Hřib přívěskatý

Hřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus (Jakob Christan Schaeffer) D. Arora et J. L. Frank 2014) je vzácná houba z čeledi hřibovitých.[1] Patří mezi teplomilné barevné hřiby, které se vyskytují na prohřátých hrázích rybníků nebo ve světlých listnatých lesích nížin a pahorkatin. V posledních desetiletích je v rámci České republiky pozorován výrazný úbytek této houby.

Hřib přívěskatý
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
PododděleníAgaricomycotina
TřídaAgaricomycetes
Řádhřibotvaré (Boletales)
Čeleďhřibovité (Boletaceae)
Rodhřib (Butyriboletus)
Binomické jméno
Butyriboletus appendiculatus
(Jakob Christan Schaeffer) D. Arora et J. L. Frank 2014
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Synonyma

Další lidová jména: jedlovák, jedlák, máčkovják, madlovák, máselník, máslový žluťáček, lipovják, panské hříbek, panský hřib, plavák, sameťáček, smetaník, šafráník, žluťák.[7]

Taxonomie

Pro hřib přívěskatý se především ve starší literatuře objevuje označení Boletus aereus Bull. 1791, případně Boletus aereus Frank.[2] Použití tohoto názvu ve smyslu hřibu přívěskatého můžeme najít např. u Krombholze, Smotlachy, Velenovského a Rickena.[5] Odborný název Boletus aereus se dnes používá pro hřib bronzový. Nejednoznačnost pocházela z mykologického popisu Jeana Baptiste Francoise Bulliarda, na jejímž základě byly obě houby považovány jen za různé formy téhož druhu (bělomasou a žlutomasou).[8]

Podrobnější informace naleznete v článku Boletus aereus.

V roce 2014 provedli američtí mykologové David Arora a Jonathan L. Frank na základě biomolekulárních analýz přesunutí řady druhů z rodu Boletus včetně hřibu přívěskatého do nově vzniklého rodu Butyriboletus (zhruba odpovídá původnímu pojetí sekce Appendiculati).[9]

Vzhled

Starší plodnice mohou mít vybledlou pokožku klobouku
Srostlice plodnic

Klobouk je 60 – 160 (200, případně až 220[5]) milimetrů velký, u mladých plodnic světle hnědý až šedohnědý, u starších může dosáhnout hnědorezavého až kaštanového odstínu. Povrch se při otlačení zbarvuje hnědočerveně nebo do tmavšího odstínu hnědé.[1]

Rourky jsou v mládí světle žluté, později jasně žluté a u starších plodnic žlutoolivové. Po rozkrojení nebo pomačkání mírně modrají nebo zelenají – změna zbarvení však může téměř chybět.[1]

Třeň je masitý, na bázi často krátkým přívěskem kořenující. Spodní polovina může být nahnědlá, hnědě skvrnitá. Přítomna je žlutá (na otlacích hnědnoucí) síťka, která většinou sestupuje až do spodní části třeně.[1]

Dužina je žlutá, ve středu světlejší, může být až bělavá. Ve spodní části třeně bývá nahnědlá. Po rozkrojení v místě na rourkami slabě modrá, barevný projev ale může chybět.[1]

Hřib přívěskatý bývá často červivý – typickým znakem pro tento druh je hnědé zbarvení chodbiček červů.[1]

Výskyt

Jde o vzácný hřib, který preferuje teplejší oblasti nížin a pahorkatin převážně na alkalických půdách.[10] Roste ve světlých listnatých lesích a hrázních rybníků, obvykle pod duby, buky a habry.[1] Pilát jej řadil mezi druhy xerotermních dubo-habrových hájů na vápenci a houby dubo-habrových lesů na nevápenných půdách.[11] Uváděl i výskyt v rámci terestrických jedlobučin[11] – je však třeba dodat, že tehdy (1969) ještě nebyl popsán blízce příbuzný a velmi podobný hřib horský, který se oproti hřibu přívěskatému liší právě výskytem v horských oblastech pod jehličnany. Rozpor mezi výskytem v teplých nížinách pod listnáči a v horách pod jehličnany však Pilát již tehdy zmiňoval.

Rozšíření

Hřib přívěskatý roste v Evropě. Mimoevropské nálezy (Severní Amerika, Asie, Austrálie[12]) vyžadují bližší studium.[13] Evropské nálezy pocházejí z následujících zemí: Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Gibraltar[12], Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lichtenštejnsko[12], Litva, Lucembursko[12], Maďarsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Ukrajina.[13]

V rámci chráněných území České republiky byl nález hřibu přívěskatého popsán mimo jiné na následujících lokalitách:

Záměna

  • hřib horský (Butyriboletus subappendiculatus) – má světlejší klobouk, dužina neoxiduje, třeň nemá narůžovělé tóny[1]
  • hřib růžovník (Butyriboletus fuscoroseus) – klobouk má načervenalé či narůžovělé tóny, podobně třeň[1]

