Hynek Jaroslav Mejsnar

Přispíval vlastními pracemi i překlady z řečtiny, polštiny, ruštiny, srbštiny, italštiny a němčiny do řady časopisů.[5] Několik básní (např. Proč?, Vzorná láska,[36] Dárek, Jahody[37]) např. uveřejnil roku 1865 v časopise Tábor. Spolupracoval také s táborskou sokolskou jednotou; např. roku 1883 složil Píseň sokolů táborských k jejich prvnímu výletu[38] r. 1884 báseň k úmrtí Miroslava Tyrše[39] Další vlastní i přeložené práce veršem i prózou vyšly v dalších periodicích, např. Světozor, Zlatá Praha, Osvěta, Lumír, Listy filologické aj. (rozsáhlý, byť neúplný seznam je uveden např. v nekrologu ve Světozoru 3. května 1895[5] a v Ottově slovníku naučném[3]). Pro táborský pěvecký sbor překládal texty písní a operních arií.[40]

Byl autorem např. těchto knižně vydaných prací:[41]

• Proslov k slavnostnímu divadelnímu představení v den volby pana měštanosty a slavné městské rady dne 3. prosince 1870 (1870)
• Na památku černého dne 12. srpna L.P. 1881, když lehlo popelem veliké naše Národní divadlo v Praze (1881)
• Proslovy, verše a řeči příležitostné některé (1887)
• Operovaný, neboli, Šestinedělník v nemocnici (asi 1895)

Překlady:

• Bjørnstjerne Bjørnson: Selské novely (1873)
• Homér: Homérova Odysseja (1873)
• Nikolaj Alexejevič Někrasov: Básně Nikolaje Někrasova (1876)
• Homér: Homérova Batrachomyomachie, čili, Žab a myší vojna (1877)
• Homér: Homérova Ilias (1878, 1881)
• Homér: Homérovy hymny, epigramy a Batrachomyomachie, čili, Chvalozpěvy, nápisy a Žab a myší vojna (1881); viz též Homérské hymny
• Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Aninka Nezvanova (1882)
• Aischylos: Aischylova trilogie Oresteja, čili, Tragoedie Agamemnon, Choéforoi, Eumenidy (1883)
• Ivan Andrejevič Krylov: Bajky Ivana Krylova v devíti knihách (1886)
• Hésiodos: Hésioda Askerského básně. Sv. 1., O původu bohů (1888)

Přispíval také do Ottova slovníku naučného (pod značkou Mjr.)[42] a do encyklopedické publikace Čechy (díl 8, Táborsko).[5]

Je známý především pro svými překlady z řečtiny a esejemi o klasické literatuře, současníci ale také oceňovali jeho proslovy a účast v národních spolcích.[43] Byl vzorný učitel, přítel studentstva a vlastenec.[44] Pro svou inteligenci a humor byl také vyhledávaným společníkem.[45] Táborští sokolové před jeho odchodem do Prahy na slavnostním večeru připomněli jeho úderné básně, které pro ně složil, i organizační pomoc v roli učitele tělocviku.[46] Sympatie k němu projevovali také představitelé česky smýšlejících židů: pomáhal studentům, vychovával je vlastenecky, pěstoval důkladnou znalost češtiny a vedl je k literárnímu vzdělávání. Byl příznivcem českožidovského hnutí, poskytoval jeho členům přátelské rady. Z jeho židovských žáků se později proslavili např. advokát Josef Žalud a lékař Moric Reiner.[47]

Studentské spolky Štítný (1886)[48] a Krakonoš (1892)[49] ho jmenovaly čestným členem.

O jeho vlasteneckém smýšlení se tradovala historka, že při vítání císaře Františka Josefa na jubilejní zemské výstavě si místo předepsané uniformy státního úředníka oblékl čamaru.[45]

Jako první Čech přeložil celého Homéra.[5] Ke kvalitě překladů ale měli současníci občas výhrady – vadila jim určitá násilnost v řeči, záliba v tvorbě nových výrazů, využívání slov z jiných slovanských jazyků i jistý nedostatek poetičnosti.[5][3][45] Například recenzent Květů ocenil jeho pečlivost při překladu Iliady, ale kritizoval výběr neobvyklých slov, někdy vulgárních, a poznamenal, že nevidí pokrok oproti předchozí Odysei.[50] O několik let později pochválili ve Světozoru jeho překlad Aischylovy Oresteie, který považovali za plynný, srozumitelný a správně český; použití neobvyklých slov se podle nich nelze vyhnout.[51] Časopis Ruch r. 1886 pochválil jeho překlad Krylovových bajek, v nichž zachoval jadrnou rázovitost.[52]

Někdy se v táborském místním tisku zapojoval do polemik, občas anonymně. Jednu z takových nepříjemných debat měl např. roku 1868 s mladým Emanuelem Miřiovským.[53][54] Profesoru Aloisu Studničkovi se po letech přiznal, že v nepodepsaných článcích odporoval jeho snahám o zachování některých táborských památek, zejména hradeb a bran, před zbouráním; Studničku jeho postoj k historickému dědictví nepříjemně překvapil.[55]

Národní listy v nekrologu připomněly jeho mladočeské smýšlení i památné projevy při slavnostech B. Jablonského v Kardašově Řečici a J. K. Tyla v Praze.[29]

Krátce po jeho smrti vyhlásil spolek Krakonoš finanční sbírku[56] a z výtěžku byla 9. srpna 1896 na jeho rodném domě v Jilemnici v Dolení ulici slavnostně odhalena pamětní deska.[57][58]

12. září 1865 se v Jilemnici oženil s Marií Knoblochovou (1843–1890), dcerou místního obchodníka.[59][60] Měli spolu sedm dětí:[61]

• Dcera Marie (1866–1913) se stala vychovatelkou
• Syn Vladimír Mejsnar (1868–1908) vystudoval práva a pracoval jako sekretář pražského magistrátu.[62] Psal také básně a prózu pod pseudonymem Cyril Vítek.[63]
• Dcera Olga (1870–??) se stala industriální učitelkou. Provdala se za c. k. finančního radu Prokopa Hrušku (1866–??).[64]
• Dcera Ludmila (1874–??) byla rovněž učitelkou. Provdala se za inženýra zemského výboru Ladislava Čecha (1872–??).[65]
• Syn Jaroslav Mejsnar (1876–??) vystudoval medicínu, pracoval jako obvodní lékař v Častolovicích a překládal odborné články z ruštiny.[66]
• Syn Božetěch (1878–??) vystudoval práva a byl uváděn jako magistrátní akcesista
• Měli ještě dceru Jiřinu (1882–??).

Po smrti první manželky se 12. srpna 1893 v kostele Panny Marie Sněžné oženil s Barborou Portíkovou (1848–??), dcerou domkáře z Ostružna u Jičína.[67]