Lodní šroub
Lodní šroub je součást lodí, která svým rotačním pohybem vytváří sílu, která loď pohání. Síla má dvě hlavní složky. První, menší složkou je reakční síla, vytvořená urychlováním vody rotací šroubu. Druhou složkou je výslednice sil na vrchní a spodní straně lopatek rotujícího šroubu; tyto síly jsou principiálně shodné se silami vznikajícími na listech vrtule letadla. Jde o podtlak navrchu lopatky (cca 2/3 celkové síly) a přetlak zespodu lopatky rotujícího šroubu (cca 1/3 celkové síly).
První ručně poháněné šrouby pro pohon své ponorky Turtle použil již v roce 1775 David Bushnell. Pohon lodě pomocí parního stroje a šroubu vlastní konstrukce si nechal patentovat český vynálezce Josef Ressel v roce 1827. Během druhé poloviny 19. století pak lodě poháněné lodním šroubem postupně vytlačily kolesové parníky. A fungují dodnes. Hlavním důvodem přechodu od koles k lodnímu šroubu byla větší účinnost lodního šroubu. Použití lodního šroubu místo koles také vedlo k odstranění negativního vlivu příčného naklánění lodi, například při velkých vlnách. Příčným nakláněním lodi se mohla kolesa krátkodobě dostat nad hladinu, což vedlo ke snížení účinnosti pohonu a k ovlivnění směru jízdy lodi.
Na lopatkách lodních šroubů vzniká jev zvaný kavitace. Kavitační jevy kromě snižování účinnosti vedou i k poškozujícím elektrochemickým pochodům na listech šroubu, proto lze s výhodou používat chemicky odolné materiály jako je niklo-hliníkový bronz.[1] Srovnej s heslem vrtule.
