Konzervatismus

Počátek užívání termínu se datuje do první poloviny 19. století, často rok 1820, kdy konzervatismus popisoval umírněné francouzské příznivce monarchie.[1] První politická strana s tímto názvem byla britská Konzervativní strana. Její hlavní hodnoty byly monarchie, aristokracie, církev a obrana tradičních uspořádání.[1]

Myšlenky konzervatismu se však u odborné veřejnosti začaly objevovat již v 18. století. Nejznámějším autorem je původem irský politik a myslitel Edmund Burke, který však zasedal v britském parlamentu za stranu Whigů, kteří byli oproti Toryům „liberálnější“. Sám Burke vycházel z děl střídmě liberálního autora Adama Smithe.[1] Své myšlenky popsal v díle z roku 1790 Úvahy o revoluci ve Francii.

V 20. století získal konzervatismus velmi široké uplatnění. Konzervativními jsou nazývány vlády politiky appeasementu z 30. let, frankismus, salazarismus a perónismus z období 30.–70. let, ale také později neostalinisté či neogaullisté. Mimo ně samozřejmě i nadále britská Konzervativní strana apod.[1]

Konzervativce nelze automaticky ztotožňovat s politickou pravicí; zejména německá a rakouská konzervativní politika má tradičně nakročeno do politického středu. Také britští toryové v 18. století se vymezovali jak proti „ničivé svobodě“ whigů, tak i proti ortodoxním proudům. I pro konzervativce byl důležitý důraz na svobodu, kterou však chápali jinak než jejich whigovští konkurenti. Konzervativní antropologie úzce souvisela s antropologií křesťanskou, s vědomím lidské hříšnosti, ale i svobody vůle a mravního konání. Britští konzervativci (Burke, Hume) nedůvěřují velkým racionalistickým systémům a kladou důraz na pozvolnou tradici, empirii a personální integritu.

Roger Scruton píše, že konzervativci obhajují kontinuitu společenského vývoje, nebrání se pokroku, ale odmítají revoluce. Dříve chránili monarchii, jako symbol přirozené nadvlády ctnostných a ušlechtilých. Také brání právo na soukromé vlastnictví. Politolog Andrew Heywood vychází z uvědomění si nedokonalosti člověka a za základy konzervatismu považuje dodržování tradic, organickou společnost, hierarchii, přirozenou autoritu a právo na majetek. Dalším znakem je obhajoba stávajícího společenského řádu, která však není nekritická. Konzervativci obhajují jen funkční, léty prověřené funkce a instituce, které mají být zachovány, tudíž nemůžou být nahrazeny něčím údajně lepším. Na základě této skepse odmítají utopie. Proto upřednostňují jen malé změny, a to pouze pokud jsou opravdu nutné. Konzervativci oponují socialismu i liberalismu, hlavními body svárů je v případě socialismu otázka soukromého vlastnictví a v případě liberalismu otázka uchování tradičních hodnot. Liberalismus navíc odsuzují pro jeho snahu o individualizaci a chápání majetku jako nástroje ke konzumu. Konzervativci dále zastávají ideu silného státu, ne však všemocného. Obhajují hierarchickou strukturu společnosti a odmítají představu rovnocenné společnosti v otázkách majetku, postavení či váženosti. Dle tohoto smýšlení by občané měli být státu loajální a ten by jim měl zase zajistit existenční jistotu. Stát musí především dbát o stabilitu.[2]

Roger Scruton dále charakterizuje konzervatismus jako „obhajobu sociální ekologie“ a „politiku odloženého účinku, jejímž cílem je zachování života a zdraví společenského organismu na co nejdelší dobu“. Konzervativci věří, že radikální změny a dlouhou praxí neprokázané domněnky nemohou býti zavedeny bez předchozího testování.

Konzervativci preferují hodnoty vyplývající z náboženských, kulturních a národních zkušeností a zvyků. Někteří konzervativci se snaží zachovat ve společnosti status quo nebo prosazovat pozvolné změny, jiní volají po návratu osvědčených pořádků z dřívějška. Konzervativci věří, že nejdůležitějším rysem společnosti jsou hodnoty nedotknutelného, svobodného, důstojného a sebezodpovědného lidského života, v právu vidí nutný nástroj garance těchto svobod. Různí konzervativci zastávají různé podoby konzervatismu či v různé míře kladou odlišný důraz na jednotlivé složky, jejich postoje se také razantně vyvíjely v čase. Je nutné rozlišovat zastánce politické doktríny či ideologie a konzervativního životního stylu nebo názorů.

