Rybniční hráz

historická výpustní trubka u rybníka Rožmberk, výpusť Adolfka

Hráze rybníků byly tradičně budovány z kamene a hlíny. Důležité bylo zajistit vodotěstnost a odolnost proti vlnám, což se řešilo ideálně kamennou dlažbou.[1]

V nejhlubším místě je umístěno zařízení, které slouží k úplnému vypuštění vody. V malých rybnících se k tomuto účelu používala trubka zvaná podžeračka, případně poltruba, která se skládá ze dvou dílů. V té je umístěn čep (fakticky zátka), který může nahrazovat i stojan – dutá vertikální roura, přes jejíž okraj přepadává voda do podžeračky. K uzavírání poltrub mohou být použita i stavidla. Další ze systémů pro odvádění vody se nazývá kbel (neboli mnich) skládající se z podžeračky kombinované s vertikálním či šikmým nástavcem překrytým prkénky (dluže), jimiž je možné odvod vody uzavřít do potřebné výšky.[1]

Pokud je třeba nepovolaným osobám zabránit manipulací se zařízením, bývají tyto prvky zahrnuty do stavení zvaných vazby, barborky či bašty. Ty zároveň slouží jako obydlí.[1]

K odvádění vody v případě záplav a nastavení výšky hladiny slouží splavnice, kde může voda volně přepadávat. Zřizuje se obvykle při okraji hráze. Splavnice se skládá z adekvátního počtu otvorů uzavřených stavidly. Horní okraj stavidlových okenic je navržen s ohledem na žádanou výšku hladiny rybníka. Otvory stavidel musí odpovídat maximálnímu možnému přítoku, aby stíhaly odvádět vodu i při povodních a nedošlo k prolomení hráze. Splavnice mohou být dřevěné či zděné, stavidla dřevěná nebo kovová.[1]

Nad splavnicí a kolem čepu nesmějí chybět brlení – řada tyčí (kulatých či hranatých, železných nebo dřevěných) zvaných brle, které zabraňují úniku ryb. Pokud je rybník napájen potokem nebo říčkou, nemělo by chybět brlení i na jeho vstupu, aby ryby neunikaly proti proudu.[1]

vzdušná strana hráze rybníka Starý Vdovec s původními duby starými přes 400 let

Ke zpevňování hrází se tradičně využívaly duby. Právě dubové porosty v kombinaci se svahovitým a sluncem exponovaným profilem vytvářejí vhodné stanoviště pro řadu teplomilných živočichů, rostlin a hub. Některé z nich se v rámci České republiky vyskytují převážně nebo výlučně právě na hrázích rybníků.

Houby

Hřib přívěskatý

Hřib dubový

Pro hráze rybníků jsou typické mj. následující druhy hřibů – některé z nich patří mezi teplomilné, suchomilné, případně vzácné – zařazené do červeného seznamu:

• hřib bronzový – vzácný (červený seznam, VU – zranitelný)[2]
• hřib červený[3]
• hřib dubový[4]
• hřib koloděj
• hřib kovář
• hřib královský – vzácný (červený seznam, EN – ohrožený, zákonem chráněný)[2]
• hřib Le Galové – vzácný (červený seznam, VU – zranitelný)[2]
• hřib medotrpký[4] – vzácný
• hřib moravský – vzácný (červený seznam, CR – kriticky ohrožený, zákonem chráněný)[2]
• hřib plavý – vzácný (červený seznam, NT – téměř ohrožený)[2]
• hřib pružný – vzácný (červený seznam, VU – zranitelný)[2]
• hřib přívěskatý – vzácný (červený seznam, NT – téměř ohrožený)[2]
• hřib rubínový – vzácný (červený seznam, EN – ohrožený)[2]
• hřib rudonachový – vzácný (červený seznam, CR – kriticky ohrožený)[2]
• hřib růžovník – vzácný (červený seznam, CR – kriticky ohrožený)[2]
• hřib satanovitý – vzácný, příbuzný hřibu satana
• hřib skvrnitý[4] – vzácný (červený seznam, VU – zranitelný)[2]
• hřib Špinarův – vzácnější forma hřibu Le Galové

V důsledku vápnění rybníků (případně zpevňování cest materiály s obsahem vápníku) se na těchto lokalitách mohou bez ohledu na chemismus podloží vyskytovat i bazifilní či kalcifilní druhy.[2] Z výše jmenovaných to jsou především hřib královský (byť se na hrázích vyskytuje v menší míře[2], v jižních Čechách však prakticky jen na hrázích[3]), hřib přívěskatý, hřib rudonachový a hřib skvrnitý. Existují i vápenomilné druhy, které se obvykle na hrázích rybníků nevyskytují – hřib Fechtnerův, hřib nachový[2] a hřib satan[2].