Hřivice
Obec Hřivice se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký, v údolí potoka Hasiny, zhruba 9 km jihozápadně od Loun. Žije zde 623[1] obyvatel. Jihozápadně od obce se nachází přírodní památka Kozinecká stráň.
Hřivice | |
---|---|
Celkový pohled | |
znakvlajka | |
Lokalita | |
Status | obec |
LAU 2 (obec) | CZ0424 566217 |
Pověřená obec a obec s rozšířenou působností | Louny |
Okres (LAU 1) | Louny (CZ0424) |
Kraj (NUTS 3) | Ústecký (CZ042) |
Historická země | Čechy |
Zeměpisné souřadnice | 50°17′18″ s. š., 13°43′49″ v. d. |
Základní informace | |
Počet obyvatel | 623 (2022)[1] |
Rozloha | 13,42 km² |
Nadmořská výška | 270 m n. m. |
PSČ | 439 65, 440 01 |
Počet domů | 328 (2021)[2] |
Počet částí obce | 3 |
Počet k. ú. | 3 |
Počet ZSJ | 3 |
Kontakt | |
Adresa obecního úřadu | Hřivice 24 439 65 Hřivice [email protected] |
Starosta | Josef Hajm |
Oficiální web: www | |
Hřivice | |
Další údaje | |
Kód obce | 566217 |
Geodata (OSM) | OSM, WMF |
multimediální obsah na Commons | |
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Historie
Jméno obce pravděpodobně pochází ze staročeského vlastního jména Griva.[3] První písemná zmínka o obci pochází z roku 1316, kdy šlechtic Dalibor z Kozojed pohnal k zemskému soudu vladyky Petra, Příbíka a Oldřicha z Hřivic za to, že mu učinili škodu na jeho majetku v Divicích a Hořanech. Později se podle Hřivic psaly dva rytířské rody: Kozelkové ze Hřivic a Slachové ze Hřivic. Oba měly v erbu hříč. Slachové i Kozelkové Hřivice opustili do třicátých let 16. století. V roce 1535 prodal Jan Slach z Hřivic svou tvrz ve vsi Kateřině Bílenské z Chrámců, čímž panství Hřivických nad jejich rodovou vesnicí skončilo.[4] Od 16. století byly Hřivice rozděleny na čtyři díly, přičemž každý z nich měl vlastní vrchnost a svého vlastního rychtáře. Tento stav trval až do roku 1849. Největší díl byl spojený s tvrzí.
Kupní smlouva z roku 1572 mezi Kateřinou Močidlanskou a Jiřím Horou z Ocelovic přináší o Hřivicích mnoho informací. Tvrz, zbořená někdy koncem 17. století, stávala ve dvoře a měla věžovitou podobu. Okolo vesnice byly lesy, rybníky, ovocné zahrady, chmelnice a vinohrady. Ve smlouvě se opakuje i nejstarší hřivické pomístní jméno Kuchyňka, použité už roku 1526 pro dubový les. Ještě v roce 1572 koupil tento hřivický díl Šebestián z Vřesovic. Ten připojil tvrz s jedenácti příslušnými statky k Novému hradu, s nímž byly spojeny až do zrušení roboty.[5]
Třicetiletá válka Hřivice zpustošila. Berní rula z roku 1654 uvádí na všech čtyřech dílech Hřivic celkem 26 usedlostí, 9 selských a 17 chalupnických. Z toho 14 je označeno jako pusté, tzn. že z hospodářství nebylo možné platit berni.[6]
V předhusitském období byly Hřivice sídlem farnosti. Písemně doloženo to je k roku 1355, kdy byl duchovním správcem farář Velislav.[7] Zřejmě během husitských válek ale přestala být hřivická fara obsazena. Poslední zpráva o faráři v předbělohorském období pochází z roku 1549, pak už nejsou o faře ve Hřivicích žádné zprávy. Po třicetileté válce spadaly Hřivice do opočenské farnosti. Zde vedené hřivické matriky umožňují sledovat, jak se dotkly hladomory a morové epidemie v 18. století hřivických obyvatel. Morová epidemie z let 1713–1714 do Hřivic vůbec nedošla, zatímco při hladomoru počátkem 70. let 18. století byla úmrtnost takřka trojnásobná.[8]
Na východě obce při cestě na Hořany stávala osada Babylon. Toponymum Babylon se poprvé objevuje v jedné kupní smlouvě z roku 1526, tehdy je ještě nazýván loukou. Podruhé pak v konfiskačním protokolu z roku 1623, kterým byla majiteli Nového Hradu Volfovi st. z Vřesovic zabavena třetina majetku. Babylon je zde vyjmenovaný v jedné řadě s ostatními vesnicemi, jednalo se tudíž o sídlo. Babylon patřil do novohradského dílu Hřivic. Další zpráva z roku 1647 uvádí Babylon jako vylidněný. Podle berní ruly z roku 1654 stálo v Babylonu pět pustých usedlostí. Po třicetileté válce zde však byla dvě hospodářství obnovena. V příslušných urbářích lze posloupnost jejich majitelů sledovat od roku 1671. Babylon byl vždy jen osada, nikdy neměl vlastní samosprávu.[9]
Škola ve Hřivicích byla postavena roku 1801 nákladem obcí Hřivice, Solopysky, Hořany, Konětopy a Markvarec. Do té doby navštěvovaly děti školu v Opočně nebo v Lipenci. Prvním hřivickým učitelem byl Vilém Teiml z Jesenice. Nová školní budova, dnešní čp. 22, byla postavena v roce 1864.
