Jean de Carro

Gymnázium studoval v Ženevě a po jeho dokončení (filozofie, literatura, angličtina) se rozhodl odejít na Edinburskou univerzitu a studovat zde medicínu. Skotská metropole v té době prožívala největší kulturní rozkvět, což příznivě ovlivnilo intelektuální rozvoj studentů. Prvním z Carrových profesorů byl jeden z tvůrců moderní chemie Joseph Black, anatomii a chirurgii studoval u Alexandra Monro II., teorii medicíny u Andrew Duncana st., botaniku u Daniela Rutherforda a profesoři Francis Home a Andrew Duncan st. jej měli na klinickou praxi. Dne 25. června 1793 získal doktorský diplom. Jako doktorskou tezi si vybral práci o „hydrocephalo acuto“, nemoci, která byla v té době v Ženevě velmi rozšířená a na niž zemřela i jeho sestra.[6]

Krátce po dokončení studia se Jean de Carro vrátil do Ženevy, kde již ale vládl duch nové francouzské republiky. Místo kariéry v rodné Ženevě se před Napoleonovou expanzí uchýlil do Vídně. Skoro tři roky pracoval v různých nemocnicích a v roce 1796 si otevřel lékařskou praxi. To bylo dovoleno pouze těm lékařům, kteří se po studiích v zahraničí podrobili přísným zkouškám na některé domácí univerzitě. Jean de Carro složil tyto zkoušky dne 15. května 1795 na univerzitě Vídeňské. Jako mladý lékař s bezvadným společenským vystupováním, dokonalou znalostí angličtiny (jeho mateřština byla francouzština), ačkoliv neznal perfektně německy, získal brzy cenné známosti v diplomatických kruzích a vytvořil si široký okruh vlivných pacientů.[6]

V roce 1796 se oženil s Marií Annou Kurzbeckovou, se kterou měl dva syny, Karla a Petra.[pozn. 1] Dne 8. ledna 1800 pětadvacetiletá Marie Anna zemřela na tuberkulózu. De Carro se 26. listopadu 1802 znovu oženil. Jeho druhá manželka Tereza Stöcklová pocházela z Gerburku v Tyrolsku; zemřela v roce 1812 na tyfus. Z tohoto manželství zůstali syn Eduard a dcera Natalie.[pozn. 2] Až třetí manželství s Belgičankou Alexandrinou Breckovou[pozn. 3] umožnilo de Carrovi užít si rodinné pohody. Zde se zrodila jedna dcera jménem po matce Alexandrina[pozn. 4], její manželství zůstalo bezdětné.[6]

V roce 1798 vyšla tiskem zpráva o objevu britského lékaře Edwarda Jennera, a sice vakcíny proti pravým neštovicím, a úspěšnému očkování touto látkou. Jean de Carro se se zprávou seznámil v ženevské knihovně. Ve Vídni pak požádal anglické vyslanectví o zaslání knihy Edwarda Jennera a také lymfy. Dne 10. května 1799 provedl pokus s očkováním neštovicemi na svých dvou synech (tříletý Karel, rok a půl starý Petr). Neštovice, které se objevily na pažích obou dětí, byly totožné s obrázky v Jennerově knize. Po dvou měsících, před kolegiem domácích i zahraničních lékařů, naočkoval oba své syny pravými neštovicemi, výsledek byl negativní. Úspěch prvního pokusu svého druhu v Evropě, i když byl přesvědčivý, vzbudil větší zájem v zahraničí, než v samotné rakouské monarchii. Jean de Carro byl velkým propagátorem tohoto očkování, ještě však trvalo dlouho, než byl slibný pokus následován ve velkém.[8]

Veřejně provedený pokus pokrokového a prozíravého lékaře s velkým smyslem prospět společnosti měl za následek i to, že se de Carro ocitl ve středu zemědělských zájmů. Z různých částí Evropy i vzdáleného Orientu přicházely požadavky na zaslání lymfy a de Carro si na oplátku vyžadoval semena tamějších rostlin, především výživových, o nichž předpokládal, že nejsou v Evropě známy. Ty pak rozděloval nejen svým známým, ale i botanikům[pozn. 5] a agronomům. Část semen obdržel i syn bavorského krále a později sám král bavorský Ludvík I., který o ně jevil velký zájem. Později (1825) prokázal Jeanu de Carro svoji přízeň neobvyklým způsobem, jmenoval jeho dceru Natálii čestnou abatyší kláštera sv. Anny v Mnichově.[8]

