František Přikryl (kněz)

Narodil se ve Vlčnově na Moravském Slovácku jako prvorozený syn ždánického měšťana Františka Přikryla a Vincencie rozené Matzenauerové. Měl šest sourozenců, jeho rodiče pracovali v uherskobrodském velkostatku. Navštěvoval školy v Miloticích, v Kyjově a v Uherském Hradišti. V roce 1878 absolvoval německý učitelský ústav v Olomouci, učil však jen krátce, a to v Osvětimanech, Veselí nad Moravou a Uhřicích. Maturitu v českém jazyce složil dodatečně roku 1879 v Příboře.

Od roku 1881 se věnoval studiu teologie na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Převážně samostudiem dosáhl aktivní znalosti osmi a pasivní znalosti dalších sedmi jazyků. Po úspěšném dokončení studia byl 29. června 1885 v Olomouci vysvěcen na kněze. Po vysvěcení působil jako kooperátor ve Velkých Karlovicích (1885–1887), poté jako kooperátor v Soběchlebech (1887–1901), následně jako farář v nedalekém Týně nad Bečvou (1901–1912) a nakonec do své smrti roku 1939 jako farář v Drahotuších. Od roku 1931 byl zároveň olomouckým konzistorním radou a od roku 1933 lipnicko-hranickým děkanem. Stal se též papežským komořím.

Zemřel na počátku druhé světové války následkem mrtvice. Páter totiž těžce nesl okupaci naší země fašistickým Německem 15. 3. 1939 a se svým smýšlením se netajil. Na udání došlo k prohlídce fary gestapem. Přikryl byl nečekanou návštěvou tak nervově rozrušen, že ho ranila mrtvice.

Zemřel za úsvitu 4. prosince 1939. Byl pochován na hřbitově v Drahotuších.

Již během studia bohosloví se František Přikryl věnoval výzkumu archeologických památek na jižní Moravě s důrazem na velkomoravský odkaz svatých Cyrila a Metoděje. Dizertační prací na toto téma s názvem Memoria sanctorum Cyrili et Methodii in antiquis monumentis Moraviae získal roku 1903 titul doktora teologie. Spolupracoval s Jindřichem Wankelem a Janem Havelkou a jimi roku 1883 založeným Vlastivědným muzeem v Olomouci.

V místech svého kněžského působení přispíval Přikryl k poznání regionální historie a vzdělávání obyvatelstva. Ve Velkých Karlovicích zpracoval historii kraje do farní kroniky. Pro rozvoj tehdy silně venkovské oblasti Záhoří založil roku 1888 v Soběchlebech veřejnou knihovnu. Od roku 1890 rozvinul vydavatelskou činnost, v článcích a knihách dokumentoval zeména výsledky svého archeologického a cyrilometodějského bádání. Roku 1890 publikoval výsledky svého desetiletého pátrání v knize Sv. Kliment u Osvětiman. Začal však publikovat i jím sbíraný národopisný materiál, a to nejprve v letech 1890–1891 v periodiku Valašské hlasy, aby po jeho zániku od roku 1891 začal vydávat vlastní periodikum Záhorská kronika, jež se stalo jeho vůbec nejznámějším vydavatelským počinem.

Titul Záhorské kroniky z roku 1891

Záhorská kronika byla zpočátku zejména sbírkou pohádek a pověstí z oblasti Záhoří, později se však vyvinula v seriózní regionální vlastivědné periodikum. Její vydávání financoval sám Přikryl a vycházela proto nepravidelně. Na konci roku 1910 vydávání ukončil pro zaneprázdněnost jinými činnostmi a předal redakci paršovickému faráři a soběchlebskému rodáku Antonínu Sehnalovi. Ten však vydal pouze jeden ročník a její vydávání po Sehnalovi po delší přestávce obnovil teprve roku 1925 Antonín Frel, učitel z Dolního Újezda. Kronika pak s přestávkou v době druhé světové války vycházela až do roku 1950 a František Přikryl do ní do konce svého života přispíval.

Kromě vlastních publikací zasílal Přikryl také články do novin Našinec, do Mojmírovy říše, Hlasů z Pobečví či Časopisu Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci.

S výsledky národopisného a vlastivědného bádání seznamoval i širokou veřejnost, a to pořádáním výstav. Připomínat lidu jeho minulost se snažil nejprve uspořádáním národopisné výstavy v Lipníku nad Bečvou 11. září 1892 a po jejím úspěchu dále 23. července 1893 národopisné výstavy a slavnosti v Dřevohosticích. Vypomáhal též s realizací národopisné výstavy v Hranicích konané po devět dní počínaje 2. dubnem 1893. Podpořil i konání Národopisné výstavy českoslovanské konané roku 1895 v Praze, kam na vlastní náklady zakoupil a zaslal nábytek záhorské jizby.