Hřib plavý

• Boletus aquosus Krombh.[4] 1836
• Boletus impolitus Fr.[1] 1838
• Hemileccinum impolitum (Fr.) Šutara[1] 2008
• Leccinum impolitum (Fr.) Bertault[1] 1980
• Xerocomus impolitus (Fr.) Quél.[1] 1888
• hřib nelesklý
• hřib plavý[1]

Hřib plavý

Klobouk dosahuje 60–130 (170) milimetrů, povrch je jemně plstnatý, krémový, světle šedý až šedoolivový, ve stáří částečně olysalý s lehkým hnědým nádechem. Rourky a póry jsou zbarveny světle až sytě žlutě, ve stáří žlutoolivově. Třeň je na povrchu bělavě žlutý a krytý nenápadnými šupinkami.[1] Dužnina je v oblasti klobouku žlutá, jinak bělavá až bledožlutá, ve spodní části třeně nahnědlá[1], voní nakysle,[5] barevně je neměnná.[6]

Vůně plodnic připomíná jodoform (především na bázi třeně a ve stáří),[6] kvůli chemickému pachu proto není vhodný pro kuchyňské zpracování.[1] Starší plodnice jsou z tohoto důvodu prakticky nepoživatelné.[7]

Hřib plavý je poměrně vzácný, preferuje nižší polohy, světlé listnaté lesy, především pak jejich okraje. Objevuje se i na hrázích rybníků, ve stromořadích[6] a parcích.[1] Typickým mykorhizním symbiontem je dub, vazba na jiné listnáče (habr, buk, lípa)[6] je méně obvyklá.[1] Fruktifikuje od konce května do konce září.[1]

Roste v Evropě a Severní Americe (Kanada). Z Evropských zemí jsou to Belgie, Česká republika, Dánsko, Francie, Gibraltar, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Norsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království (plus Ostrov Man), Španělsko a Švédsko.[8]

V rámci chráněných území České republiky byl hřib plavý popsán mimo jiné na následujících lokalitách:

• Chuchelský háj[9] (Praha)
• Jílovka[10] (okres Česká Lípa)
• Lipovka – Grado[11] (okres Praha-východ)
• Luční[12] (okres Tábor)
• Vrbenské rybníky[13] (okres České Budějovice)
• Žernov[14] (okres Pardubice)

Roku 2008 byl objeven u obce Holany poblíž rybníků u severní hranice CHKO Kokořínsko.[15]

Vzhledem se nejvíc blíží příbuznému hřibu skvrnitému (Hemileccinum depilatum (Redeuilh) Šutara 2008), který se liší hladkým (nikoli plstnatým) povrchem klobouku a rovněž vykazuje jodoformový zápach.[1] Od dalších podobných hub se liší výskytem, jodoformovým pachem a barevně neměnnou (nemodrající) dužinou.

• hřib přívěskatý (Butyriboletus appendiculatus) – hnědavý až hnědorezavý klobouk, žlutá síťka, nenápadná vůně
• hřib horský (Butyriboletus subappendiculatus) – roste ve vyšších polohách, pod jehličnany, žlutá síťka, nenápadná vůně
• hřib medotrpký (Caloboletus radicans) – modrá, může vykazovat pach močoviny, dužnina je hořká
• hřib Fechtnerův (Butyriboletus fechtneri) – výrazně modrá, báze třeně karmínově zabarvená

• 
  hřib přívěskatý
• 
  hřib horský
• 
  hřib medotrpký
• 
  hřib Fechtnerův

Tato vzácná houba je vedena v Červeném seznamu hub České republiky jako téměř ohrožený druh (NT).[1][3] Neměla by se proto sbírat pro kuchyňské účely a její nálezy by měly být oznámeny místnímu mykologickému pracovišti.[1]

Mykologická literatura není zcela jednotná co do vlivu na lidský organismus po konzumaci. Zpravidla bývá uváděn jako nejedlý, ale bývá klasifikován i odlišně. Český mykolog František Skyva (1880–1966) po vlastním experimentu houbu výslovně nedoporučoval ke kuchyňskému použití: „Dusil jsem doma několik exemplářů. Záhy byl cítit skoro nesnesitelný zápach po karbolu jako v nemocnici, který ani dalším dušením nezmizel, takže jsem byl nucen otevřít okna.“ Dále popisuje, že ve 14 hodin ochutnal několik lžic pokrmu připraveného s vajíčkem a i přes jinak dobré trávení zaznamenal silné obtíže: „V 16,30 dostavila se zmalátnělost, časté a nepříjemné krkání s karbolovým zápachem. Pak počala bolet hlava v zátylí a dostavilo se nutkání ke zvracení.“ Nakonec se zdravotní stav experimentátora zlepšil, houbu ale na základě vlastní zkušenosti výslovně nedoporučoval ke konzumaci.[2]