Vilém Závada

Vilém Závada (22. května 1905, Hrabová[2], nyní součást Ostravy – 30. listopadu 1982, Praha) byl český básník, spisovatel a překladatel.

Vilém Závada
Vilém Závada, asi 1930
Narození22. května 1905
Hrabová
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. listopadu 1982 (ve věku 77 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov [1]
VzděláníFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníbásník, spisovatel, překladatel
PříbuzníFerdinand Hrejsa tchán
Významná dílaPanychida
Cesta pěšky
Na prahu
Oceněnínárodní umělec (1966)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v rodině valcíře vítkovických hutí, který padl roku 1915 na haličské frontě. Základní školu vychodil v rodné Hrabové, v letech 1917–1923 studoval klasické gymnázium v Ostravě. Od roku 1923 studoval na Filozofické fakultě v Praze slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu, v roce 1929 ukončil státní knihovnickou školu.

V letech 1930–1932 byl redaktorem časopisu Rozpravy Aventina, který vydával Otakar Štorch-Marien. V letech 1932–1937 byl redaktorem čtrnáctideníku Listy vydavatelství Melantrich. Brzy po květnu 1945 vstoupil Závada do KSČ, což se brzy odrazilo i v jeho básnické tvorbě.[3]

V roce 1948 byl jmenován ředitelem národní a univerzitní knihovny, o rok později (1949) se této funkce vzdal. Po roce 1953 působil jako redaktor a spisovatel z povolání.

V roce 1931 se oženil s Jaroslavou Hrejsovou, pocházející z významného evangelického rodu. Kvůli sňatku změnil i svou církevní příslušnost a z katolíka se stal členem Českobratrské církve evangelické.[4]

V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.[5]

Dílo

Dílo obecně

Jeho dílo je velmi pesimistické (obdoba Halase), plné tragického životního pocitu. To patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí. Jeho díla lze označit až za nihilistická. Je patrný velmi silný vztah k rodnému kraji.

  • Panychida (1927) – slavnost za mrtvé, vzpomínky na první světovou válku. Život zde vidí a vnímá jako naplnění bolesti a smutku. Použil některé prvky tehdy vrcholícího poetismu, avšak místo jejich víry v „krásu všech věcí“ objevoval tíži a tragiku života.
  • Siréna (1932) – tyto básně jsou opět ponuré; temný životní pocit a pesimismus přerostl až ve zhnusení životem, v barokně křečovitou apokalyptickou vizi rozkladu a zmaru světa. Spatřuje ve své současnosti (až máchovskou) nicotu.
  • Cesta pěšky (1937) – obrat v Závadově poezii v čase ohrožení národní samostatnosti; opustil dosavadní naturalistický styl a začal hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti. Zde je nalezl ve všední práci obyčejných lidí a jejich přirozené solidaritě a také v úzkém sepětí s rodným Ostravskem, které se mu – aniž by ztrácelo hrůznou monumentalitu – stalo zdrojem sociální a národní naděje.
  • Hradní věž (1940) – návrat k výchozím tragickým pocitům a postojům a k abstraktně symbolizující poezii. Objevuje se zde však smír se světem. Místy jsou patrné jeho obavy o národní osud. Věž hradu je pro něj symbolem rodného kraje.
  • Povstání z mrtvých (1946)
  • Město světla (1950) – vliv poúnorových požadavků na socialisticky orientovanou tvorbu, který vnesl do jeho veršů schematismus, rétoričnost a didaktickou přímočarost.
  • Polní kvítí (1955) – místy násilná, ale cenná osobitá reakce na deformaci života padesátých let, způsobenou kultem osobnosti.
  • Jeden život (1962) – opět zniternil svůj básnický projev a obrátil se k zásadnějším otázkám lidské existence i k metaforickému bohatství svých tvůrčích počátků. Básně z rodného kraje (Ostravska).
  • Na prahu (1970) – vrcholná kniha jeho poválečné tvorby, přináší filozofující, nelítostnou až drásavou bilanci člověka stojícího před branami smrti. Navzdory převážně osobní existenciální problematice se stala sugestivním výrazem obecnějšího dobového depresivního pocitu úzkosti, strachu a beznaděje.
  • Živote, díky (1977) – umírněný optimismus a smírné vyrovnání se se životem

Dětská literatura
  • Jdou vojáci jdou
  • Mám rád svou maminku
  • Půjdu do mateřské školky
  • U maminky, u tatínka

Překlady

Kromě vlastní tvorby překládal (převážně poezii) z těchto jazyků: němčiny, ruštiny (Alexej Nikolajevič Tolstoj), francouzštiny, rumunštiny (Mihai Eminescu), slovinštiny (poezie 20. století), slovenštiny (Ján Kostra), polštiny (Jarosław Iwaszkiewicz), bulharštiny (Atanas Christov Dalčev) a s jazykovou pomocí odborníků také z hebrejštiny (kniha Pláč, kniha Jób), perštiny (Omar Chajjám), maďarštiny (Endre Ady, Attila József).

Odkazy

Reference
  1. hrob básníka Viléma Závady na Vyšehradském hřbitově v Praze
  2. Matriční záznam o narození a křtu farnost Ostrava-Hrabová
  3. PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech: 1918–1945. Praha: Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6. S. 1055. Dále jen Česká katolická literatura v kontextech: 1918–1945.
  4. Česká katolická literatura v kontextech : 1918–1945, s. 1052–1053
  5. Ocenění Ministerstva kultury pamětní medailí ke 100. výročí narození Otokara Březiny. Bulletin Společnosti Otokara Březiny. 09.2018, roč. 2018, čís. 72, s. 16.

Literatura
  • PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech: 1918–1945. Praha: Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.