Jozef Vallo

Profesí byl kovodělníkem. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Trnavě.[2] Už ve 30. letech 20. století patřil mezi přední komunistické funkcionáře na Slovensku.[3]

V parlamentních volbách v roce 1929 se stal poslancem Národního shromáždění za komunisty. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1935. O poslanecké křeslo přišel koncem roku 1938 v souvislosti s rozpuštěním KSČ.[4][5]

Za druhé světové války působil v rámci komunistické exilové skupiny v Londýně a byl členem Státní rady Československé.[6] Do Státní rady Československé usedl roku 1941. Byl členem redakční rady časopisu Nové Československo. V srpnu 1944 odjel coby člen vládní exilové delegace do Moskvy a během Slovenského národní povstání se přesunul do Banské Bystrice. V říjnu 1944 přešel na území Podkarpatské Rusi. Roku 1945 se stal členem Slovenské národní rady.[7]

Po osvobození byl v letech 1945–1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946–1948 Ústavodárného Národního shromáždění. V letech 1948–1968 zasedal v Národním shromáždění (po roce 1960 Národní shromáždění Československé socialistické republiky) a v letech 1969–1971 ještě sloužil jako poslanec ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění.[4][8] V období od 9. července 1960 do 23. června 1964 a od 18. dubna 1968 do 29. ledna 1969 zastával funkci místopředsedy Národního shromáždění. K roku 1954 se profesně uvádí jako předseda Slovenského úřadu důchodového zabezpečení.[9] Tuto funkci zastával v letech 1948–1960.[8]

Zastával také vysoké stranické funkce. IX. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil X. sjezd KSČ. XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem ÚV KSČ. Opětovně byl na post člena ÚV KSČ převeden k 31. srpnu 1968. V letech 1950-1968 byl rovněž členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. V roce 1955 a 1958 získal Řád republiky, roku 1968 Řád Klementa Gottwalda a roku 1971 Řád práce.[8]