Jiří Sedmík

Sedmík absolvoval gymnázium a abiturientský kurs při pražské Československé akademii obchodní.[2] Poté byl přijat na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity.[2] Když měl za sebou osm semestrů studia, dostal povolání do rakousko-uherské armády. Narukoval 14. července 1914 a byl odvelen na východní (ruskou) frontu první světové války.[2] Tam v dubnu 1916 padl do zajetí.[4] Měl sice snahu stát se členem zdejších československých legií, protože však ty se svým vznikem otálely, stal se členem srbské armády, s níž se účastnil bojů v Dobrudži.[3] V květnu 1916 však československé legie skutečně vznikly a Sedmík do nich 20. května 1916 vstoupil.[2]

Roku 1917 působil ve funkci důstojnického delegáta na sjezdu v Kyjevě a během zdejšího pobytu Tomáše Garrigua Masaryka působil jako jeho sekretář.[2] Odjel s ním v září 1917 do Petrohradu a byl přidělen coby zástupce československých jednotek v Rusku k misi, jež zajišťovala převoz československých legionářů na západní (francouzskou) frontu.[2] Vedle toho také zastával pozici československého atašé u štábu polských vojsk v Novonikolajevsku.[3] Během přesunu československých legií po Transsibiřské magistrále a Japonsko se dostal do Spojených států amerických, kde od roku 1920 pracoval na postu vojenského atašé a zároveň byl již od roku 1918 vedoucím politické mise ruských legií na mírové konferenci v Paříži.[2] V Americe se navíc oženil se svou snoubenkou Růženou. Na svatbě jim byl za svědka Jan Masaryk.

Po návratu do Československa ukončil své působení v legiích, ze kterých vystoupil 30. listopadu 1920, a stal se zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí[2] na pozici smluvního úředníka (od 1. května 1921). Zároveň pracoval jako tajemník Edvarda Beneše, jehož si (stejně jako Masaryka) velmi vážil.[2] Beneše Sedmík přivedl i mezi svobodné zednáře.[2] Byl členem Československé strany národně sociální (ČSNS) a za tuto stranu neúspěšně kandidoval roku 1935 do tehdejšího parlamentu, tedy do Národního shromáždění republiky Československé.[2] Stranické nakladatelství navíc vydávalo i Sedmíkovy knihy.[2]

Sedmík, objekt v Letním táboře Komenského

Sedmík byl pilný a ctižádostivý (ovládal šest cizích jazyků), díky čemuž se vypracoval až na pozici vrchního ministerského komisaře a poté i odborného rady.[2] Činný však byl rovněž v Českobratrské církvi evangelické a působil také jako předseda Letního tábora Komenského u Bělče nad Orlicí[5] patřícího této církvi.[6] V táboře je postavena rekreační budova nazvaná „Sedmík“, jež byla za jeho účasti 30. července 1937 otevřena.[5]

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nastoupil – v souvislosti s likvidací československého ministra zahraničí – od 31. května 1939 dovolenou a k 31. březnu 1941 byl přeložen do trvalé výslužby.[2] Během válečných let se však Sedmík aktivně zapojil do protinacistického odboje.[2] Koncem roku 1938 založil organizaci Politické ústředí, jež udržovala těsné spojení s Edvardem Benešem a k jejímž členům patřili vedle jiných i Prokop Drtina či Vladimír Krajina.[2] Současně s tím patřil mezi členy odbojové skupiny pod vedením policejního rady Karla Jaroše, která prostřednictvím štábního kapitána Václava Morávka a podplukovníka Josefa Balabána spolupracovala s organizací Obrana národa, jež se skládala především z příslušníků československé armády.[2] Pro Obranu národa zprostředkovávali informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek (seznamy zadržených, důvěrníků či úředníků gestapa).[2] Profesor Václav Černý skupinu kolem Karla Jaroše, jejímž členem byl též pražský primátor doktor Otakar Klapka, označoval pojmem „Sedmíkovci“.[2]

Během jara 1940 bylo pozatýkáno deset členů organizace okolo Karla Jaroše.[2] Vyšetřovatelé je obvinili z velezrady a z vyzrazení státního tajemství.[2] Sedmík byl zajištěn 8. dubna 1940 a postupně prošel věznicemi v Praze na Pankráci (do 28. září 1940), v Drážďanech (do konce roku 1941), v Goleniówě (do května 1942) a v berlínském Moabitu.[2] Dne 12. června 1942 ho německý Lidový soud, který probíhal v Berlíně, odsoudil k trestu smrti a zároveň ho zbavil všech čestných občanských práv. V den, kdy se rozsudek stal právoplatným, navíc ztratil nárok na odpočivný plat (výsluhu) a také penzijní zaopatření pro pozůstalé. Krátce před Vánoci 1942 byl Sedmík v Berlíně popraven.[2] Výlohy nacistického Německa na tuto popravu musela pozůstalá rodina uhradit.[5]

Po skončení druhé světové války byl dne 26. července 1946 Sedmík oceněn jmenováním in memoriam vrchním odborovým radou a ministerským radou.[2] A v roce 2004 navrhoval Senát prezidentu republiky Václavu Klausovi udělit Sedmíkovi řád Tomáše Garrigua Masaryka.[7] Vyznamenání však nakonec nezískal.[8]

Sedmík byl také literárně činný. Sepsal a roku 1932 vydal práci nazvanou „Úvod do politického myšlení“.[2] Ve stejném roce se spolu s Josefem Mackem a Lvem Wintrem autorsky podílel na díle „Současná světová krise hospodářská, politická a sociální: její příčiny, účinky a řešení“.[2]

Pamětní tabulka na domě v ulici Na Valech

Pomník Jiřího Sedmíka v Praze na Farkách

Českobratrská církev evangelická zbudovala a v červnu 1946 odhalila Sedmíkovi pomník, jenž je umístěn na vršku Palírka u pražských Bohnic v oblasti zvané Na Farkách.[5] Vedle něj upomíná na Sedmíka ještě pamětní deska umístěná na domě v pražské ulici Na Valech číslo 10, v němž až do svého zatčení gestapem žil.[2][3] Slavnostní odhalení desky proběhlo 9. dubna 2006, tedy v den, kdy uplynulo přesně 113 let od jeho narození.[2]

Současně s tím je zmíněn i na pamětní desce ve Strahovské ulici v Praze (u vstupu do zdejších hradeb) a na pamětní desce v Černínském paláci (sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky).[3][9]

V roce 2014 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[10]