Z hlediska politické filosofie se klasické konzervativní smýšlení zakládalo na filosofii Thomase Hobbese a teorii Edmunda Burkea. Ve filosofii konzervatismu jde o popření relativismu, a to například v chápání demokracie. Za nutné považují akceptování celého souboru norem demokracie, a to především zvykových, založených na zkušenosti. Například nepřipouštějí myšlenku rovnostářství, jelikož obhajují normu demokracie – vládu většiny. Dále odmítají mechanické pojetí státu a společnosti, a také sociální determinismus. Svévolné sociální a etické změny chápou jako sociologické pokusy, a proto je neschvalují. Základem také je antisocialismus, ve smyslu politické filosofie. Jsou zastánci silného státu (jako autority), avšak se striktně vymezenými a omezenými intervenčními možnostmi. Jsou tedy obhájci státu (tj. proti anarchismu), ale neuznávají jeho rozhodčí roli v otázce etiky ani chování. Vztah občanů ke státu chápou jako nezávislý, tj. občané se přirozeně nespoléhají na pomoc státu. Z toho plyne, že neuznávají sociální stát. Velký důraz kladou na řád a pořádek, který však neslouží k represím, ale jako návod, aby obyvatelé jednali prozíravě. Z výše uvedeného vyplývá, že za důležité normy považují nezávislou svobodu a svobodnou vůli, které však nejsou primárně řízeny touhami a anarchií. Z toho plyne, že nesouhlasí s asociacionistickou psychologií osobnosti.[3]

Francie

François René de Chateaubriand a Alexis de Tocqueville[7] (Tocqueville je často řazen i k liberalistům)[1]

Anglie

Christopher Dawson, T. S. Eliot[8] a Roger Scruton

USA

John Adams a Russell Kirk

Německo

Wilhelm von Humboldt a Oswald Spengler

V České republice lze za významnou konzervativní stranu považovat KDU-ČSL, která prosazuje tradiční hodnoty jako je morálka, vícegenerační rodina či subsidiarita. Nově se mezi české konzervativní resp. liberálně konzervativní strany zařadila i TOP 09, která konzervatismus a důraz na tradice ohlásila ústy svého předsedy Karla Schwarzenberga při svém vzniku v červnu 2009. Částečně se k tomuto proudu (přesněji k liberálnímu a sociálnímu konzervatismu) hlásí i ODS.

Další českou konzervativní stranou je Občanská konzervativní strana, prosazující hodnoty jako stejná práva pro poctivé pracující občany, osobní zodpovědnost, právo na sebeobranu, legální vlastnictví střelných zbraní a sebeobranných prostředků a udržení kulturních tradic České republiky.

Za konzervativní se také považují malé nacionalistické strany jako je Národní strana, NE Bruselu – Národní demokracie nebo Národní sjednocení. Konzervativní hodnoty ve svém programu zastává také Koruna Česká a už svým názvem se k nim hlásí Konzervativní strana. V době bezprostředně porevoluční byla významnou konzervativní silou Křesťanskodemokratická strana (KDS) Václava Bendy, která navazovala na tradice disentu a později se sloučila s ODS, kde její členové podpořili konzervativní proud (Marek Benda, Václav Benda). Znatelný konzervativní étos měla i Občanská demokratická aliance.

Libertarianismus a fiskální konzervatismus v ČR hájí Strana svobodných občanů, vzniklá v roce 2009.

Ve Spojených státech je konzervatismus mnohem více liberální než v Evropě a klade větší důraz na svobodu podnikání a v případě neokonzervatismu na mezinárodní iniciativu a morální hodnoty. Americký konzervatismus je tedy obecně spojený s následujícími hodnotami a postoji:^[zdroj?!]

• zdůrazňování osobní odpovědnosti,
• obecná opozice vůči velkému státu,
• podpora náboženských a tradičních hodnot,
• redukce sociálních programů na minimum,
• odpor k politice afirmativní akce a sociálního liberalismu,
• národní hrdost.

Klasickému (evropskému) konzervatismu se v USA říká tradicionalismus. V USA se částečně objevují směry jako „růstový konzervatismus“ a „nefalšovaný konzervatismus“ a tzv. paleokonzervatismus, který touží po návratu jižanských agrárních tradic.[1]