Karel II. Falcký

Karel se narodil jako nejstarší syn kurfiřta Karla Ludvíka Falckého (1617–1680) z jeho prvního manželství s Šarlotou Hesensko-Kasselskou (1627–1686), dcerou hesenského lankraběte Viléma V. Karlova mladší sestra byla Alžběta Šarlota Falcká, pozdější vévodkyně orleánská. Manželství rodičů skončilo záhy, již v roce 1654 rozvratem a matka se vrátila zpět do Kasselu; otec se po rozvodu (jehož právní platnost byla zpochybňována) znovu morganaticky oženil. Karel tak vyrůstal bez matky, pod dohledem autoritativního otce, v péči své tety, nejmladší otcovy sestry Žofie Hannoverské.

Vzdělání kurprince řídili vychovatelé Samuel von Pufendorf a Ezechiel Spanheim. Svou kavalírskou cestu podnikl Karel v roce 1670 do Švýcarska a Francie. Ve Švýcarsku onemocněl neštovicemi; uzdravil se sice, ale jeho obličej byl nemocí navždy poznamenán. Karel byl považován za velmi vzdělaného a v roce 1672 zveřejnil pod jménem Pfilotheus teologický spis Symbola christiana. Vztah s otcem byl obtížný. Karel po něm požadoval místodržitelství v Kreuznachu a participaci na vládních záležitostech, to však Karel Ludvík svému synovi odepřel.

Když v roce 1680 v říšské válce falcké centrum Germersheim opanovali Francouzi, odešel Karel do Anglie na dvůr svého příbuzného (otcův bratranec), anglického krále Karla II. Stuarta a zde hledal pomoc proti francouzskému králi Ludvíku XIV. Tohoto cíle nedosáhl, byl však dekorován Podvazkovým řádem a na Oxfordské universitě jmenován doktorem medicíny. Během tohoto anglického pobytu zemřel 28. srpna 1680 Karlův otec a Karel po něm jako Karel II. Falcký zdědil titul falckého kurfiřta a správce říšské pokladny.

20. září roku 1671 se v Heidelbergu oženil, na nátlak svého otce a za zprostředkování své tety Žofie Hannoverské, s dánskou princeznou Vilemínou Ernestinou Dánskou, dcerou dánského krále Frederika III. V průběhu stavebního veselí musel údajně žádat Karel o radu, co si má muž o svatební noci počít. 7. července roku 1671 byl dánským králem dekorován nejvyšším dánským státním vyznamenáním Řádem slona jako jeho 123. nositel.

Manželé si od počátku nebyli nakloněni, manželství, uzavřené z dynastických důvodů, nebylo šťastné a zůstalo bezdětné. V roce 1677 Karlův otec kurfiřt Karel Ludvík Falcký vyvinul značné úsilí o anulaci sňatku, nepochybně u vědomí neblahých důsledků absence následníka a dědice, jeho snaha však ztroskotala mimo jiné na odporu Karlovy matky Šarloty Hesensko-Kasselské (1627–1686). Další vývoj však dal Karlu Ludvíkovi za pravdu.

Karlovo krátké panování nebylo nikterak oslnivé. Prvním ministrem jmenoval svého neschopného bývalého vychovatele Paula Hachenberga. Přivedl z Kasselu zpět svou matku a zaplatil její obrovské dluhy. Karel byl slabé a bázlivé povahy, poznamenané zážitky z dětství. Vykazoval mimořádné zaujetí pro vojenský život a vládl v duchu přísného kalvinismu, proto povolil kalvinistům z matčina domova usídlit se v Rýnské Falci. Ovlivněn byl přitom dvorním kazatelem Johannem Ludwigem Langhannsem, který se po Hachenburgově smrti stal prvním ministrem. Karel potlačoval luteránství, jež vyznávala i jeho manželka. Provoz předimenzovaného dvora, divadelních společností, lov i velké vojenské výdaje měly za následek narůstající finanční těžkosti ve státním hospodářství, jež neodstranilo ani zvyšování daní. V roce 1682 zastavil Karel Germersheim na dvacet let Francii.

Karel byl posledním falckým kurfiřtem z protestantsko-reformovaného domu Pfalz-Simmern. Další větev rodu Wittelsbachů byla katolická větev Pfalz-Neuburg. Nejprve se Karlovi ještě podařilo dosáhnout jistého kompromisu, co se týče náboženských otázek v zemi. Ovšem nemohl zabránit tomu, že další běh událostí kolem otázky dědických nároků jeho sestry, orleánské vévodkyně, vedl k válce o falcké dědictví.

Karel zemřel bez potomků 16. května 1685 v Heidelbergu. Rýnská Falc měla přejít pod vládu katolické linie rýnských Wittelsbachů, větve Pfalz-Neuburg (děti z druhého, morganatického manželství jeho otce byly z dědických nároků vyloučeny). Francouzský král Ludvík XIV. však vystoupil s dědickými nároky na toto území jménem Karlovy sestry Liselotty, manželky Ludvíkova mladšího bratra Filipa I. Orleánského; v důsledku toho vypukl devastující válečný konflikt, Devítiletá válka (válka o falcké dědictví) (1688-1697), kdy se proti Francii Ludvíka XIV. postavila koalice evropských států (Augšpurská liga) s cílem zamezit další francouzské územní expanzi. Titul falckého kurfiřta nakonec přešel do rukou katolické linie Wittelsbachů, reprezentované Filipem Vilémem Falckým, ovšem za cenu zničení do té doby kvetoucí země.