Hřib skvrnitý

Hřib skvrnitý (Hemileccinum depilatum (Redeuilh) Šutara 2008) je houba z čeledi hřibovitých. Ačkoli je tento druh jedlý, může svým jodoformovým zápachem negativně ovlivnit kvalitu výsledného pokrmu (z toho důvodu bývá někdy značen i jako nejedlý). Hřib skvrnitý je zařazen v Červeném seznamu hub České republiky a neměl by se proto sbírat.

Hřib skvrnitý
Hřib skvrnitý
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
PododděleníAgaricomycotina
TřídaAgaricomycetes
Řádhřibotvaré (Boletales)
Čeleďhřibovité (Boletaceae)
Rodhřib (Hemileccinum)
Binomické jméno
Hemileccinum depilatum
(Redeuilh) Šutara, 2008
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Synonyma

Taxonomie

V Českých zemích byl hřib skvrnitý dříve chybně určován jako hřib vonný (který se zde však nevyskytuje, resp. jeho výskyt dosud nebyl potvrzen).[1] Později byl ztotožňován s blízce příbuzným hřibem plavým. Odlišných znaků si v roce 1985 všiml český mykolog Josef Šutara, který jej chtěl popsat jako samostatný druh.[2] Těsně jej předběhl francouzský mykolog Guy Redeuilh roku 1986.[2] O tři roky později nový druh Šutara na základě prvků blízkých rodu Leccinum (kozák/křemenáč) přeřadil. Hřib skvrnitý ale vykazoval i prvky společné s rodem Xerocomus (suchohřib), takže jej v roce 2000 Besl a Binder opět přeřadili. Roku 2008 pro hřib skvrnitý (a plavý) vytvořil Josef Šutara samostatný rod Hemileccinum, do kterého oba druhy přesunul.

Vzhled

Makroskopický
Hřib skvrnitý

Klobouk dosahuje 40–100 (150) milimetrů, zprvu je polokulovitý, později klenutý, ve stáří poduškovitý. Na povrchu je prakticky lysý, jen v prohlubeninách jemně sametový. Zbarvený je žlutohnědě až hnědě, často nerovnoměrně, skvrnitě. V dospělosti bledne.[1]

Rourky a póry jsou zbarveny světle až sytě žlutě, ve stáří žlutoolivově.[1]

Třeň je na povrchu bělavě žlutý, někdy s vínově červenými až hnědými skvrnami. Povrch kryjí nenápadné šupinky, které po omačkání netmavnou.[1]

Dužnina je světle žlutá, ve spodní části třeně ve stáří červenohnědě skvrnitá. Na řezu se zbarvení nemění.[1]

Vůně plodnic je chemická, připomíná jodoform případně karbol (fenol)[2], především ve spodní části třeně.[1] Toto nepříjemné aroma při tepelném zpracování sílí, čímž znehodnocuje pokrm. Při zavadání je cítit kumarinem.[2]

Mikroskopický

Povrch klobouku kryjí trichodermové vláknité hyfy, které se během růstu rozpadají a odhalují kompaktnější vrstvu, která se postupně mění na pseudoepitelium tvořené až 40 μm velkými buňkami. Výtrusy dosahují (10,5) 12–14,5 (7) × (4,5) 5–6 (7) μm, jsou elipsovitě vřetenovité, částečně patrná je suprahilární deprese.[1]

Výskyt

Jde o vzácnější houbu nižších poloh, která se vyskytuje na hrázích rybníků a ve světlých listnatých lesích. Tvoří mykorhizu s habry, lipami a lískami. Upřednostňuje alkalické podloží, fruktifikuje od července do září.

Rozšíření

Roste ve střední Evropě, známý je z následujících zemí: Česká republika, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko, Slovensko a Slovinsko.[3]

V rámci chráněných území České republiky byl hřib skvrnitý popsán mimo jiné na následujících lokalitách:

Záměna
  • hřib plavý (Hemileccinum impolitum) – povrch klobouku je světlý a jemně plstnatý
  • hřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus) – chybí karbolové aroma, třeň kryje síťka
  • pravé hřiby – chybí karbolové aroma, dužina je bílá (nikoli žlutá)

Ochrana

Hřib skvrnitý je veden v Červeném seznamu hub České republiky jako zranitelný druh (VU).[4] Neměl by proto být sbírán pro kuchyňskou spotřebu. Je ohrožen mimo jiné vysbíráváním plodnic neznalými houbaři a související devastací biotopu.[4]

Odkazy

Reference
  1. ŠUTARA, Josef; MIKŠÍK, Michal; JANDA, Václav. Hřibovité houby. Praha: Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. Kapitola Hřib skvrnitý, s. 132, 210.
  2. BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola Hemileccinum depilatum, s. 578.
  3. Boletus rhodopurpureus [online]. Gwannon.com [cit. 2013-02-01]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  4. HOLEC, Jan; BERAN, Miroslav. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky [online]. Praha: Příroda, 2006. Dostupné online.
  5. TICHÝ, Tomáš. Plán péče o Přírodní rezervaci Karlické údolí [online]. Portál veřejné správy, 2013 [cit. 2013-10-04]. Dostupné online.
  6. BUREL, Jiří; JINDŘICH, Oldřich. Zpráva o prováděném mykologickém průzkumu na území NPR Koda - druhá doplněná verze [online]. Praha: 2009.
  7. CHVOJKA, Aleš. houbařská nápovědna - zamykání lesa. Zpravodaj města Čelákovic. Únor 2013, s. 14. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  8. BĚŤÁK, Jan. Houby v národním parku Podyjí (leták) [online]. Znojmo: Správa Národního parku Podyjí [cit. 2013-03-23]. Dostupné online.
  9. MIKESKA, Miroslav, Romana Prausová, Světlana Vránová, Lukáš Řádek. Plán péče pro přírodní rezervaci Žernov na období 2010 - 2019 [online]. pardubickykraj.cz, 2004-10-30, rev. 2010-02-23 [cit. 2013-02-01]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.