Jean de Carro byl prvním ve střední Evropě, kdo po vzoru kolegy a též rodáka ze Ženevy doktora Coindenta předepisoval vnitřní užívání jodových preparátů jako léku proti strumě. Přesto, že toto léčení bylo shledáno jako ne zcela bezpečné, bylo účinné a používá se dodnes, i když jiným způsobem.[10]

Není přesně znám důvod, proč de Carro v dubnu 1826 odejel z Vídně do Prahy. Později, když se již usadil v Karlových Varech, pobýval v Praze během svých zimních pobytů. Postupně bydlel na čtyřech různých místech, nejdéle pak ve Spálené a Štěpánské ulici.[11] Na společenských večerech u prince Rohana nebo barona Pariche ze Žamberka poznal významné osobnosti, též z řad českých obrozenců, a s mnohými uzavřel trvalé přátelství. Vedle osvícence Josefa Dobrovského se seznámil s přírodovědcem hrabětem Kašparem Šternberkem, historikem Františkěm Palackým, spisovatelem Václavem Hankou, přírodovědcem Janem Preslem a jeho bratrem, lékařem Karlem Preslem, básníkem J. K. Chmelenským, mecenášem umění a osvícencem Františkem Šternberk-Manderscheid a řadou jiných, s nimiž měl společné zájmy. K Praze měl de Carro ještě citovou vazbu; zemřela zde jeho matka[pozn. 6] na cestě do Karlových Varů.[13]

Dům Walter Scott, kde Jean de Carro žil a zemřel

Pamětní deska na domě Walter Scott

Hrob Jeana de Carro u zdi kostela sv. Ondřeje

Hrob Jeana de Carro, schody do Ondřejské ulice

Nápis na hrobě Jeana de Carro

Do Karlových Varů přijel (spěšným dostavníkem[pozn. 7]) Jean de Carro poprvé dne 15. května 1826. Bylo mu 56 let, měl potíže s bolestivými dnovými záněty kloubů a při záchvatech potřeboval k chůzi i berli. Po užívání pramenů se jeho zdravotní stav rychle zlepšil, a tak si léčbu v následujícím roce s ještě větším úspěchem zopakoval.[15] O této části života píše později sám ve svých memoárech: „V roce 1826 mě přinutily bolestivé nemoci arthritis a herpes, které vypukly současně, obrátiti se do Karlových Var. Rychlost a nemilosrdnost reakce vyvolané jejich vodami a úplné vyléčení, které následovalo, mi vtisklo důvěru a úctu k lázním Karla IV. Měl jsem to štěstí, že současně s chorobami jsem se zbavil své krátkozrakosti, která mě nutila, abych nosil po třináct roků brýle při čtení a psaní...“[16]

Jean de Carro si Karlovy Vary velmi oblíbil, zdejší prameny působily na jeho dnu pozitivně, a tak se rozhodl v lázních se usadit. Působil zde jako lázeňský lékař vždy po dobu lázeňské sezóny, která začínala 1. května a končila v polovině října, a pro své odborné i lidské kvality se brzy stal vyhledávaným lékařem.[15] V zimních měsících provozoval lékařskou praxi v Praze, což jej, jako absolventa lékařské fakulty vídeňské univerzity (nostrifikace z roku 1795), plně opravňovalo.[17]

Záhy poznal přednosti i nedostatky Karlových Varů. Jako velký nedostatek shledal zanedbanou propagaci lázní. Veškeré propagační materiály byly vytvářeny v německém jazyce, takže Karlovy Vary byly propagovány pouze v Německu a v ostatní cizině jen u jedinců, kteří tento jazyk ovládali. De Carro zjistil, že v posledních padesáti letech karlovarští lékaři nevypracovali žádné písemné materiály. Všeobecné spisy vydávané badateli v cizině informovaly o lázních velmi povrchně a nedokonale. Jean de Carro se rozhodl tento nedostatek napravit a vedle svého hlavního povolání lékaře, které vykonával vždy pečlivě, se stal i neúnavným propagátorem lázní a jeho literární činnost přispěla k národnostnímu rozšíření lázeňské klientely.[18]

