královničky, králky či králenky. Vybraná dívka – královna, byla vedena pod baldachýnem s šátku a tyčí ozdobeným kyticemi, nebo dívkami s ratolestmi či malými máji v rukou. Královna a její družina byly oděny v bílém, ozdobené květy a měly rozpuštěné vlasy. Mezi užívané květiny náleželi především pivoňky, růže, jetel a mateřídouška. Na Moravě se zvyk udržel déle, ale specifické bílé odění bylo nahrazeno krojem.[5]

Podle moravského národopisce Františka Sušila chodily v polovině 19. století královničky o letnicích, či okolo nich, chodili jednou či vícekrát a to různým způsobem. Obyčejně jako dvě děvčata v bílých sukních, se stuhami, šátky, skleněnými perlami a věnci – ty měly před sebou a za sebou z pestrých květů, na hlavě pak z růží, jedna představovala královnu, zatímco druhá krále. Doprovázela je družina děvčat, z nichž jedna nesla kasičku na vybírání peněz či košík na dary a jedna máj či chvojí, a společně obcházely domy, a v nich po pozdravu a pozvání společně tancovaly.[5]

O tom jak byly slaveny králenské slavnosti v Čechách podal nejstarší rozsáhlejší zprávu Jan Štěpán, farář z jihočeského Pohoří, v roce 1834. Podle jeho svědectví se na svatodušní pondělí svobodní mládenci nosili oděv ze smrkové kůry a jeden z nich – král, byl na smyku vezen na náves. Kromě družiny jej doprovázeli také hudebníci se škraboškami nebo začerněnými tvářemi. Pokud s králem narazí na nějakou kaluž srazí jej do ní a nakonec na návsi jeden z mladíků počal skládat verše o místních staveních a jejich obyvatelích, a ještě jednoho mladíka, oděného celého do slámy, vrhají do louže. Následně se vydávají chodit po staveních, s ozdobeným zeleným stromkem v rukou, a žádají o výslužku, kterou pak v hospodě propijí. Taktéž zmiňuje že na Budějovicku jede král se svou družinou na koních.[5]

Národopisec Václav Krolmus zmiňuje také obyčej stínání žáby, honění a svrhávání krále minulého roku a určování nového krále se středu vybraných mladíků losem či hlasováním. Na Plzeňsku byla v koruně máje či pod lípou budována bouda z březových, jedlových a smrkových větví do které mladík v roli biřice vysekal díru a vyndal z ni stůl a židle pro krále a jeho družinu. Do boudy umístěné na máji také někdy část družiny vstupovala aby byla vidět a slyšet. Po událostech na návsi a obcházení stavení se král se svou družinou vydával na koních za vesnici kde král počal před pronásledováním ostatních mladíků prchat. Když krále chytili symbolicky jej popravili stětím koruny a ten jim platil večer v hospodě útratu, pokud se jim to nepovedlo museli platit králi naopak oni a daný mládenec byl králem i následující rok.[5]

V Lhotce na Ostravsku se se koná průvod v lidových krojích a s jezdci na koních zvaný honění krále, který je doprovázen ukázkami lidových řemesel a historického šermu. Vrcholem slavnosti je závod mladíků starších dvaceti let, jehož výherce je vyhlášen králem. Honění krále je spojováno s pověstí podle které byl za třicetileté války zahnán švédský král do slepého ramena Odry a zajat lhotskými mládenci.[7] Slavnost původně zahrnovala i tři králky, které volili děvčata ze svého středu, jež vyjednávali s chlapci a přinášeli králi korunu. Zvyk se s přestávkami udržoval až do roku 1968, poté byl obnoven v roce 1993.[8]

Na Slovensku o stáří králenských slavností svědčí synodální zápověď z roku 1585 a 1591 na rusadlnie sviatky, tedy letnice, stavět krále, tančit, hodovat a chodit ve škraboškách. Zákazy a pokuty za pořádání těchto slavností se pak opakují po celé 17. a 18. století, přičemž byly slaveny i maďarským obyvatelstvem Slovenska. Zápovědi však vedly tomu že v 19. století byla již tato tradice mrtvá.[5]