Bitva u Želenic

Po smrti císaře Zikmunda se měl podle jeho vůle stát českým králem Albrecht Habsburský, manžel jeho dcery Alžběty. Významná část českých stavů, především východočeští utrakvisté, Albrechtovo nástupnictví nechtěla uznat a nabídla českou korunu Kazimírovi, bratru polského krále. Albrecht se sice nechal 29. června 1438 v Praze korunovat, ale spojená vojska jeho protivníků posílená o polské jednotky vytáhla proti němu a jeho spojencům. Hlavními osobnostmi „polské“ strany byli Hynce Ptáček z Pirkštejna a Bedřich ze Strážnice, k podporovatelům Albrechta patřili zejména Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce, ale také bývalý husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Kromě českých a rakouských oddílů bojovaly na „rakouské“ straně oddíly saské a braniborské, které si Albrecht jako římský král pozval na pomoc. Vojska se setkala u Tábora, který se Albrecht neúspěšně pokoušel dobýt. K rozhodné bitvě nedošlo a po řadě šarvátek a neúspěšných jednáních Albrechtova vojska po pěti týdnech (15. září 1438) od Tábora odtáhla. Doprovodem říšských jednotek při odchodu z Čech pověřil Albrecht Jakoubka z Vřesovic.

Za ustupujícím sasko-braniborským vojskem Fridricha Saského (Míšeňského) doprovázeným oddíly Jakoubka z Vřesovic vyrazily jízdní oddíly českých utrakvistů s několika sty polských jezdců, k nimž se přidaly posily ze Žatce, Loun a Slaného. Veliteli byli Petr Holický ze Šternberka, Petr ze Zvířetic, Václav Carda z Petrovic, Svojše ze Zahrádky a jiní. Dostihly je u vsi Želenice, ale zablokovat přechod přes řeku Bílinu se jim nepodařilo.[2] Žádost Jakoubka z Vřesovic, aby vojsku opouštějícímu zemi nechali volný průchod, velitelé česko-polského vojska odmítli.[3] Jakoubek měl z husitských válek mnoho zkušeností a nepřítele vlákal do léčky podobné, jaká byla využita v bitvě u Lipan. Když se nepřátelé pokusili napadnout jeho zadní voj, jeho vojáci předstírali útěk a vylákali útočníky tam, kde za lesním porostem čekala ukrytá záloha. Rychlým protiútokem pak Jakoubek česko-polské vojsko na hlavu porazil – byla zabita nebo zajata téměř polovina z celkového počtu. Mezi zajatci odvedenými do Mostu a poté do Míšně byl i Petr Holický.[2] Prameny uvádějí, že strana poražených měla více než 500 padlých a 1657 mužů se dostalo do zajetí.[4]

Po vítězné bitvě u Želenic vycítil Albrecht možnost podrobit si žatecko-lounský svaz a pověřil tím opět Jakoubka z Vřesovic. Jakoubkův útok na Louny však neuspěl, Bedřich ze Strážnice spolu s Václavem Cardou ho úspěšně odrazili.[5] V následujícím období boje mezi stranami pokračovaly, pokračovala však i jednání (mimo jiné i o osudu zajatců od Želenic). Poláci, kteří se cítili ohroženi ze strany Uher a Litvy, později svá vojska z Čech stáhli. Do sporu se vložil i papež a basilejský koncil vysláním legátů na jednání ve Vratislavi v lednu 1439. V únoru uzavřel Albrecht s polským králem Vladislavem příměří. Když potom 27. října 1439 král Albrecht nečekaně zemřel, Ptáčkova strana polskou kandidaturu již nepodporovala.

Dle želenické kroniky se bitva odehrála na úpatí Želenického vrchu. V kronice se m.j. uvádí, že zde v roce 1923 nalezl rolník při orbě několik poměrně zachovalých zbraní a mincí z té doby.[6] Místo bitvy je však sporné, protože podle Palackého Jakoubek „táhl … za Bílinu“,[3] tj. bitva se mohla odehrát i na druhém břehu řeky.

V roce 2013 byl u příležitosti 575. výročí odhalen v Želenicích pomník bitvy u Želenic. Stojí naproti městskému úřadu.[4]