Jean de Carro prostudoval dílo svého předchůdce, průkopníka balneologie v Karlových Varech doktora Davida Bechera, doplnil je svými zkušenostmi a na tomto základě propagoval jednotný názor pro předepisování pitné léčby, což se do té doby nedělo. Známy byly i jeho snahy o dietní stravování lázeňských hostů, stejně jako o komfortnější způsob bydlení, jak tomu bylo v jiných lázních, tj. větší lůžka, přikrývky místo vysokých peřin a též vzhlednější vybavení pokojů.[19]

Jean de Carro přijel do Karlových Varů právě v době budování parních lázní. Jednoduše zařízená prostora pro poskytování parní lázně zde byla již od roku 1819. Nestačila však v době, kdy parní lázně byly ve stále větší oblibě. Na základě povolení, které přišlo začátkem roku 1825 z Vídně, byla v lednu 1826 stará budova stržena a do konce května byla postavena nad pramenem Hygiey[pozn. 8] nová jednoposchoďová budova bez vnitřního zařízení.[20]

V přízemí byla prostorná kolonáda. Vedle pramene byly dveře vedoucí na schodiště, pod nímž byl uzavřený zděný prostor, který sloužil jako nádrž pro minerální vodu. Pára vystupující z hladiny byla vedena dřevěnou trubkou do poschodí, kde se dělila do dvou ramen, která zásobovala parní skříně. V patře bylo šest kabin skládajících se z předsíně pro odkládání šatstva a pro odpočinek po lázni a z místnosti vlastní parní lázně. Vnitřní zařízení nových parních lázní navrhl na přání nejvyššího purkrabího království českého Františka Kolovrata z Liebsteina, který znal de Carrovy zkušenosti, sám Jean de Carro společně s architektem stavby Josefem Eschem.[20]

Parní lázně byly podobné nakuřovacím skříním, které de Carro používal ve Vídni při léčbě sírou. Byly z dubového dřeva, lakované. Dne 21. září 1827 de Carro zkusil na sobě před dvěma svědky první aplikaci. Zjistil, že těsnění kolem krku nebylo dokonalé a spokojen byl až po opravě za několik dní. Teplota uvnitř skříně byla 33 °C, výkon trval půl hodiny, nebyl provázen žádnými obtížemi, a parní lázně byly uvedeny do provozu.[20]

Vzdělaný a pokrokový de Carro viděl v konzervativním maloměstě mnoho nedostatků. Kritizoval všechny záporné jevy, které podle jeho mínění škodily dobré pověsti lázeňského města, a byl schopen vidět zaostalost oproti ostatní Evropě. Kromě již zmíněných nedostatků v poskytování lázeňských služeb nebo zanedbané propagace lázní, poukazoval i na historické nesrovnalosti. Např. hned při vstupu do karlovarské radnice zjistil omyl – barokní socha Karla IV., kterou městu daroval vděčný návštěvník, měla na krku řád zlatého rouna. De Carro věděl, že tento řád byl založen Filipem Dobrým až v roce 1430, a hned upozornil městskou radu, že Karel IV. byl v té době již 42 let po smrti. Jindy si všiml domovního znamení lázeňského domu U maltézského kříže, kde namísto bílého kříže byl namalován černý kříž řádu německých rytířů. Také na penzionu U objevení Karlových Var byl zobrazen Karel IV., jak si koupe svoji raněnou nohu ve vřídelní vodě a je oblečen do šatů z doby Karla VI. s parukou a třírohým kloboukem. Touha po historické pravdě přiměla Jeana de Carro vždy na tyto omyly upozornit. Jeho nekompromisní postoj vůči omylům či konzervativním názorům mu přinesly mnohá nepřátelství, ale i častou přízeň a sympatie.[21][22]

Jean de Carro zemřel v Karlových Varech dne 12. března 1857 ve svém domě Walter Scott v ulici Pod Jelením skokem. Pohřben je na někdejším Ondřejském hřbitově u kostela sv. Ondřeje (nyní Mozartovy sady). Karlovým Varům věnoval posledních téměř 30 let svého aktivního života a na jejich pokroku měl velké zásluhy. Přesto na něj tehdy téměř zcela německé město brzy zapomnělo.[23][24]

Památka lékaře filantropa ožila až po roce 1989. Jeho hrob byl uveden do důstojného stavu a jméno Jeana de Carro nesou sady, hotel, stezka a lávka. Na domě Walter Scott byla odhalena pamětní deska.[11]

De Carro byl přítelem karlovarského historika A. L. Stöhra a jeho synovce doktora Rudolfa Mannla. Křižovnický děkan Stöhr napsal v roce 1830 o Jeanu de Carro:[24]

Každý ve vřídelním městě by měl vědět, že doktor Carro dýchá a vše koná jen pro čest a blaho Karlových Varů. Obdivuji jeho lásku k Varům, které by rád učinil prvním místem světa.

