Josef Wenzig

Po dokončení studií byl vychovatelem, např. v domě nejvyššího purkrabí hraběte Karla Chotka, kde se seznámil s řadou významných osobností českého kulturního a společenského života. V roce 1833 nastoupil jako profesor na pražskou reálku, kde setrval 16 let.

V revolučním roce 1848 byl zvolen do Národního výboru. Od roku 1849 připravoval a posléze vedl První českou reálku v Praze.

Hrob Josefa Wenziga na Olšanských hřbitovech v Praze

V roce 1853 ho jmenovali ředitelem českých škol reálných, tuto funkci udržel i po publikování svého Rozjímání rakouského občana o císařově dopisu z 9. září 1857 (ten napsal císař František Josef I. a vyjádřil se v něm ve smyslu, aby školy dbaly o rozvoj národních kultur). Wenzig vyznění dopisu otevřeně vyložil jako obranu češtiny ve školství, což obhájil i před hrozícím disciplinárním řízením ve Vídni.

V roce 1861 byl zvolen z okresů královéhradeckého a nechanického do Českého zemského sněmu, kde v roce 1864 s poslanci Braunerem, Tonnerem a Zeithammerem prosadil přijetí návrhu zákona o jazykové rovnoprávnosti na školách nižších a středních, ačkoli byl původně předložen v roce 1861 poslaneckou menšinou. V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[1]

Byl i členem pražského zastupitelstva a jeho školské komise.

10. prosince 1864 byl Wenzig náhle penzionován z funkcí v české reálce, našel ale nové působiště založením Československé akademie obchodní. Byl i prvním předsedou Umělecké besedy a Matice lidu.

Závěr života strávil v Turnově, po smrti převezen do Prahy, kde byl slavně pohřben.

Napsal řadu divadelních her (např. Timoleon, Koruna, komedie Doktorka medicinae nebo Náhody, nehody, hody) a operních libret, z nichž jen některé byly provedeny či zhudebněny. Nejvýznamnější jsou jeho libreta ke Smetanovým operám Daliboru a Libuši. Dochovalo se i jeho nikdy nezhudebněné libreto ke čtyřaktové opeře Bitva na Vítkově. Na konci 50. let 19. století vyšly dvě unikátní výpravně ilustrované Wenzigovy knihy o Praze a Čechách.

Byl také překladatelem do němčiny (české národní písně, pohádky i tehdejší česká poezie) a autorem několika německy psaných studií o české literatuře.

Jméno Josefa Wenziga bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.