127mm kanón typu 3. roku

Plášťová hlaveň se skládala ze tří prstenců, které byly u pozdějšího modelu zredukovány na dva. Šroubovací závěr typu Welin se otevíral do boku – v dvouhlavňové lafetaci u levého kanónu doleva a u pravého doprava. Vývrt hlavně měl délku 5351 mm a byl tvořen 36 drážkami 1,52 mm x 6,63 mm. Pole mezi drážkami mělo šířku 4,45 mm. Drážkování bylo konstantní a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3556 mm).[3] Životnost hlavně byla přibližně 550 výstřelů.[9]

Nábojová komora měla 16 dm³[3] a při výstřelu v ní (podle DiGiuliana) vznikal tlak 2840 kg/cm², respektive 2800 kg/cm² (podle 0-47(N)-1).[9]

Dělo bylo nabíjeno manuálně při elevaci +5 až +10 °.[3][10]

Kanón používal dělený náboj a postupem času bylo pro něj zavedeno do výzbroje (minimálně) těchto sedm typů granátů:

• Trhavý granát typu 0 (零式通常弾 rei-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 0“) s hlavovým nárazovým zapalovačem typu 88 (弾頭着発信管 dantó čakuhacu šinkan) nebo hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (機械時限信管 kikai džigen šinkan; roku 1944 zjednodušeným a přeznačeným na typ 4 model 1).[11] Granát byl plněn 1,88 kg šimose nebo (po roce 1931) trinitroanisolu (TNA).[3][12][13] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[12]
• Trhavý granát typu 1 (一式通常弾 iči-šiki cúdžódan) pro protiletadlovou palbu s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1 (1944 přeznačeným na typ 4 model 3).[11] Náplň tvořilo 2,2 kg trinitroanisolu (TNA).[3][12][13] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[12]
• Zápalný granát typu 3[14] (五十口径十二糎七砲三式焼霰弾 50-kókei 12-senči 7 hó 3-šiki šósandan[15], též 3式通常弾 san-šiki cúdžódan[14]) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91[11][14] pro protiletadlovou palbu. Obsahoval 43 kusů zápalných submunice na bázi hořčíku (složení směsi bylo stejné, jako u 460mm san-šiki dan) o délce 50 mm a průměru 20 mm. Po explozi granátu v předem nastavené vzdálenosti byly zápalné tyčinky rozmetány do okolí a půl sekundy poté začaly hořet, přičemž vytvořily ohnivý kužel (spolu se střepinami granátu) o délce 54 metrů. Byl zaveden do výzbroje v roce 1943.[14] Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
• Zápalný granát typu 4[14] s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1.[11] Náplň tvořil bílý fosfor.[14] Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
• „Protiponorkový“ s plochou špičkou z roku 1943. Plochá špička umožňovala granátu pokračovat vpřed ještě nějakou dobu po dopadu do vody a zlepšovala tak pravděpodobnost zasažení cíle pod vodou (resp. pod čarou ponoru).[3][16]
• Osvětlovací granát B₁ (照明弾乙 šómeidan ocu) s jednou světlicí o svítivosti 680 000 kandel.[3][17][18] Po iniciaci hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 91 modifikace 1[11] byla světlice vymetena z těla granátu dozadu a bržděna padáčkem.[17] 1,09 kg náplň světlice tvořila směs hořčíku (53 %), dusičnanu barnatého (42,5 %), včelího vosku (3,5 %) a šťavelanu sodného (1 %).[19] Granáty měly červené tělo a bílou špičku.[12]
• Cvičný časovaný (時限演習弾 džigen enšúdan) s hlavovým mechanickým časovým zapalovačem typu 89.[20] Černé tělo a bílá špička.[12]

Během války probíhal vývoj nového protiletadlového granátu, který měl mít větší dostřel díky delšímu a špičatějšímu tvaru. Před koncem války se podařilo dokončit testy a byla zahájena produkce.[3][21]

Prachovou nálož tvořil jeden hedvábný vak,[22] který v běžné velikosti obsahoval 7,7 kg prachu. Tím byl nejprve bezkouřový prach typu 13. roku (značený též jako DC ~ německý kordit) a od roku 1931 stabilnější bezkouřový prach typu 90 (F₁ nebo F₂).[3][23]

Na lodích císařského námořnictva se 127mm kanón typu 3. roku používal v celkem šesti různých elektrohydraulicky[24] ovládaných nestabilizovaných[25] lafetacích: čtyřech dvouhlavňových a dvou jednohlavňových:[3]

Všechny lafetace byly uzavřené a poskytovaly obsluze ochranu před nepřízní počasí, střepinami a bojovými plyny.[3] První lafetace (dvouhlavňový typ A na Fubuki) měly stěny silné 9 až 12 mm. U modelu B byla z důvodu úspory hmotnosti tloušťka stěn redukována na pouhé 3,2 mm. Takto slabé stěny ale nedokázaly odolat vlnobití a musely být dodatečně zesíleny.[26]

Ve všech lafetacích byly granáty dopravovány k dělu pomocí výtahu[3] poháněného elektromotorem,[27] zatímco prachové nálože byly podávány manuálně. Rychlost otáčení věží byla 4 až 6 °/s.[3]

Torpédoborce používaly k řízení palby 127mm kanónů typu 3. roku metodu centrálního řízení palby „sleduj zaměřovač“ (cuibi haššin, follow the pointer),[28] která byla většinou založená na zaměřovači (方位盤 hóiban) typu 94.[29][30] Zaměřovač typu 94 doplňoval zjednodušený dělostřelecký počítač (biodoban) typu 94.[31]

V roce 1942 byl pro 127mm kanóny testován nový systém řízení palby typu 2 (ex typ 94 model 6), který měl být použitelný i k vedení protiletadlové palby, ale stavba nových torpédoborců s těmito zaměřovači se již neuskutečnila.[29][32]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků 12.7 cm/50 Type 3 naval gun na anglické Wikipedii a 50口径三年式12.7センチ砲 na japonské Wikipedii.

• Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Dostupné také na: . (anglicky)
  • Kapitola O-31 Japanese Surface and General Fire Control
  • Kapitola 0-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts-Article 1, Mounts Under 18”
  • Kapitola O-54(N) Japanese Naval Guns

• Obrázky, zvuky či videa k tématu 127mm kanón typu 3. roku na Wikimedia Commons
• DIGIULIAN, Tony. Japan: 12.7 cm/50 (5") 3rd Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2016-12-19 [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
• Japanese Naval Ordnance: 5"/50 caliber [online]. combinedfleet.com [cit. 2016-12-30]. Dostupné online. (anglicky)
• 五十口径三年式十二糎七砲 [online]. navgunschl.sakura.ne.jp, rev. 2017-11-19 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (japonsky)