Špilberk

Římsko-německý král Jošt Moravský (idealizované zpodobnění)

Ačkoli byl Špilberk původně koncipován jako přední královský hrad na Moravě a pevná opora panovnické moci, čeští panovníci jej navštěvovali spíše jen příležitostně, což platilo i o Karlu IV.; v roce 1337 na hradě pobývala Karlova první manželka, moravská markraběnka (později královna), Blanka z Valois.

Trvalým sídlem moravských markrabat se Špilberk stal v polovině 14. století za vlády markraběte Jana Jindřicha, který vládl v letech 1350–1375. Jan Jindřich byl mladším bratrem císaře Karla IV. Druhým a zároveň posledním vládcem, který na hradě sídlil, byl Jošt Moravský. Jošt byl synem Jana Jindřicha a na Moravě vládl jako moravský markrabě v letech 1375–1411. Roku 1410 byl zvolen římsko-německým králem a Špilberk se tak na krátkou dobu stal sídlem vládce celé Římsko-německé říše. Ovšem tři měsíce po svém zvolení nový král na hradě zemřel, dnes je tento mimořádně úspěšný středověký politik pochován v kryptě kostela svatého Tomáše na Moravském náměstí. Jošt vládl také v Braniborsku z titulu braniborského kurfiřta a v Lucemburském vévodství z titulu lucemburského vévody.

Toto období autonomní vlády moravské linie Lucemburků, které trvalo šest desetiletí (1350–1411), tvoří nejvýznamnější kapitolu nejen v dějinách brněnského hradu. Jošt byl ale posledním z této linie moravských markrabat a hrad Špilberk tak natrvalo ztratil svoji funkci rezidenčního hradu. Za vlády Zikmunda a jeho zetě Albrechta Rakouského se dostal do popředí význam Špilberku jako vojenské pevnosti.

Na Špilberku sídlil Viktorín z Poděbrad ve funkci zemského hejtmana (syn krále Jiřího z Poděbrad), uváděný i jako „hejtman na Špilberce“. V roce 1469 však Matyáš Korvín obsadil Špilberk a následně získal i vládu na Moravě. Dodejme, že hrad byl předtím obléhán městem Brnem, které se postavilo na stranu Matyáše Korvína.

Od konce 15. století nastával celkový úpadek a postupné chátrání hradu. Byl opětovně zastavován a dočasní držitelé o jeho údržbu příliš nedbali. Moravští stavové proto v roce 1560 Špilberk i s celým panstvím koupili a vzápětí vlastní hrad prodali městu Brnu. Ve vlastnictví města zůstal Špilberk pouhých 60 let – po bělohorské porážce stavovského povstání v roce 1620 byl císařem Ferdinandem II. městu zkonfiskován. Nejspíše z toho důvodu později hrad se svým okolím tvořil samostatné katastrální území Špilberk.

Významný okamžik hradu nastal během třicetileté války spolu s částečnou vojenskou okupací Moravy švédským vojskem a s dvojím přímým ohrožením Brna v letech 1643–1645. Opevnění hradu i města se rychle opravovalo a zdokonalovalo. V roce 1645 pak Brno se Špilberkem pod velením plukovníka Raduita de Souches odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou švédskou přesilou. Hrad byl pak postupně – do poloviny 18. století – přebudován na nejmohutnější a také nejvýznamnější barokní pevnost na Moravě, tvořící jako citadela s městem jednu pevnostní soustavu.

V březnu 1742, v průběhu válek o rakouské dědictví, Brno i Špilberk odolaly sasko-pruským vojskům pruského krále Fridricha II. Brno si tím zachovalo status jádra odporu na obsazené Moravě a přispělo tak k udržení monarchie. Je to poslední případ, kdy hrál Špilberk významnou roli ve válečném konfliktu.

Špilberk: Kasematy

Součástí pevnosti bylo i vězení. Už po porážce stavovského povstání v roce 1620 byli na Špilberku několik let vězněni jeho přední moravští účastníci. Od poslední čtvrtiny 17. století do počátku 80. let 18. století zde bylo vězněno také několik vojenských osobností, např. rakouští generálové Bonneval a Wallis či proslulý plukovník pandurů Franz Trenck, který na Špilberku zemřel v roce 1749.

Roku 1783 rozhodl císař Josef II. o přeměně na civilní věznici pro nejtěžší zločince (lehčí provinění si vězni odpykávali v káznici na Cejlu). Kromě starší vězeňské budovy bylo přebudováno horní patro severních kasemat (Josefínský trakt). Po dokončení sem byli přesunuti první vězni v červnu 1784. V prosinci 1784 byl pak proveden další císařův příkaz, aby do nejhorších kasemat v dolním patře byli vsazeni zločinci odsouzení na doživotí. Proto zde bylo postupně vytvořeno 29 jednotlivých kobek, sbitých ze silných trámů i prken, k nimž byli vězňové trvale přikováni. Ve druhé polovině roku 1785 bylo na vězení upraveno i horní patro jižních kasemat, které však začal využívat až Josefův nástupce Leopold II. (Leopoldův trakt). Leopold však v květnu 1790 zrušil celé vězení doživotně odsouzených v dolních kasematech včetně trestu přikování a zavedl i další zmírnění pro všechny odsouzence. Horní patro kasemat nadále sloužilo jako vězení až do počátku 30. let 19. století.

Vstup do kasemat

Od konce 18. století se v nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat i „političtí“ vězni, např. francouzský revolucionář Jean-Baptiste Drouet, uherský jakobín a spisovatel Ferenc Kazinczy, později italský vlastenec a básník Silvio Pellico, který svou knihou Mé vězení proslavil špilberské vězení po celé Evropě.

Francouzská armáda císaře Napoleona při svém odchodu z okupovaného Brna roku 1809 zničila některé důležité části opevnění.

Od 10. června 1841 do 29. května 1855 byl na Špilberku uvězněn mimo jiné vězeň č. 1042, vlastním jménem Václav Babinský. V roce 1855 pak císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a její prostory byly změněny na vojenská kasárna, kterými zůstaly dalších sto let.

Za první světové války zde kromě vojáků byli vězněni i civilní odpůrci rakouského režimu. V prvním roce nacistické okupace Československa zde bylo vězněno několik tisíc českých vlastenců, z nichž několik také zemřelo. Německá armáda provedla v letech 1939–1941 na Špilberku rozsáhlé úpravy a vytvořila kasárna v romanticko-historizujícím duchu tehdejší velkoněmecké ideologie.

V roce 1959 opustila Špilberk posádka československé armády a definitivně tak skončila jeho vojenská funkce. Následujícího roku se hrad stal sídlem Muzea města Brna. V současnosti je turistickým lákadlem a zejména v letních měsících se zde konají různé kulturní akce, hudební a divadelní festivaly. Jsou odtud také odpalovány ohňostroje během soutěžní přehlídky Ignis Brunensis.