Hřivickým specifikem v oblasti obecní správy bylo, že každý z dílů vesnice – novohradský, litoměřický (majetek litoměřické kapituly) a postoloprtský měl svého vlastního rychtáře. Pouze díl města Žatce nikoliv, protože se skládal jen z jednoho statku. Tento stav skončil až se zrušením patrimoniální správy březnovou ústavou roku 1849. V roce 1850 byl ve Hřivicích zvolen první společný starosta pro celou obec, Václav Hábl.
Už od období raného novověku bylo pro Hřivice charakteristické pěstování chmele. V pramenech je k roku 1526 uvedena chmelnice ve stráni naproti tvrzi.[10] Hřivické chmelařství přečkalo i třicetiletou válku. Podle berní ruly pěstovali chmel poddaní téměř na všech obydlených statcích, jejich rozloha činila dva hektary. Podle údajů o sto let mladšího tereziánského katastru se rozloha poddanských chmelnic zvětšila dvojnásobně. V roce 1862 už hřivičtí chmelaři hospodařili na 38 hektarech. Celkem 90 % z toho patřilo jednotlivým pěstitelům, zbytek příslušel schwarzenberskému statku ve vsi. Na chmelařství se orientoval i nejstarší spolek ve vsi: Hospodářská besídka, založená roku 1879. Během 80. let 19. století se Hřivice staly střediskem chmelařství na Podlesí. Chmel byl dominantní zemědělskou plodinou i po druhé světové válce.[11]
Druhým nejstarším spolkem v obci byli hasiči, založení roku 1882. Spolu se Sokolem, který vznikl v roce 1913, hráli ve společenském a kulturním životě Hřivic hlavní roli. Místní sokolovna byla postavena roku 1934. V roce 1898 byla otevřena pošta a koncem 19. století zde pracoval lékař. Za první republiky zde byla četnická stanice, muzeum a knihovna. Elektřina byla do Hřivic zavedena roku 1924.
V květnu 1945 došlo v obci a jejím okolí k několika střetům partyzánů, ukrývajících se v okolních lesích, a místních obyvatel s příslušníky wehrmachtu. Při přestřelkách 5. května a 8. května byli padlí na obou stranách. Obětem je věnovaný pomníček na návsi.[12]
V roce 1952 bylo založeno JZD, roku 1961 zaniklo místní muzeum. Při správní reformě v roce 1981 se Hřivice staly střediskovou obcí, pod níž spadalo deset vesnic. Tento stav trval až do roku 1990.
Osobnosti
- Martin Gallina (1682–1730), rodák z Hřivic, od roku 1705 kantor v Cítolibech. Jeho žákem byl Václav Jan Kopřiva, zakladatel Cítolibské skladatelské školy, syn Jan Adam Gallina do této školy rovněž patřil a byl ředitelem citolibské zámecké kapely.
- Antonín Lukáš (1856–1950), syn sedláka, byl starostou v letech 1885–1906. V obecních volbách byl zvolený sedmkrát po sobě. Zastával funkci župního hasičského inspektora a byl jednatelem místních hasičů. Zasedal v okresním výboru, kde měl na starosti komunikace. Pro obec ze svých prostředků zakoupil Ottův slovník naučný. Byl předsedou melioračního družstva a místní knihovní rady. Několik let byl starostou Sokola, řídil místní spořitelní a záložní spolek. V roce 1909 mu císař udělil Zlatý záslužný kříž. Lukáš ho později věnoval obecnímu muzeu.
- Karel Kádner (1859–1923) byl novinář, básník, hudební skladatel a autor operních libret. Rovněž přeložil patnáct románů z francouzštiny. Vyšlo mu pět básnických sbírek (mj. Za jitra, Violy z Podlesí, V poledne. Na přelomu 19. a 20. století provedla opera Národního divadla tři opery s jeho librety. Vznikající místní knihovně věnoval šedesát knih, knihovna pak nesla jeho jméno. Žil v Praze, ale se Hřivicemi neztratil kontakt, když zde pořádal různé kulturní akce.
