Jaroslav Kamper

Narodil se 12. srpna 1871 v Karlíně. Vystudoval české gymnázium na Novém Městě a pražskou právnickou fakultu.[3]

Počátkem 90. let se začal věnovat žurnalistice. Poprvé na sebe upozornil referáty o české literatuře v německém časopise Magazin für Litteratur.[4] Od roku 1894 byl členem redakce pražského německého deníku Politik.[3] Roku 1902 redigoval Obzor literární a umělecký (založil Jaroslav Vlček). Po roce 1909 byl redaktorem časopisu Květy a na sklonku života krátce spoluredigoval Lumír (s Viktorem Dykem). V roce 1910 se účastnil sjezdu slovanských spisovatelů v Sofii.[5]

Byl nadšený pro umění. Zprvu se zaměřil na moderní malířství, např. díla Mánesa, Alše, Schweigra, Marolda, Jeneweina a Orlíka, později se ale jeho zájem obrátil ke starým mistrům. Nejvíce si oblíbil baroko v posledních fázích, kdy ustupovalo rokoku a empíru. Měl rád Malou Stranu, kde obdivoval historické památky a v mysli se vracel do šlechtického 18. století. Barokní a pozdně barokní osobnosti, například Václava Vavřince Reinera, Petra Brandla, ale i Jana Ferdinanda Opize a Václava Tomáška pak přiblížil čtenářům v několika studiích. Svými znalostmi přispěl i do soupisu uměleckých památek, vydávaného Českou akademií.[6]

Jeho další velkou životní láskou bylo divadlo. Věnoval se mu jako kritik, pořádal ale také představení ve smíchovském divadle a v Uranii. Po otevření Divadla na Vinohradech se stal nakrátko jeho dramaturgem.[6] Jím režírované drama Tkalci[p 1] slavilo úspěch, Kamper byl ale kvůli neshodám s vedením divadla propuštěn. Jeho přátelé (např. Hanuš Jelínek) to pokládali za křivdu;[7] vedení divadla tento krok naopak zdůvodňovalo nutností úspor po stávce (zároveň bylo propuštěno několik dalších umělců i pomocného personálu) a Kamprovými dlouhodobě neuspokojivými výsledky (liknavost při čtení a zařazování zaslaných prací do programu, opožděné dodávání vlastních překladů a nedbalost při jazykové korektuře cizích, návrhy repertoáru dodávané až na poslední chvíli a po mnoha urgencích — v důsledku čehož žilo divadlo ze dne na den bez jasného plánu).[8]

Byl rovněž veřejně činný. Pořádal přednášky, působil v Osvětovém svazu[7] a zastával funkci jednatele v Umělecké besedě. Roku 1902 se zasloužil o založení Kruhu českých spisovatelů[5] a určitou dobu byl i jeho starostou.[4]

Byl oblíbený svým srdečným a přátelským vystupováním.[7]

Dlouhodobě trpěl zdravotními obtížemi. V létě 1911 odjel na léčení do Luhačovic, úlevu mu ale nepřinesly. Zemřel po dlouhé nemoci 31. října 1911 ve svém bytě na Vinohradech.[5] Pohřben byl 2. listopadu na Olšanech po obřadu v chrámu sv. Ludmily, za účasti řady spisovatelů, novinářů, herců a dalších osobností.[7]

8. května 1932 mu Umělecká beseda odhalila pamětní desku na domě v Nerudově ulici 225, kde několik let žil. Byla vytvořena podle návrhu Josefa Weniga. Se vzpomínkovými projevy při té příležitosti vystoupili profesor Arne Novák,[p 2] Kamperův přítel a pozdější senátor Jiří Pichl a předseda Umělecké besedy František Skácelík.[9][10]

Kamper byl především autorem řady článků a kritických studií v novinách a časopisech. Pro žurnalistiku měl předpoklady — všestranné vzdělání a široké zájmy.[11] Ovládal cizí jazyky a mohl se tak stát prostředníkem mezi domácí uměleckou scénou a zahraničím. Elegantně a bezpečně zvládal německý sloh.[6] Většina jeho článků vyšla v periodikách Politik, Květy, Rozhledy, Lumír[3] a Obzor literární a umělecký.[5]

Psal také literárně historické studie, např. o J. Zeyerovi, L. Stroupežnickém a Máchovi, zejména pro Musejník.[7] Do publikace Česká literatura XIX. století přispěl popisem prvopočátků českého divadla až po Tyla a Turinského. Věnoval se i dramatikům 60. a 80. let 19. století J. J. Kolárovi a E. Bozděchovi.[6]

Podle Arne Nováka jsou jeho články spíše skvělé improvizace než hluboké kritické studie. Poddával se prvnímu dojmu a sděloval čtenářům rozkoš z literatury, nikoliv objektivní nezaujatý odstup. V jeho dílech proto najdeme více uměleckého nadšení, než promyšlených estetických soudů nebo historických závěrů.[6]

V jeho životě a díle je patrný rozpor mezi zábavným společníkem a konzervativním novinářem. Podle Hanuše Jelínka se na stránky novin dostala jen malá část jeho literárního talentu — jeho velký smysl pro humor a satiru zůstal omezen na soukromé projevy.[7] Arne Novák u něj rovněž pozoroval konflikt snu o barokním šlechtickém světě, do kterého unikal, a současné reality.[6]

Vzhledem k předčasné smrti se mu nepodařilo shrnout své znalosti a zkušenosti do souhrnného díla. Převážná část jeho prací — fejetony, články, referáty — zůstala rozptýlena po časopisech.[6]

Knižně vyšly např.:[12]

• Ladislav Stroupežnický, jeho život a dílo (1900)
• Julius Zeyer (1901)
• Bílá láska (1904), jeho nejrozsáhlejší dílo. Jde o malebnou improvizaci, román bez děje, v němž autor líčí krásy staré Prahy. Podle A. Nováka je paradoxem, že jeho hlavní dílo náleží do žánru, pro který neměl příliš smyslu.[6]
• Václav Vavřinec Reiner (1907)
• Karel Škréta : list z dějin českého umění (1910)
• Máchovy portréty : doprovod k akvarelu Jana Zachariáše Quasta (1910)
• Procházky starou Prahou (1910)
• Petr Brandl (1911)

Překlady:[12]

• Louis Couperus: Osud (1896-7), nejvýznamnější překlad[6]
• Stendhal: Kartuziánský klášter v Parmě (s Hanušem Jelínkem, vyšlo posmrtně 1912)

• Bratr Otakar Kamper (1878–1942) byl hudební historik.[13]
• Švagr Václav Hladík (1868–1913)[p 3] byl rovněž redaktor a spisovatel.[7]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Kamper na Wikimedia Commons
• Autor Jaroslav Kamper ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Kamper