— August Leopold Stöhr

Vedle medicíny byl Jean de Carro silně zainteresován pro historii a literaturu. Po příjezdu do Karlových Varů a zjištění, že lázně nejsou dostatečně propagovány, vydal již v roce 1827 knihu o Karlových Varech ve francouzštině; v roce 1829 pak vyšlo 2. vydání. Pro karlovarské návštěvníky napsal též průvodce o Karlových Varech v angličtině. Této publikaci vděčily lázně za stoupající počet hostů z Británie.[25]

V Karlových Varech se de Carro seznámil s historickou osobností Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic a považoval jej za nejzasloužilejšího propagátora své doby karlovarských pramenů. De Carro byl nadšen Ódou na Vřídlo a jeho zásluhou (vlastní jazykové schopnosti či dobré společenské vazby na významné literáty jiných národností) byla óda kvalitně přeložena do předních evropských jazyků. Své poznatky pak v roce 1829 vydal ve francouzském a německém jazyce v monografii, v níž bylo i dvaadvacet překladů ódy do patnácti jazyků (např. do francouzštiny od Alexandra Dumase).[26]

Almanach de Carlsbad jsou vlastivědně-encyklopedické ročenky, které vycházely ve francouzštině a přinášely informace o lázeňské léčbě a významných hostech, ale též o Češích, jejich dějinách, literatuře i národním emancipačním hnutí. Jean de Carro je vydával svým nákladem prostřednictvím Schönfeldova nakladatelství v Praze od roku 1831 až do své smrti. Bylo vydáno celkem 26 svazků. Ročenky jsou dodnes cenným zdrojem informací o životě Karlových Varů v časovém rozmezí téměř 30 let. Pravidelnou součástí almanachů byly přehledy české literatury, kterými přispíval pražský spisovatel Karel Vinařický.[27][24]

Zaměření a jazyk almanachů se nelíbily některým nacionálně orientovaným představitelům karlovarského veřejného života. Velkým ideovým odpůrcem Jeana de Carro byl karlovarský lékař Gallus von Hochberger.[24]

Na konci života shrnul Carro své nejdůležitější články o Karlových Varech do knihy Vingt-huit ans d'experience a Carlsbad. Publikace vyšla v roce 1853, je sestavena z 62 článků, které se týkají především karlovarské léčby.[24]

Memoáry jsou nejvýznamnějším životopisným pramenem Jeana de Carro. Kniha byla vydána na popud městské rady v roce 1855.[24]

Památku doktora Jeana de Carro oživil po roce 1945 karlovarský vlastivědný nadšenec Karel Nejdl. Jeho osobnost se pro Nejdla stala životním vzorem. V roce 1958 vydal biografii „Jean de Carro a jeho Karlovy Vary“.[24]

Román o životě a díle Jeana de Carro vydala v roce 1987 pražská autorka Alena Šubrtová pod názvem „Poslední noc“.[24]

• NEJDL, Karel; MIESSLER, Jan, 1958. Jean de Carro a jeho Karlovy Vary. Karlovy Vary: Krajské nakladatelství v Karlových Varech. 154 s. [dále jen Jean de Carro a jeho Karlovy Vary].
• BURACHOVIČ, Stanislav, 2009. Lexikon osobností Karlovarska. Karlovy Vary: KMKV, Muzeum Karlovy Vary a Vydavatelství Promenáda. 149 s. ISBN 978-80-85018-69-1. S. 14–16. [dále jen Lexikon osobností Karlovarska].

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean de Carro na Wikimedia Commons
• Lékař, který Karlovy Vary znovu objevil pro svět. Jean de Carro se zasloužil o českou balneologii Archivováno 24. 11. 2020 na Wayback Machine – článek na stránkách Náš region, autor Karel Dudek, 2019-11-04 [cit. 2020-05-08]
• Jean de Carro a naši obrozenci – článek v Matičních listech, autorka Marcela Hutarová [cit. 2020-05-24]