Hladomor v českých zemích 1770–1772

Po skončení sedmileté války, během níž nemalá část rakousko-pruské fronty procházela českými zeměmi, nebyla hospodářská situace habsburské monarchie pod vládou Marie Terezie nijak skvělá. Země byla finančně i lidsky vyčerpána, válce padly za oběť statisíce jejích obyvatel, zejména pak Čechy a část Moravy byly přítomností vojsk či přímo boji zpustošeny a některá sídla vypálena a vypleněna. Reakcí šlechty na celé řadě panství bylo (podobně jako po třicetileté válce před krizí, jež posléze roku 1680 zplodila tehdejší selské povstání), navýšení robotní povinnosti a odvodů z úrody. Od roku 1762 pak přišla série deštivých let, završená mimořádně srážkově vydatnými roky 1769 a 1770.[3] Po celá 60. léta byl zaznamenán jako úrodný jen rok 1768.[4] Na přelomu let 1769 a 1770 nastala velmi mírná a deštivá zima, vystřídaná v březnu 1770 hutnými sněhovými srážkami a následnými závějemi na polích, které na řadě míst roztály až začátkem dubna. Poté následovaly povodně a sucho.[5]

Rozbahněná ornice komplikovala rolníkům orbu i setbu, po prvním hladovém roce 1770 se začalo ze sýpek vyvážet také obilí určené jako osivo. Obilí v českých zemích tvořilo velkou většinu veškeré obhospodařované plochy, v případě nepříznivých pěstebních podmínek pak tato monokultura způsobila zásadní výpadek v potravinovém zásobování měst a vesnic a radikální zvýšení cen plodin.

Císařské úřady se snažily již na jaře 1770 situaci řešit zákazem vývozu obilí za hranice českých zemích, propad ve výnosu a postupné spotřebovávání zásob však již toho roku dalo hladomoru propuknout ve větším rozsahu. Na konci léta toho roku navštívil české země také císař Svaté říše římské a následník rakouského trůnu Josef II., který sem původně přicestoval především kvůli jednáním s pruským králem Fridrichem II. v Uničově, a po zjištění rozsahu hladomoru požádal svou matku, císařovnu Marii Terezii, o zásah a pomoc. Zákaz vývozu obilí byl rozšířen na celé území říše. Josef II. také nařídil otevřít armádní sýpky[4] a do Čech a na Moravu se následně začalo dovážet obilí z Dolních Rakous či Uherska, ale také z Egypta. Ani to ale nebylo dostačující a již rok 1770 si vyžádal desetitisíce obětí. Svého vrcholu dosáhla krize během roku 1771, během kterého vzrostla čísla zemřelých v důsledku hladomoru na stovky tisíc lidí. Zlepšení pak přinesla až úroda roku 1772, během kterého však v některých oblastech nadále vinou hladu, vysílení a nemocí, např. tyfu, úplavice a moru,[4][5] ve velkém měřítku umírali lidé. Vládl všudypřítomný nárůst kriminality, jsou zaznamenány též houfy žebráků obcházející vesnice.[6] Velká část poddaných byla fyzicky zubožená, prolezlá chorobami, a zvláště ve městech se k tomu přidávaly výrazně zhoršené hygienické podmínky.[4][6] Hladomor je zmiňován v řadě městských a obecních kronik.[7][8] České země byly krizí postiženy především hospodářsky a ve větších městech vázl obchod. Výrazně vzrostla migrace ze zasažených regionů do jiných částí říše či do zahraničí.

Nedostatek potravin a často příkré počínání šlechty vedly již během hladomoru k projevům odporu a povstáním venkovských nevolníků proti vrchnosti. Zpočátku propukaly na panstvích především v jižních a západních Čechách, jsou známy revolty na panství Bezděkov, Nahý Újezd u Tachova a mnohých dalších, následně se přelily též do jiných zasažených oblastí,[9] především do středních a východních Čech, např. na panství Letohrad. Jedno z míst nejdelšího odporu představovalo bezdružické panství, kde sedláci nezávisle hospodařili od jara do podzimu 1771.[1] Revolty bývaly krutě potlačovány a jejich strůjci a účastníci často mučeni a jinak fyzicky trestáni.[6] Venkovské nepokoje neustaly ani po roce 1772, roku 1775 pak vypuklo poměrně rozsáhlé povstání sedláků ve východních Čechách, soustředěné kolem svobodné gubernie Antonína Nývlta okolo Rtyně v Podkrkonoší a zakončené porážkou v bitvě u Chlumce nad Cidlinou. K uklidnění těchto nálad výrazně přispěl patent o zrušení nevolnictví římského císaře Josefa II. z roku 1781.

Tento hladomor poukázal na slabinu zdejšího monokulturního zemědělství a hrozba další podobné katastrofy pak přispěla k masovému rozšíření pěstování do Evropy z Ameriky rozšířených brambor, tedy plodiny nenáročné na úrodnou půdu a lépe odolávající výkyvům počasí.[5]