Ludvík Souček

Studoval na gymnáziu v Praze Bubenči, v roce 1944 byl totálně nasazen v ČKD Praha Libeň, a střední školu dokončil maturitou až v roce 1945. Po studiích na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1945–1951) pracoval tři roky jako asistent na II. stomatologické klinice v týmu profesora Neuwirta. Později vstoupil do Československé lidové armády a necelý rok (červen 1954 – březen 1955) strávil v Severní Koreji jako vojenský lékař. V letech 1955–1964 pracoval jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V letech 1964–1968 byl zaměstnancem Ministerstva národní obrany, v roce 1968 působil krátce na ÚV KSČ. Od roku 1969 pracoval v armádní redakci Československé televize, je autorem šestidílného seriálu Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978). V letech 1971–1976 byl redaktorem v oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros. Od roku 1945 až do své smrti byl členem Komunistické strany Československa[1].

Ludvík Souček byl člověkem mnoha zájmů, ohromoval své okolí širokým záběrem hlubokých vědomostí, jež tvořily podklad pro mnohé jeho odborné a populárně naučné spisy a které dokázal zužitkovat v podobě mnoha zajímavostí ve svých beletristických knihách. Blízcí na něj vzpomínají jako na extroverta a skvělého baviče, který se ve společnosti přátel se sklenkou vína a kytarou dokázal stát středem zábavy. Nezřídka však také propadal depresím, stával se panovačným, často se opíjel, zanedbával svoji práci zubaře; často ani nedorazil do ordinace[2], a to přestože (nebo protože) do své literární práce vždy vkládal mnoho energie.[3]

Trpěl vysokou nadváhou, cukrovkou, nadmíru pil alkohol, pohyb a fyzickou zátěž omezoval na minimum. Kvůli zaměstnání a politické situaci na něj působilo mnoho stresorů, jeho osobnost procházela prudkými změnami nálad. Kvůli tomu všemu prodělal sérii infarktů.[4] V roce 1976 odešel ve svých 50 letech do invalidního důchodu. Rok poté mu byl ministrem Milanem Klusákem udělen titul zasloužilý pracovník kultury, v roce 1978 v Praze zemřel[5].

O Součkově smrti se vedly a stále občas vedou spekulace, jež jsou často spojeny se záhadným zmizením rukopisu Tušení světla, závěrečného dílu Součkovy záhadologické trilogie Tušení..., který Souček dokonce odevzdal nakladatelství k přepsání, ale který se ztratil, a to jen krátce po spisovatelově smrti.[6]

Souček je vedle J. M. Trosky a Josefa Nesvadby jedním z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších českých spisovatelů SF 20. století; několikrát zvítězil ve čtenářských anketách o nejoblíbenějšího autora SF. Psal ovšem knihy a povídky i z jiných oblastí, nejstarší povídky dobrodružného ražení publikoval pod pseudonymy v časopisu Vpřed. Patřil k propagátorům fotografie, publikoval několik monografií o slavných fotografech (Brassai, Jaromír Funke aj.). Sám fotografoval a ve víkendové příloze deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku. U řady starších povídek vydaných v časopisech použil pseudonymů Ludvík Hynek, Ludvík Dvořák a Ludvík Knot. Po roce 1989 postupně vydávala výbory z jeho díla nakladatelství Ivo Železný, Baronet a Akcent.

Součkova bibliografie čítá desítky populárních, populárně-vědeckých a vědeckofantastických knih. Psal zpravidla několik knih zároveň. Tak za sedmnáct let sepsal jen pod svým jménem čtyřicet titulů. Z jeho odborných textů stojí za zmínku zvláště mnohačetné spisy o fotografii, již miloval a jež alespoň do poloviny 60. let byla jeho hlavním spisovatelským směrem (svou zálibu ve fotografii zúročil i v Cestě slepých ptáků u postavy zapálené fotografky Aleny Králové). V polovině 60. let ho však nadšení z fotografie začalo opouštět. “V této době totiž fotografie přestala být pohrdaným páriou ve světě výtvarného umění a Souček svíral ve své mohutné ochranitelské náruči jiného utiskovaného nešťastníka, literární druh zvaný science fiction... měl pocit, že ho fotografie už tolik nepotřebuje jako dříve a že nyní je třeba bít se na jiném poli. Zápasu za sci-fi pak věnoval závěrečných patnáct let svého života.”[9]

Jeho beletristické dílo je inspirováno "záhadologickými" knihami Ericha von Dänikena, s nimiž se seznámil počátkem 60. let. Sám přeložil do češtiny jeho Vzpomínky na budoucnost, které jej uchvátily, a rozhodl se napsat jim podobné knihy: vznikla tak nedokončená trilogie Tušení..., kde se po Dänikenově vzoru zabýval návštěvami mimozemských civilizací na Zemi a jejich vlivem na lidské kultury. Této trilogii přikládal ve své tvorbě nejvyšší význam, jelikož zde zpracovával pouze “fakta”, jimž prý sám věřil a k nimž nepřimíchával žádnou fikci.[10] Kouzlo tajemna a civilizačních záhad je přítomné i v mnoha Součkových beletristických počinech, z nichž je pravděpodobně nejznámější trilogie Cesta slepých ptáků (1964, 1967 a 1968).

