Ignác Weirich

Ignác Weirich, křtěný Ignác František (21. července 1856 Fukov[1]1. prosince 1916 Vídeň), byl český sochař a řezbář.

Ignác Weirich
Ignác Weirich
Narození22. července 1856
Fukov
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. prosince 1916 (ve věku 60 let)
Vídeň
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolánísochař a řezbář
DětiKarel Weirich syn
PříbuzníAugust Weirich bratr
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se ve Fukově v rodině chudého tkalce Ignáce Weinricha. Již na obecné škole projevil mimořádné nadání v kreslení a na radu učitele byl otcem poslán na kreslířskou školu do saského Taubenheimu. Záhy byl nucen školu z finančních důvodů opustit, pracoval coby tkadlec a vypomáhat rodině se živobytím. Až kolem roku 1873 nastoupil do učení k uměleckému truhláři Hagenbartovi v Bohosudově. Po čtyřech letech toto učení opustil a nastoupil k řezbáři Mosesovi do Drážďan, kde pracoval až do roku 1879. Zde se poprvé dostal do okruhu umění, našetřil trochu peněz a pokračoval ve studiu na vídeňské umělecko-průmyslové škole.

Během studia získal Weinrich díky svému nespornému talentu osvobození od placení školného, což mu umožnilo pokračovat na škole i v dalším studiu. Po čtyřech letech školu absolvoval a roku 1886 pokračoval dál ve studiu na vídeňské malířské akademii u prof. Edmunda Hellmera. I zde si počíná skvěle a již v prvním roce školení u tohoto profesora získal tzv. „Fügerův pamětní peníz“ za kompozici a prospěchové stipendium, které mu umožnilo dokončit studium i zde. Následně získal "Lichtensteinské stipendium", které mu umožnilo čtyřleté studium na mistrovské škole, kterou vedl Kašpar Zambusch. I zde, mimo jiné získal v roce 1894 velkou „římskou prémii“, jež mu umožnila dvouletý bezplatný pobyt v Římě.

V Římě měl svůj ateliér ve věži paláce "Palazzo Venezia" a během svého pobytu nalezl velkou příznivkyni svého umění v choti tehdejšího rakouského velvyslance u Sv. Stolce hraběte de Revertera. Tvořil v duchu italského klasicistního sochaře Antonia Canovi a výsledkem jeho dvouletého studijního pobytu byla velká plastika "Smrt Abelova". Po dvouletém studijním pobytu ve „Věčném městě“ se rozhodl zde zůstat i nadále a vytvořil zde i několik stěžejních děl, jako např. "Consumantum est", velká "Pieta", "Symbol lidstva", "Večer života", "Božské Srdce Páně", "Hošík" a četná jiná díla. Zde se také setkal i s markrabětem A. Pallavicinim, který si u něho objednal různá díla pro svůj zámek v Jemnici na Moravě. V roce 1900 se oženil s Johanou Schindlerovou původem z Berlína, jejíž děd se hlásil k náboženství českomoravských bratří. Roku 1906 se jim narodil syn Karel.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 odjel do Vídně, ale rakouské úřady mu na podzim téhož roku odepřeli návrat do Říma, kde zanechal celé své dílo. Ve Vídni však nemohl zůstat a byl deportován do Althartu (Staré Hobzí) u Jemnice, kde byli internováni rakouští Italové. Zde mohl pracovat a dokončil tam čtyři svá díla pro zámek Alexandra Pallaviciniho. V roce 1916 se vrátil do Vídně, kde však prodělal těžkou břišní operaci, na jejíž následky 1. prosince 1916 zemřel.

Většina jeho prací, které se nacházela v Udine, za okupace vojsk centrálních mocností nenávratně zmizela a zbytek jeho děl se nalézá v Římě, vatikánských sbírkách, římských kněžských seminářích a na zámku v Jemnici.

Významná díla (výběr)

  • Smrt Abelova
  • Consumantum est
  • Pieta
  • Symbol lidstva
  • Večer života
  • Božské Srdce Páně
  • Hošík
  • Sv. Karel
  • Studie biskupa[2]
  • Čtyři evangelisté
  • Symbol lidstva
  • Narození Páně
  • Madona s dítětem
  • Sv. Antonín
  • Samaritánská žena

a další

Galerie

Odkazy

Reference

Literatura

  • 1968 – L' arte di Ignazio Weirich (1856–1916), Strinati, Remigio, Monografie, Roma: Fratelli Palombi, (1968 Signatura: D9888)
  • 1996 – Svědkové zašlé slávy, Chňoupek, Petr, Horácké noviny (1996, č.8)
  • 1999 – Ignác Weirich – sochař a řezbář, Smetana, Vlastimil, Puls třebíčska (1999, č.29)
  • 2005 – Život sochaře Ignáce Weiricha a jeho dílo v Jemnici, Dvořák, J., Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka (2005. č.1, str. 427-431)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.