Hřivice

Sokolovna z roku 1934

Jméno obce pravděpodobně pochází ze staročeského vlastního jména Griva.[3] První písemná zmínka o obci pochází z roku 1316, kdy šlechtic Dalibor z Kozojed pohnal k zemskému soudu vladyky Petra, Příbíka a Oldřicha z Hřivic za to, že mu učinili škodu na jeho majetku v Divicích a Hořanech. Později se podle Hřivic psaly dva rytířské rody: Kozelkové ze Hřivic a Slachové ze Hřivic. Oba měly v erbu hříč. Slachové i Kozelkové Hřivice opustili do třicátých let 16. století. V roce 1535 prodal Jan Slach z Hřivic svou tvrz ve vsi Kateřině Bílenské z Chrámců, čímž panství Hřivických nad jejich rodovou vesnicí skončilo.[4] Od 16. století byly Hřivice rozděleny na čtyři díly, přičemž každý z nich měl vlastní vrchnost a svého vlastního rychtáře. Tento stav trval až do roku 1849. Největší díl byl spojený s tvrzí.

Kupní smlouva z roku 1572 mezi Kateřinou Močidlanskou a Jiřím Horou z Ocelovic přináší o Hřivicích mnoho informací. Tvrz, zbořená někdy koncem 17. století, stávala ve dvoře a měla věžovitou podobu. Okolo vesnice byly lesy, rybníky, ovocné zahrady, chmelnice a vinohrady. Ve smlouvě se opakuje i nejstarší hřivické pomístní jméno Kuchyňka, použité už roku 1526 pro dubový les. Ještě v roce 1572 koupil tento hřivický díl Šebestián z Vřesovic. Ten připojil tvrz s jedenácti příslušnými statky k Novému hradu, s nímž byly spojeny až do zrušení roboty.[5]

Zvonice u kostela

Třicetiletá válka Hřivice zpustošila. Berní rula z roku 1654 uvádí na všech čtyřech dílech Hřivic celkem 26 usedlostí, 9 selských a 17 chalupnických. Z toho 14 je označeno jako pusté, tzn. že z hospodářství nebylo možné platit berni.[6]

V předhusitském období byly Hřivice sídlem farnosti. Písemně doloženo to je k roku 1355, kdy byl duchovním správcem farář Velislav.[7] Zřejmě během husitských válek ale přestala být hřivická fara obsazena. Poslední zpráva o faráři v předbělohorském období pochází z roku 1549, pak už nejsou o faře ve Hřivicích žádné zprávy. Po třicetileté válce spadaly Hřivice do opočenské farnosti. Zde vedené hřivické matriky umožňují sledovat, jak se dotkly hladomory a morové epidemie v 18. století hřivických obyvatel. Morová epidemie z let 1713–1714 do Hřivic vůbec nedošla, zatímco při hladomoru počátkem 70. let 18. století byla úmrtnost takřka trojnásobná.[8]

Na východě obce při cestě na Hořany stávala osada Babylon. Toponymum Babylon se poprvé objevuje v jedné kupní smlouvě z roku 1526, tehdy je ještě nazýván loukou. Podruhé pak v konfiskačním protokolu z roku 1623, kterým byla majiteli Nového Hradu Volfovi st. z Vřesovic zabavena třetina majetku. Babylon je zde vyjmenovaný v jedné řadě s ostatními vesnicemi, jednalo se tudíž o sídlo. Babylon patřil do novohradského dílu Hřivic. Další zpráva z roku 1647 uvádí Babylon jako vylidněný. Podle berní ruly z roku 1654 stálo v Babylonu pět pustých usedlostí. Po třicetileté válce zde však byla dvě hospodářství obnovena. V příslušných urbářích lze posloupnost jejich majitelů sledovat od roku 1671. Babylon byl vždy jen osada, nikdy neměl vlastní samosprávu.[9]

Stará škola z roku 1864

Škola ve Hřivicích byla postavena roku 1801 nákladem obcí Hřivice, Solopysky, Hořany, Konětopy a Markvarec. Do té doby navštěvovaly děti školu v Opočně nebo v Lipenci. Prvním hřivickým učitelem byl Vilém Teiml z Jesenice. Nová školní budova, dnešní čp. 22, byla postavena v roce 1864.

Hřivickým specifikem v oblasti obecní správy bylo, že každý z dílů vesnice – novohradský, litoměřický (majetek litoměřické kapituly) a postoloprtský měl svého vlastního rychtáře. Pouze díl města Žatce nikoliv, protože se skládal jen z jednoho statku. Tento stav skončil až se zrušením patrimoniální správy březnovou ústavou roku 1849. V roce 1850 byl ve Hřivicích zvolen první společný starosta pro celou obec, Václav Hábl.