Hřib přívěskatý se může velice podobat hřibu růžovníku, s nímž sdílí i obdobná stanoviště. Oba druhy jsou poměrně variabilní a barva jejich klobouku se může měnit podle stáří plodnice. Hřib přívěskatý má klobouk zbarvený v odstínech hnědé, ale v důsledku rozpadu povrchové vrstvy (trichodermové hyfy)[1] ve stáří často vystupuje odlišné zabarvení hlubší vrstvy, takže může být klobouk kaštanový nebo červenohnědý[19][20][21]. Naopak klobouk mladých plodnic hřibu růžovníku je obvykle v mládí zbarvený růžovohnědě nebo červenohnědě, ale po rozpadu povrchového trichodermu dochází k obnažení nižší vrstvy, takže se ve stáří může barvit do okrova[1][2] nebo žlutookrova[20]. Dále se oba druhy mohou odlišovat růžovým zbarvením spodní části třeně, které je často (ne však vždy) přítomné u růžovníku.[1]

Ochrana

Ještě v polovině 20. století byl hřib přívěskatý považovaný za dosti hojný.[22] V současnosti je veden v červeném seznamu hub České republiky jako téměř ohrožený druh.[10] Neměl by se proto sbírat.[1] Hlavními zdroji ohrožení jsou necitlivé lesnické zásahy a systematické vysbírávání plodnic houbaři.[10]

Odkazy

Reference

  1. ŠUTARA, Josef; MIKŠÍK, Michal; JANDA, Václav. Hřibovité houby. Praha: Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. S. 120, 124.
  2. VELENOVSKÝ, Josef. České houby. Praha: Česká botanická společnost, 1920. 950 s. Dostupné online. S. 704-705.
  3. Index Fungorum. databáze Index Fungorum [online]. Index Fungorum [cit. 2013-05-07]. Dostupné online.
  4. SMOTLACHA, František. Monografie českých hub hřibovitých (Boletinei),. In: Věstník Královské české společnosti nauk. Praha: Královská česká společnost nauk, 1911. S. 46–47. (česky)
  5. PILÁT, Albert. Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Praha: Brázda, 1951. 719 s. S. 62.
  6. MAJERNÍK, Ján; BAIER, Jiří. Víno, houby a koření. Praha: Lidové nakladatelství, 1987. S. 316.
  7. KOTLABA, František; ANTONÍN, Vladimír; POUZAR, Zdeněk, a kol. Houby, česká encyklopedie. Praha: Výběr, 2003. 448 s. ISBN 80-86196-71-2. Kapitola Lidová jména hub, s. 437.
  8. SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha: Melantrich, 1947. 297 s. Kapitola Hřib obecný (smrkový), dubový (síťkovaný), borový (borák), s. 182.
  9. ARORA, David; FRANK, Jonathan L. Clarifying the butter Boletes: a new genus, Butyriboletus, is established to accommodate Boletus sect. Appendiculati, and six new species are described. In: [s.l.]: [s.n.], 2014. DOI 10.3852/13-052. Ročník / číslo 106 / 3. S. 464–480. (anglicky)
  10. HOLEC, Jan; BERAN, Miroslav. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky [online]. Praha: Příroda, 2006. Dostupné online.
  11. PILÁT, Albert. Houby Československa ve svém životním prostředí. Praha: Academia, 1969. 267 s. S. 52, 65.
  12. Boletus appendiculatus [online]. Gwannon.com [cit. 2012-11-24]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  13. ASSYOV, Boris. Revision of Boletus section Appendiculati (Boletaceae) in Bulgaria with a key to the Balkan species. [s.l.]: [s.n.] 12 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. (anglicky) Archivováno 14. 7. 2014 na Wayback Machine
  14. Česká mykologická společnost. Krátká prezentační elektronická zpráva o plnění projektu č. DAG/54/11//004066/2008 [online]. Praha: Magistrát HMP, 2009 [cit. 2013-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-25.
  15. kolektiv autorů. Chráněná území ČR. 8. Českobudějovicko. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2003. 807 s. ISBN 80-86064-65-4. S. 145, 452.
  16. AOPK ČR. Plán péče o národní přírodní památku Malhotky na období 2006 - 2015 [online]. 2011 [cit. 2013-03-23].
  17. BĚŤÁK, Jan. Houby v národním parku Podyjí (leták) [online]. Znojmo: Správa Národního parku Podyjí [cit. 2013-03-23]. Dostupné online.
  18. MIKESKA, Miroslav, Romana Prausová, Světlana Vránová, Lukáš Řádek. Plán péče pro přírodní rezervaci Žernov na období 2010 - 2019 [online]. pardubickykraj.cz, 2004-10-30, rev. 2010-02-23 [cit. 2012-11-24]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  19. DERMEK, Aurel; PILÁT, Albert. Poznávajme huby. Bratislava: Slovenská akadémia ved, 1974. 256 s. S. 155. (slovensky)
  20. DERMEK, Aurel; LIZOŇ, Pavel. Malý atlas húb. Bratislava: spn, 1980. 548 s. S. 396, 400. (slovensky)
  21. HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Houby. Praha: Aventinum, 2005. 416 s. S. 341.
  22. PILÁT, Albert. Kapesní atlas hub. Praha: SPN, 1964. 191 s. Kapitola Hřib přívěskatý, s. 64.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.