Kromě té vydal v roce 1965 román Krotitelé ďáblů, pojednávající o výpravě pátrající po bájném mongolském pouštním červu orgoji chorchoji. V letech 1968 vydal soubor dvou detektivních novel Případ ztraceného suchoplavce, na který volně navazuje v roce 1970 Případem Jantarové komnaty, kde se Souček vrátil k tematice létajících talířů a kde také spekuluje o ukrytí nacistů v Grónsku, a v roce 1972 Případem baskervillského psa, v němž novinář Karel přichází na nová fakta, která vedla A. C. Doyla při psaní Psa Baskervillského, tedy že se nejednalo o psa, ale o záhadného mimozemského tvora, který je nakonec zneškodněn jen za pomoci nesmrtelného alchymisty. Roku 1967 vyšlo rozsáhlé populárně naučné dílo, opět dänikenovského typu, Velké otazníky, a v roce 1969 Součkova první sbírka čtyř povídek Bratři Černé planety. Roku 1970 sepsal sbírku tří novel Operace “kili” a o dva roky později vydal soubor dvou novel Pevnost bílých mravenců, z nichž jedna – Ďáblův prsten – je přepracováním Součkovy divadelní hry Záhada S M z roku 1970; titulní novela vyšla ve druhém vydání osamoceně, bez Ďáblova prstenu. Poslední sci-fi kniha, již vydal za svého života byla v roce 1973 sbírka dvanácti povídek Zájem Galaxie.[11]

Výběr z díla:

• 1951 Hrajeme maňáskové divadlo (metodická příručka)
• 1962 Hrátky kolem křižovatky (populárně naučná kniha pro děti o dopravních pravidlech)
• 1963 Jak se světlo naučilo kreslit (populárně naučná o fotografii)
• 1964 Cesta slepých ptáků (SF román, další vydání 1976, 1989 – celá trilogie v jednom svazku – a 1999)
• 1964 Kam nedosáhne hlas (populárně naučná z historie pošty, telegrafu a telefonu)
• 1965 Krotitelé ďáblů (dobrodružný román)
• 1965 Co oko nevidí (populárně naučná)
• 1966 Cesta k moderní fotografii (teorie fotografie)
• 1967 Velké otazníky (o světových záhadách)
• 1967 Cesta slepých ptáků II. Runa rider (SF román, další vydání 1976 a 1999)
• 1968 Cesta slepých ptáků III. Sluneční jezero (SF román, další vydání 1976 a 1999)
• 1968 Případ ztraceného suchoplavce (dvojice novel, detektiv Martin Anděl)
• 1968 Malí rytíři velkých měst (drobná práce o mravencích, pro mládež)
• 1968 Války, vojáci, fotografie (o fotografování)
• 1969 Bratři Černé planety (sbírka SF povídek)
• 1969 Nebe plné balónů (o vzduchoplavbě)
• 1970 Operace „Kili“ (sbírka SF povídek; část nákladu zničena zásahem cenzury – v jedné povídce sovětský voják kleje a souloží)
• 1970 Záhada S M (divadelní hra, základ SF novely Ďáblův prsten)
• 1970 Případ Jantarové komnaty (SF román, detektiv Martin Anděl, další vyd. 1990)
• 1971 Fotografujeme na cestách (příručka o fotografování)
• 1971 Nebeské detektivky, senzace a záhady (populárně naučná)
• 1972 Případ baskervillského psa (SF román, detektiv Martin Anděl)
• 1972 Pevnost bílých mravenců (dvě SF novely)
• 1973 Zájem Galaxie (sbírka SF povídek, vyšlo bez titulního příběhu)
• 1974 Blázniví vynálezci (literatura faktu, obsah opsán názvem)
• 1974 Tušení stínu (populárně naučná o záhadách historie)
• 1975 Co zavinil Gutenberg (populárně naučná, historie knihtisku)
• 1976 Rakve útočí (populárně-historická kniha o prvním nasazení námořních obrněnců Virginia (Merrimac) a Monitor ve válce Severu proti Jihu)
• 1977 Kdo byl kdo (encyklopedie, znovu rozšířená vydána r. 1980 a 1981)
• 1978 Tušení souvislostí (populárně naučná o záhadách historie)
• 1978 Tušení světla (nikdy nevyšlo; během přípravy vydání v nakladatelství Albatros autor zemřel a rukopis se následně ztratil, sedm údajných kapitol vyšlo pod názvem Po stopách bludiček, 1992, předmluva František Novotný)
• 1980 Blázni z Hepteridy (SF román, původně v časopise Letectví a kosmonautika 1972 , další vydání v roce 1986 a 2000)
• 1981 Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů (populárně naučná)
• 1982 Otazníky nad hroby (literatura faktu o záhadách nad úmrtím známých postav historie)
• 1983 Bohové Atlantidy (SF román; původně v časopise Svět v obrazech 1970, další vydání v roce 2000, doplněno torzem románu Mnémosyné Inc.)
• 1983 Železo přichází z hvězd (torzo prózy, doplněno povídkami jiných autorů)
• 1985 Hippokratův slib (sbírka SF povídek, další vydání v roce 1997)
• 1992 Případ Hitlerových zubů...
• 2018 Samá voda (časopisecky 1963)

dále:

• výběr zajímavostí z vydaného románu J. Verna Cesta do středu Země (1965)
• dva komiksové scénáře v publikaci Velká kniha seriálů z časopisu Ohníček (2002)