Jukikaze (1939)

Jukikaze patřil do I. série třídy Kageró a byl objednán na základě doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1937. Jeho výzbroj po dokončení tvořilo šest 127mm děl typu 3. roku ve třech dvouhlavňových věžích typu C (jedné na přídi a dvou na zádi) a dva čtyřhlavňové 610mm torpédomety typu 92 modelu 4. Pro ně bylo neseno až šestnáct torpéd typu 93. Protiletadlovou výzbroj (pomineme-li možnost použití 127mm kanónů) tvořily zpočátku dva dvouhlavňové komplety 25mm kanónů typu 96.[10]

Během války byla postupně posilována protiletadlová a protiponorková výzbroj. V květnu 1943 byla v Kure vyměněna 25mm dvojčata za trojhlavňové komplety, přibylo nové 25mm dvojče na nové platformě před můstkem a na můstek byl instalován detektor radarového záření.[3][4]

Během druhé modernizace v září a říjnu 1943 byla v Kure sejmuta zadní vyvýšená dělová věž (č. 2) a nahrazena dvěma 25mm trojčaty. Byl instalován centimetrový přehledový radar 22-gó na předním stěžni, metrový přehledový radar typu 13-gó na zadním stěžni a vylepšen sonar.[3][5]

V červenci a srpnu 1944 bylo v Kure[3] instalováno čtrnáct jednohlavňových 25mm kanónů (čtyři na přední palubě po stranách můstku a protiletadlové platformy, další dvě dvojice po stranách za předním a zadním torpédometem, dvě dvojice po stranách zadní nástavby a poslední dvojice na zádi), čímž byl dosažen finální počet 28 hlavní.[6] Původní radar typu 22-gó byl nahrazen modifikovanou verzí téhož typu, která měla umožnit řízení palby radarem, ale výsledky nedosáhly očekávání.[11] Pravděpodobně touhle dobou byly na zádi instalovány dvě skluzavky hlubinných náloží, které tak doplnily původní dvojnásobný (Y砲 Y-hó, čili Y-gun) vrhač hlubinných náloží typu 94 (爆雷投射機 bakurai tóšaki). Podle Čihaja & Abe měl být (nejpozději koncem roku 1944) můstek Jukikaze vybaven dodatečným pancéřováním z nanýtovaných plechů – obdobně, jako fotograficky doložený můstek sesterského Isokaze.[12] Fukui uvádí stav protiletadlové výzbroje při kapitulaci jako dvacet čtyři 25mm kanónů (4xIII, 1xII a 10xI) a čtyři jednohlavňové 13,2mm kulomety typu 93, ale v doprovodné ilustraci s rozmístěním výzbroje uvádí stejnou výzbroj, jakou měl Jukikaze obdržet v červenci a srpnu 1944 podle Čihaja & Abe – tedy 28× 25mm.[7]

V prosinci 1944 byl v Kure instalován nový sonar typu 3.[13]

Po japonské kapitulaci byl Jukikaze odzbrojen, sejmut byl i radar typu 13-gó (byl ponechán pouze radar 22-gó) a na palubě (přední, zadní a místo torpédometů) byly instalovány provizorní nástavby pro zvětšení ubytovací kapacity repatriantů.[14]

Jako Tan-jang se znovuvyzbrojení dočkal až po ústupu na Tchaj-wan. Na přídi byla instalována dvojice původně japonských 127mm kanónů (je možné, že se jednalo o 127mm kanóny typu 89) ve společné lafetaci neznámého (pravděpodobně čínského) původu. Je možné, že se jednalo o děla z pobřežní baterie na hoře Šou (壽山 shòushān) u Kao-siungu.[9][p 2] Ty doplnily čtyři původně japonské 100mm kanóny typu 98 ve dvou dvouhlavňových věžích (v superpozici) na zádi.[9][p 2] Pravděpodobně se jednalo o čínské lafetace, neboť jejich tvar podle fotografií neodpovídá ani původnímu modelu A, ani A-1. V tomhle případě se jednalo o kanóny demontované z pozemní protiletadlové baterie v distriktu Cuo-jing, Kao-siung.[9] Protiletadlovou výzbroj doplnilo osm rovněž původně japonských 25mm kanónů.[9] Původní torpédomety nebyly instalovány kvůli nedostatku torpéd typu 93.[9]

Kvůli nedostatku munice do japonských kanónů byl Tan-jang v roce 1956 přezbrojen na kanóny americké provenience. Tři jednohlavňové 127mm (5"/38) kanóny v nekrytých lafetacích byly umístěny na místě původních dělových věží: jeden na přídi a dva (v superpozici) na zádi. [9] Ty doplňovaly dva jednohlavňové 76,2mm (3"/50) kanóny v nekrytých lafetacích na místě bývalých torpédometů (zadní kanón byl umístěn na dopředu prodloužené zadní nástavbě).[9] Protiletadlovou výzbroj dotvářelo podle Čihaja & Abe sedmnáct 40mm Boforsů,[8] ale podle Čung-kuo ťün-ťien š' jüe kchan jich bylo pouze deset.[9]

Japonská kapitulace 15. srpna 1945 zastihla Jukikaze v Maizuru.[13]

Dne 5. října 1945 byl Jukikaze vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.[3] Následně byl v období do 10. února 1946 v Maizuru kompletně odzbrojen, sejmut byl i radar 13-gó, a následně se zapojil do repatriací japonských vojáků a civilistů zpět do Japonska. Do 18. prosince téhož roku vykonal patnáct repatriačních plaveb, během nichž přepravil 13 056 osob:[8]

5x Čchin-chuang-tao[8]

4x Okinawa[8]

2x Bangkok[8]

2x Rabaul[8]

1x Čchüan-čou[8]

1x Port Moresby[8]

Po ukončení repatriací si vítězné mocnosti rozdělili zbývající plavidla bývalého císařského námořnictva mezi sebe. Jukikaze měl reputaci dobře udržované lodě a podle Čihaja & Abe byl tou nejlepší lodí mezi ostatními plavidly určenými k reparacím. Poté, co Jukikaze navštívilo několik námořních inspekcí jednotlivých států, byl torpédoborec přidělen Čínské republice.[8]

Stále neozbrojený Jukikaze vyplul 1. července 1947 ze Saseba a 3. července zakotvil v Šanghaji. Následně byl 6. července oficiálně předán námořnictvu Čínské republiky a přejmenován na Tan-jang (丹陽; DD-12).[8][3]

Nejprve zůstal Tan-jang neozbrojen a teprve po ústupu na Tchaj-wan byl vyzbrojen původně japonskými kanóny (viz Popis) a následně sloužil jako vlajková loď námořnictva Čínské republiky. Těsně po vyzbrojení navštívil 16. října 1952 Filipíny.[9] Roku 1956 byl Tan-jang přezbrojen na americké kanóny a v aktivní službě sloužil až do roku 1966 (podle Čihaja & Abe „přibližně 1965“), kdy byl vyřazen.[9][8] Následně jej využívala námořní akademie v Kao-siungu.[9] V květnu 1970 byl tajfunem vržen na břeh a ještě téhož roku bylo rozhodnuto o jeho sešrotování.[8] Stalo se tak buď ještě v roce 1970,[3] nebo až 1971.[9]

V roce 1971 byla kotva a kormidlo vráceny Japonsku a uloženy v námořním muzeu na Etadžimě.[8][9]