Politická filosofie

Čínská politická filosofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filosofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filosofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filosofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filosofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, "liberální" vládu založenou na filosofii asketismu (V Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický "komunismus" a egalitářství.[1] Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto-anarchismu.

Legismus byl dominantní politickou filosofií v období Dynastie Čching, v období Dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filosofiích až do příchodu komunismu.[2]

Celá západní politická (od polis) filosofie pramení z filosofie Antického Řecka, kde první filosoficko-politické debaty vedl již Platón.[3] Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova Ústava,[3] která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a Etice Nikomachově.[4] Do římského politického myšlení pak pronikla především filosofie stoicismu.[5]

Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).

Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4.st. př. Kr. Jeho Arthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.[6]

Základem středověké politické filosofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy.[7] Asi nejvlivnějším filosofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filosofií ještě v renesanci.[8]

Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v Summa Theologiae, kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo-Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.[9]

Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.[10]

Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé evropě se proto začalo objevovat mnoho filosofů, které nad státem a společností uvažovali.

Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho Princ (Vladař), sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé soudobé osobnosti (např. Jean-Jacques Rousseau) vykládali Prince jako satiru pro rod Medicejů, po té co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali.[11] Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florentskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.[12]

Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série občanských válek (Anglická, Americká, Francouzská revoluce). Myslitele jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau velice poznamenala také Haitská revoluce.

Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohly sociální vědy oddělit od církevního učení.

Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořily vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestantství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire.[13]

Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách.

Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté - což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.[14]

• J. Kis (vyd.), Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Praha: OIKOYMENH, 1997 - 501 s.; 21 cm ISBN 80-86005-60-7.
• A. Swift, Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005 - 190 s. ISBN 80-7178-859-7.
• K. Ballestrem, H. Ottmann, Politická filosofie 20. století. Praha: OIKOYMENH, 1993 - 302 s. ISBN 80-85241-52-8.
• M. Hrubec, (vyd.), Demokracie, veřejnost a občanská společnost. Praha: Filosofia, 2004 - 272 s. ISBN 80-7007-211-3.
• N. Fraserová, A. Honneth, Přerozdělování nebo uznání?. Praha: Filosofia, 2004 - 336 s. ISBN 80-7007-200-8.
• A. Ferrara, Nedostatek soudnosti? Evropská a kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007 - 138 s. ISBN 978-80-7007-257-8.
• J. Rawls, Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995 - 361 s. ISBN 80-85605-89-9.
• J. Rawls, Právo národů. Praha: Filosofia, 2009 - 222 s. ISBN 978-80-7007-302-5.
• E. Kohák, Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Praha: Filosofia, 2009 - 370 s. ISBN 978-80-7007-293-6.

• Dějiny západní filosofie
• Politologie
• Seznam politických filosofů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu politická filozofie na Wikimedia Commons
• Stránky London Philosophy Study Guide Archivováno 23. 9. 2009 na Wayback Machine nabízejí také výběr literatury k politické filosofii: Political Philosophy Archivováno 1. 6. 2016 na Wayback Machine (anglicky)