Josef Jakub Toužimský

Narodil se 9. března 1848 Praze-Starém Městě čp. 410[3] (dnes Rytířská 410/6, Praha 1)[4] jako syn Jan Toužimského (1813-1876),[3] vlastenecky smýšlejícího knihaře.[5] (Některé zdroje uvádějí nesprávné datum 7. března.)[6] Byl vychováván v tradicích české měšťanské vlastenecké rodiny.[7] Od dětství měl velkou touhu po vědomostech[5] a talent na jazyky, které studoval převážně jako samouk.[7] Roku 1860 nastoupil na českou reálku v Panské ulici, renomovanou školu s neobvykle svobodnou a přátelskou atmosférou mezi studenty a vyučujícími. K jeho pedagogům patřily tehdejší významné osobnosti, jako např. Josef Wenzig (ředitel), Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí, Josef Erben, František Jan Zoubek, František Věnceslav Jeřábek, Antonín Frič a Petr Mužák; ze spolužáků se později proslavili např. novinář Vilém Ryba, architekt Jan Zeyer a ředitel cukrovaru Bohumil Zap (syn Karla Vladislava).[p 2][7] Toužimský byl vzpomínán jako přátelský a kolegiální, nevyvyšoval se nad ostatní. Aktivně se zajímal o veřejné a kulturní dění; např. organizoval průvod studentů na pohřeb Václava Krolmuse (1861) a Boženy Němcové (1862), se srbským plukem umístěným v Praze se účastnil bohoslužby za Vuka Karadžiće (1864). Už tehdy ho silně přitahovala výuka cizích jazyků, jimž se nadšeně věnoval v každé volné chvíli, i na úkor jiných předmětů. Do školního časopisu Vínek také napsal své první články o jižních Slovanech.[7]

Technické zaměření reálky mu příliš nevyhovovalo. Proto po několika ročnících přestoupil na staroměstské gymnázium a po maturitě studoval klasickou filologii na pražské filosofické fakultě.[5] V té době se také seznámil se Svatoplukem Čechem a Bohuslavem Čermákem, s nimiž v letech 1868-69 sdílel studentský podnájem, a s jazykovědcem Leopoldem Geitlerem. Spolu s nimi se účastnil činnosti studentského literárního spolku Ruch, chodil na politické demonstrace a setkával se s radikálními řečníky.[8] (Lehce humornou epizodu ze společného bydlení popsal Sv. Čech v povídce Ve vzduchu, bez udání jmen zúčastněných.)[p 3] Především ale projevoval velký obdiv k Srbům, navazoval kontakty se srbskými studenty a četl srbskou literaturu.[8] V mládí měl radikální názory, ale jen v teorii — konfliktům se pokud možno vyhýbal.[9]

Ačkoliv se díky dosaženému vzdělání a znalostem mohl ucházet o místo úředníka či středoškolského učitele, mnohem víc ho lákala literární činnost a žurnalistika.[9] Do novinářského povolání vstupoval s množstvím dějepisných, jazykových a zeměpisných znalostí.[10] Roku 1870 se stal spolupracovníkem francouzskojazyčného časopisu La correspondance slave,[p 4] který v Praze vydávali Louis-Félix Rigondaud[11] (známější jako Louis Peyramont) a Louis Léger.[9] Poté pracoval pro deníky Posel z Prahy (vyd. František Šimáček)[5] a v letech 1873-74 Plzeňské noviny.[6]

Roku 1875 získal místo v Národních listech, které ho vyslaly jako válečného zpravodaje na Balkán.[11] Podával odtud zprávy o právě probíhající srbsko-turecké válce.[8][p 1] V Srbsku se seznámil s literárními, vojenskými a politkickými představiteli, poznal společenské poměry.[9]

Po návratu zprvu dál pracoval pro Národní listy. Jan Neruda ho přesvědčil, aby své znalosti využil k psaní pravidelné slovanské rubriky. Uskutečnil také cesty po Balkáně, do Bulharska, Ruska a Francie.[12]

V 80. letech nejprve přispíval do časopisu Pokrok (později přejmenovaný na Hlas národa),[9] mimo jiné jako parlamentní zpravodaj ve Vídni.[12] Od roku 1885 do konce života byl členem redakce Národní politiky, určitou dobu i jako šéfredaktor.[9] Jeho dalším kmenovým časopisem byla Osvěta. Již roku 1871 pro ni na popud Karla Sladkovského přeložil List M. P. Pogodina Fr. Palackému.[9][p 5] Od roku 1883 bydlel v sídle tohoto časopisu (Vila Osvěta) a napsal pro něj velké množství článků na různá témata (česká, rakouská, uherská a ruská politika, poměry na Balkáně, v Bulharsku a Rusku apod.).[9] Často ale ochotně přispěl i do dalších periodik, např. Světozor a Květy.[9]

Rovněž se někdy účastnil veřejného života, např. v Ústřední matici školské[9] (roku 1893 tuto organizaci zastupoval při otvírání české menšinové školy v Honezovicích u Stoda)[13] a jako člen zpravodajské komise Jubilejní zemské výstavy 1891.[9][14] Také např. roku 1889 vystoupil na slavnostním setkání bulharského sdružení v Praze, uspořádaném na památku jejich buditele Sofronije.[15] Jinak se ale téměř výhradně věnoval psaní článků. Nevystupoval na tribunách, neucházel se o žádnou funkci.[9]

Jako novinář byl velmi horlivý a svědomitý, pracoval často do noci, snažil se každému žadateli o článek vyhovět. Návštěvník v jeho bytě našel všude rozložené noviny a knihy, z nichž při psaní vycházel.[9]

Řadu let ho trápilo srdeční onemocnění, tehdy považované za typickou novinářskou nemoc, způsobenou velkým pracovním vypětím.[10] Poslední tři roky téměř nemohl vycházet z domu, přesto pokračoval v psaní. V létě 1903 se jeho nemoc prudce zhoršila a o několik dní později, 22. července 1903, ve vile Osvěta zemřel.[5]

Byl považován za jednoho z nejlepších českých novinářů své doby a spolu s Josefem Holečkem za předního znalce problematiky jižních Slovanů. Měl analytickou bystrost a byl nadšený pro své povolání.[10] Spolupracovníci ho oceňovali i pro jeho ochotnou a nekonfliktní povahu.[9]

Zemřel roku 1903 a byl pochován na Olšanských hřbitovech.

• Autor Josef Jakub Toužimský ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Toužimský v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Jakub Toužimský
• Digitalizovaná díla Josefa Jakuba Toužimského v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Josef Jakub Toužimský Archivováno 7. 3. 2021 na Wayback Machine v Kartotéce Jaroslava Kunce