- František Štýdl (1865–1951) se narodil v sousedních Konětopech. V letech 1892–1900 a 1913–1926 učil ve Hřivicích, ve druhém období jako řídící. V regionálním tisku publikoval patnáct studií o dějinách Hřivic a spolu s Františkem Štědrým je autorem monografie o obci, která vyšla roku 1915. V rukopise zůstaly jeho obsáhlé dějiny místního hasičského sboru.[13] V roce 1928 založil místní muzeum, do kterého věnoval všechny své sbírky. Vedl místní knihovnu, byl vzdělavatelem Sokola a dramaturgem ochotnického spolku. V roce 1927 byl jmenovaný čestným občanem Hřivic. O rok později se odstěhoval do Prahy, kde prožil zbytek života.
Obyvatelstvo
Obec Hřivice | ||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1950 | 1961 | 1970 | 1980 | 1991 | 2001 | 2011 | |
Obyvatelé | 1 076 | 1 181 | 1 286 | 1 370 | 1 351 | 1 414 | 1 446 | 1 074 | 986 | 897 | 740 | 594 | 582 | 623 |
Místní část Hřivice | ||||||||||||||
Obyvatelé | 580 | 651 | 671 | 691 | 712 | 745 | 749 | 548 | 544 | 486 | 418 | 385 | 379 | 365 |
Domy | 81 | 91 | 88 | 95 | 109 | 117 | 153 | 160 | 190 | 149 | 150 | 170 | 162 | 168 |
Data z roku 1961 zahrnují i domy z místní části Markvarec. |
Pamětihodnosti
- Hradiště na vrchu Okrouhlíku nad obcí z doby bronzové.
- Kostel svatého Jakuba Apoštola stojí na návrší nad návsí na místě staršího gotického kostela, zničeného roku 1724 požárem. Byl postaven téhož roku. V jeho průčelí jsou v nikách plastiky svatých Prokopa a Vojtěcha. V nice v závěru kostela je socha svatého Kryštofa.[16] Stavba prošla renovací roku 1948 a v letech 1993–1994 dostala novou střešní krytinu. Fasáda byla renovována v roce 2016.
- Památník padlým z první světové války vznikl podle návrhu architekta Dufka z Hořic z roku 1924 a s připojenou deskou jmen padlých ve druhé světové válce.[16]
- Barokní zvonice se zvonem Jakub z roku 1506.[17]
Části obce
- Hřivice
- Markvarec
- Touchovice
Odkazy
Reference
- Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1. 1. 2022. Praha. 29. dubna 2022. Dostupné online. [cit. 2022-05-02]
- Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 - otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18]
- PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl 1 [online]. Praha: Academia, 1947 [cit. 2016-06-24]. Dostupné online.
- SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl XIV. Praha: Šolc a Šimáček, 1936. 462 s. S. 200.
- ŠTĚDRÝ, František; ŠTÝDL, František. Hřivice v okresu lounském. Hřivice: vlastní náklad, 1915. S. 8–24. (Dále jen Štědrý – Štýdl 1915).
- Lišková, Marie (ed.), Berní rula. Kraj žatecký, sv. 32, Praha 1954, s. 43, 256, 360–361, 561.
- Státní okresní archiv Louny, fond Archiv města Louny, soudní kniha I C I, fol. 47b.
- Roedl, Bohumír, Hřivice a Markvarec, Libri, Praha 2016, s. 30–31, ISBN 978-80-7277-549-1. (Dále jen Roedl 2016).
- Štědrý – Štýdl 1915, s. 9, 50–51; Roedl 2016, s. 23–26.
- Národní archiv, Desky zemské větší, sv. 4, fol. A 3.
- Roedl 2016, s. 55–58.
- Vejvoda, Miloš, Partyzánská bojová skupina Podlesí v Hřivicích, in: Vlastivědný sborník okresu lounského, roč. XII, 1946/1947, s. 21–24.
- Rukopis uložený ve Státním okresním archivu v Lounech.
- Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 396, 397.
- Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 303.
- POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: A/J. Svazek I. Praha: Academia, 1977. 644 s. Heslo Hřivice, s. 479.
- Hřivice – Záznam v databázi monumnet [online]. Národní památkový ústav, 2003–2011 [cit. 2012-02-20]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Hřivice na Wikimedia Commons
- Hřivice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
- Oficiální stránky obce
- Stránky hasičského sboru
- Článek Petra Kinšta o oslavách 700 let první písemné zmínky o Hřivicích v Žateckém a lounském deníku
- Stránka se seznamem obětí 1. a 2. světové války ve Hřivicích