František Uher

Stránka v matrice narozených fary Bystřec. František Uher je čtvrtý shora.

Základní životopisné údaje se v historických zdrojích různí. Například Ottův slovník naučný uvádí „* kolem 1830“.[3] Podle Ignáta Herrmanna, který nahlédl do matriky doktorů na pražské právnické fakultě, se měl narodit roku 1828 ve Waltersdorfu v Čechách;[4] zakrátko se mu ale podařilo získat křestní list s datem 23. prosince 1825 v obci Bystřec.[5] Spisovatel Josef Hais Týnecký, který se Uhrově památce věnoval ve 20. a 30. letech 20. století, zjistil vcelku správný údaj — 23. prosince 1825 ve Valteřicích u Lanškrouna,[6] ale zjevně ho zmýlilo, že obec Waltersdorf má český název Bystřec (nedaleké Valteřice se dříve jmenovaly Neudorf).[7] Definitivně správný údaj, potvrzený i místní matrikou narozených, tedy je, že se František Uher narodil 23. prosince 1825 v obci Bystřec, čp. 230, jako syn sedláka — „familianta“.[1]

Studoval na gymnáziích ve Svatém Jiří a v Bratislavě, pak filosofii v Litomyšli a práva nejprve v Olomouci, nakonec v Praze. Diplomovou práci obhájil 18. června 1856 a promován byl 21. června téhož roku.[4]

Začátkem 60. let pracoval jako advokátní koncipient postupně v několika kancelářích a pravděpodobně si občas — nelegálně — přivydělával poskytováním právních služeb (podle tehdejšího slangu „vinklařil“). Samostatným advokátem se však nikdy nestal.[8] Určitou dobu byl rovněž varhaníkem na Karlově[9]

Několik let zasedal jako poslanec českého zemského sněmu.[8] Byl navržen českým volebním sborem (pro první svobodné volby r. 1861) jako kandidát za venkovské obce v okresech Králíky a Žamberk,[10] nebyl však úspěšný;[11] místo toho byl ale zvolen za skupinu měst Lanškroun, Ústí nad Orlicí a Česká Třebová.[12] (Jeden kandidát se tehdy mohl ucházet o poslanecký mandát v několika obvodech současně; například František Palacký kandidoval jak za venkovské obce okresů Brandýs nad Labem a Karlín,[10] tak i za Nové Město pražské.)[13] 26. dubna 1864 navrhl nejvyšší sněmovní maršálek, aby byl jeho mandát ukončen pro dlouhodobou neúčast na schůzích[6] a tento návrh byl jednomyslně přijat.[5] Ignát Herrmann v té souvislosti spekuloval, že možným skutečným důvodem byl Uhrův alkoholismus, o kterém už poslanci věděli, ale kvůli pověsti jak dr. Uhra, tak i samotné sněmovny, ho nechtěli zmiňovat v úředním dokumentu.[5]

Roku 1861 se seznámil se svou budoucí manželkou Annou Smutnou z Chrasti u Chrudimi.[6] Bylo jí pouhých šestnáct let (* 1845), byla hezká a veselá, ale také nestálá a lehkomyslná.[6] Oběma stranám velmi záleželo na sňatku: Uher zřejmě již tehdy usiloval především o její bohaté věno, matka a bratr nevěsty byli zase nadšeni možností provdat ji za váženého doktora práv a poslance. Samotná Anna měla v té době známost a ke sňatku svolila téměř z donucení.[5] Jednání o věnu, do kterého Uher zapojil i jejího bratra-gymnazistu, se protáhlo na několik měsíců.[14] Určitou dobu také trvala administrativa, například úřední povolení sňatku s nezletilou. Že v celém vztahu jde víc o majetek než o vzájemnou lásku, dokazuje i Uhrův dopis Anně z července 1861, v němž nevyjadřuje žádné city, ale zato píše o nákupu nábytku a společnou budoucnost pojímá skoro jako obchodní transakci.[5]

Nakonec se vzali 21. listopadu 1861 v pražském kostele sv. Štěpána (oddával je farář Ignác Řivnáč, za svědky jim byli právník J. Eminger a vydavatel Josef Richard Vilímek)[15] a s věnem 6000 zlatých se odstěhovali do Prahy.[14] Bydleli nejprve v ulici V jámě, později v domě U zlatého křížku na Maltézském náměstí.[6]

