František Tymeš

Původní profesí byl dělníkem.[1] Od roku 1910[2] byl členem sociálně demokratické strany a od roku 1918 jejím funkcionářem.[1] Po vzniku Československa se stal redaktorem regionálního listu Stráž Pojizeří v Mladé Boleslavi. V době rozkolu v sociální demokracii zastával centristické postoje, do KSČ neodešel. V letech 1919–1924 redigoval list Stráž (později Rudá stráž)[3] a Národní deník v Brně.[2]

Od roku 1925 působil v Brně, kde zastával post tajemníka župního výboru strany, byl redaktorem brněnského sociálně demokratického tisku a členem výkonného výboru.[3] V letech 1933–1938 byl členem představenstva sociálně demokratické strany.[1] Na 18. sjezdu sociálních demokratů v roce 1937 byl zvolen do předsednictva strany jako představitel mladší generace.[4]

V parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939.[5] Krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do poslaneckého klubu nově utvořené Národní strany práce.[6] V letech 1938–1939 se podílel na budování této krátce existující politické formace. Byl pokladníkem jejího poslaneckého klubu a členem představenstva strany.[7] Podle údajů z roku 1935 byl tajemníkem. Bydlel v Brně.[8]

Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře.[9] Gestapo ho zatklo již počátkem září 1939 (Akce Albrecht der Erste) a jako tzv. politický rukojmí byl nejprve internován na Špilberku. Pak byl až do konce války vězněn v koncentračním táboře Dachau a Buchenwald (v něm byl členem ilegálního českého národního výboru a internacionálního socialistického výboru). Několik týdnů po zatčení mu tragicky zahynul syn a během války zemřela na TBC jeho dcera i manželka.[3]

Po osvobození byl v letech 1945–1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1946 byl v letech 1946–1948 členem Ústavodárného Národního shromáždění.[10][11]

V této době hrál významnou roli v sociální demokracii. Už v květnu 1945 se stal jedním z jejích místopředsedů. V listopadu 1947 byl jmenován do funkce místopředsedy vlády v první vládě Klementa Gottwalda.[12]

Spolu s Bohumilem Laušmanem představovali levé, později centristické křídlo. Během únorového převratu roku 1948 nepodpořil záměr pravicového křídla strany vedeného Václavem Majerem, aby se sociálnědemokratičtí ministři připojili k demisi podané ministry dalších nekomunistických stran. Post ve vládě ovšem ihned po provedení převratu opustil. V následujících letech nicméně zůstal loajálním k systému Národní fronty. V rámci sloučení sociální demokracie s komunisty se stal členem a funkcionářem KSČ.[13][14]

V letech 1948–1968 zasedal za komunisty v Národním shromáždění (po roce 1960 Národní shromáždění Československé socialistické republiky).[5] Po sloučení ČSSD s KSČ byl v červnu 1948 kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ ho jmenoval náhradníkem ÚV KSČ. V plném členství v ÚV KSČ ho potvrdil X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ i XIII. sjezd KSČ. V roce 1960 mu byl udělen Řád republiky, v roce 1965 Řád Klementa Gottwalda.[15]

Od roku 1952 do roku 1954 byl tajemníkem Krajského výboru Národní fronty.[2][3] K roku 1954 se profesně uvádí jako tajemník Krajského výboru Svazu československo-sovětského přátelství.[16] Tuto funkci zastával po šest let,[2] v letech 1954–1960.[3] V poválečném období byl rovněž redaktorem časopisu Čin, později komunistické Rovnosti.[2] Od roku 1962 byl členem Krajského výboru KSČ v Jihomoravském kraji a od roku 1965 (až do roku 1968[3]) předsedou Krajského výboru Svazu československo-sovětského přátelství.[2]

Zemřel v říjnu 1968.[2] Státní pohřeb se konal od Muzea dělnického hnutí v Brně. Smuteční akce se zúčastnil bývalý předseda sociální demokracie Zdeněk Fierlinger a místopředseda Národního shromáždění Jozef Vallo.[3]