Už od období raného novověku bylo pro Hřivice charakteristické pěstování chmele. V pramenech je k roku 1526 uvedena chmelnice ve stráni naproti tvrzi.[10] Hřivické chmelařství přečkalo i třicetiletou válku. Podle berní ruly pěstovali chmel poddaní téměř na všech obydlených statcích, jejich rozloha činila dva hektary. Podle údajů o sto let mladšího tereziánského katastru se rozloha poddanských chmelnic zvětšila dvojnásobně. V roce 1862 už hřivičtí chmelaři hospodařili na 38 hektarech. Celkem 90 % z toho patřilo jednotlivým pěstitelům, zbytek příslušel schwarzenberskému statku ve vsi. Na chmelařství se orientoval i nejstarší spolek ve vsi: Hospodářská besídka, založená roku 1879. Během 80. let 19. století se Hřivice staly střediskem chmelařství na Podlesí. Chmel byl dominantní zemědělskou plodinou i po druhé světové válce.[11]

Nádraží

Druhým nejstarším spolkem v obci byli hasiči, založení roku 1882. Spolu se Sokolem, který vznikl v roce 1913, hráli ve společenském a kulturním životě Hřivic hlavní roli. Místní sokolovna byla postavena roku 1934. V roce 1898 byla otevřena pošta a koncem 19. století zde pracoval lékař. Za první republiky zde byla četnická stanice, muzeum a knihovna. Elektřina byla do Hřivic zavedena roku 1924.

V květnu 1945 došlo v obci a jejím okolí k několika střetům partyzánů, ukrývajících se v okolních lesích, a místních obyvatel s příslušníky wehrmachtu. Při přestřelkách 5. května a 8. května byli padlí na obou stranách. Obětem je věnovaný pomníček na návsi.[12]

V roce 1952 bylo založeno JZD, roku 1961 zaniklo místní muzeum. Při správní reformě v roce 1981 se Hřivice staly střediskovou obcí, pod níž spadalo deset vesnic. Tento stav trval až do roku 1990.

• Martin Gallina (1682–1730), rodák z Hřivic, od roku 1705 kantor v Cítolibech. Jeho žákem byl Václav Jan Kopřiva, zakladatel Cítolibské skladatelské školy, syn Jan Adam Gallina do této školy rovněž patřil a byl ředitelem citolibské zámecké kapely.
• Antonín Lukáš (1856–1950), syn sedláka, byl starostou v letech 1885–1906. V obecních volbách byl zvolený sedmkrát po sobě. Zastával funkci župního hasičského inspektora a byl jednatelem místních hasičů. Zasedal v okresním výboru, kde měl na starosti komunikace. Pro obec ze svých prostředků zakoupil Ottův slovník naučný. Byl předsedou melioračního družstva a místní knihovní rady. Několik let byl starostou Sokola, řídil místní spořitelní a záložní spolek. V roce 1909 mu císař udělil Zlatý záslužný kříž. Lukáš ho později věnoval obecnímu muzeu.
• Karel Kádner (1859–1923) byl novinář, básník, hudební skladatel a autor operních libret. Rovněž přeložil patnáct románů z francouzštiny. Vyšlo mu pět básnických sbírek (mj. Za jitra, Violy z Podlesí, V poledne. Na přelomu 19. a 20. století provedla opera Národního divadla tři opery s jeho librety. Vznikající místní knihovně věnoval šedesát knih, knihovna pak nesla jeho jméno. Žil v Praze, ale se Hřivicemi neztratil kontakt, když zde pořádal různé kulturní akce.
• František Štýdl (1865–1951) se narodil v sousedních Konětopech. V letech 1892–1900 a 1913–1926 učil ve Hřivicích, ve druhém období jako řídící. V regionálním tisku publikoval patnáct studií o dějinách Hřivic a spolu s Františkem Štědrým je autorem monografie o obci, která vyšla roku 1915. V rukopise zůstaly jeho obsáhlé dějiny místního hasičského sboru.[13] V roce 1928 založil místní muzeum, do kterého věnoval všechny své sbírky. Vedl místní knihovnu, byl vzdělavatelem Sokola a dramaturgem ochotnického spolku. V roce 1927 byl jmenovaný čestným občanem Hřivic. O rok později se odstěhoval do Prahy, kde prožil zbytek života.

• Hradiště na vrchu Okrouhlíku nad obcí z doby bronzové.
• Kostel svatého Jakuba Apoštola stojí na návrší nad návsí na místě staršího gotického kostela, zničeného roku 1724 požárem. Byl postaven téhož roku. V jeho průčelí jsou v nikách plastiky svatých Prokopa a Vojtěcha. V nice v závěru kostela je socha svatého Kryštofa.[16] Stavba prošla renovací roku 1948 a v letech 1993–1994 dostala novou střešní krytinu. Fasáda byla renovována v roce 2016.
• Památník padlým z první světové války vznikl podle návrhu architekta Dufka z Hořic z roku 1924 a s připojenou deskou jmen padlých ve druhé světové válce.[16]
• Barokní zvonice se zvonem Jakub z roku 1506.[17]

• Hřivice
• Markvarec
• Touchovice