V té době měl Uher zřejmě již problémy s alkoholem. Rodina Smutných dostala před svatbou anonymní dopis, který upozorňoval na Uhrův neuspořádaný život, dluhy a nadměrné pití,[6] což ovšem také mohla být pomluva od závistivce (jiní totiž později vzpomínali, že ještě počátkem roku 1862 byl spořádaný, ochotný, přátelský a vůbec nepil).[5] Z jeho působení v zemském sněmu se tradovala historka, že si od sluhy nechával často přinášet „vodu“; jednou se ale z jeho sklenice napil jiný poslanec a ihned zjistil, že průzračná tekutina je ve skutečnosti pálenka.[4] Společný život s Annou trval krátce. Podle Ignáta Herrmanna během půl roku prohospodařil celé věno a začal rozprodávat nábytek, rovněž poskytnutý rodinou manželky. Ta si stěžovala rodičům, kteří ji i se zbylým vybavením bytu odvezli domů.[14] Hais-Týnecký naopak zjistil jinou příčinu rozvratu — Anna se zamilovala do Uhrova bratrance Ludvíka Hojera, tajně se scházeli a Uher je počátkem roku 1862 přistihl.[14] Ještě jedna, spíše nepravděpodobná verze byla, že Anna neuměla vést domácnost (což potvrzovali pamětníci) a Uher ji proto požádal, aby se to odjela domů naučit od maminky. V každém případě krátce po svatbě odjela a už se do Prahy nevrátila.[14] (Její návrat do Chrasti byl v malém městě velkou událostí, umocněnou tím, že své nově nabyté svobody začala využívat k zábavě. Jako herečka místního ochotnického divadla se seznámila s mladým mlynářem, a protože se s ním nemohla vdát (s Uhrem se nikdy oficiálně nerozvedli), žili spolu bez oddavku ve společné domácnosti, k pohoršení konzervativního okolí. Mlynář na ni brzy začal žárlit a rovněž zemřel předčasně jako alkoholik. Nakonec se provdala za železničního zaměstnance, s nímž odjela do Vídně a žila tam v dobrých majetkových poměrech, zejména díky dědictví po rodičích a bratrovi. Zemřela roku 1897 a o manželství s Uhrem se s nikým nebavila.)[14]

Opuštěný Uher našel útočiště v kořalně Batalion, umístěné v prostoru dnešní Nové radnice naproti domu U Zelené žáby.[9] Scházeli se tu lidé propadlí na společenské dno — tuláci, žebráci, ale také např. básník Václav Šolc, národohospodář Švarc, herec Antonín Mušek a další. Uher se stal jejich vůdcem a mluvčím před úřady, zejména před policií.[9]

Postupně se jeho alkoholismus stupňoval. Jeho přátelé, ve snaze mu pomoci, mu zajistili místo koncipienta u dr. Klímy v Domažlicích. Doufali, že příchodem do nového prostředí se mu podaří překonat návyk. Vášeň pro pití však byla silnější a jako zcela nespolehlivý musel být z práce propuštěn. Vrátil se do Prahy, kde žil v krátkodobých pronájmech. Časté stěhování pro něj byla nutnost — stíhali jej exekutoři, protože byl několikrát kvůli nemocem z nezdravého životního stylu hospitalizován, ale neplatil za poskytnutou péči.[8] Chodil v otrhaném oblečení. Kolegové právníci se za něj styděli a občas mu dali šatstvo; Uher ale místo aby si ho vzal na sebe, raději jej levně prodal v zastavárně nebo hospodě. Ignát Herrmann, který ho někdy kolem roku 1869 potkal na ulici, ho ve vzpomínkách vylíčil takto:

V květnu 1869 byl přijat na vyšetření do nemocnice Milosrdných sester na Malé Straně. Lékař konstatoval onemocnění mozku následkem přílišného požívání lihovin, všeobecné ochřadnutí těla a pokročilou nezhojitelnou blbost.[p 1] Do nemocnice ho ale nepřijali, protože měl domovské právo v Bystrci (Bystřeci), nikoliv v Praze.[4] Pražská právnická obec v čele se starostou Klaudym pro něj uspořádala finanční sbírku, do níž přispěli např. František Ladislav Rieger a Karel Linha. Vybralo se celkem 300 zlatých, které umožnily, aby Uhra přijali do městského chorobince na Karlově. Pobýval tam od 16. května 1869 do 26. května 1870. Poté z ne zcela jasných důvodů odešel. Přespával pak na různých místech, například v kůlně Anežského kláštera nebo údajně i na hromadě smetí.[4]

Zemřel 18. září 1870 v nemocnici Milosrdných bratří.[16] Pohřben byl 21. září na Olšanech za účasti právníků (včetně dosluhujícího a nově zvoleného děkana právnické fakulty), lékařů, duchovních kláštera Milosrdných bratří v čele s převorem, spisovatele K. V. Hofa[17] a mnoha nemajetných lidí,[18] ale v nepřítomnosti manželky.[17] (Některé zdroje, např. Riegrův a Ottův slovník naučný, uvádějí nesprávné datum úmrtí 11. září 1871.)[19][3]

Ve filmu z roku 1927 představoval Františka Uhra Karel Hašler. Ve druhém zpracování z roku 1937 hrál hlavní roli František Smolík.

• Encyklopedické heslo Uher (osoby) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Uher
• Policejní přihláška dr. Uhra k pobytu v Praze se seznamem čísel domů, kde byl v letech 1860-69 přihlášen. Zajímavostí je tužkou připsaný „Batalion“.
• František Uher v Kartotéce Jaroslava Kunce Archivováno 19. 7. 2018 na Wayback Machine (rozsáhlý seznam literatury o něm)