Ladislav Štoll

Narodil se v rodině nájemce zámeckého hostince na Malé Skále u Turnova Emila Štolla (1873–1917, zahynul v první světové válce, pochován v Békešské Čabě v Maďarsku) a jeho ženy Anny, rozené Škopánové (1878–1927).[1] Vystudoval reálku v Turnově (1920) a obchodní dopravní abiturientský kurs na jednoroční obchodní akademii v Praze-Karlíně (1921), vojenskou službu absolvoval u letectva (1922–24). V roce 1930 jako mimořádný posluchač navštěvoval přednášky F. X. Šaldy a Zdeňka Nejedlého na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v Praze v Eskomptní bance a Živnobance jako úředník, odkud byl v roce 1931 propuštěn za článek Úředníci v Levé frontě o sympatiích bankovního úřednictva ke komunismu a jeho postavení v době krize.[2] Po svém propuštění se stal komunistickým novinářem a začal se věnovat literární kritice.

Roku 1926 vstoupil do KSČ, v roce 1929 se oženil. Byl předním členem Levé fronty a odpovědným redaktorem stejnojmenného časopisu. Od roku 1934 byl redaktorem Rudého práva. Roku 1934 byl stranou vyslán do Moskvy jako překladatel Marxových a Engelsových spisů z němčiny; v Moskvě zůstal s rodinou až do roku 1936. S Juliem Fučíkem se podílel na českém vysílání moskevského rozhlasu. Mobilizace se zúčastnil jako poručík bombardovací letky detašované v Horních Počernicích. Během okupace Československa pracoval v Akciové společnosti pro zpracování kukuřice (1939–1945), podílel se na vydávání ilegálního Rudého práva, za což byl v roce 1944 několikrát vyšetřován gestapem.[3]

V roce 1947 se stal místopředsedou Kulturní jednoty, která sdružovala kulturní a uměleckou obec. V dubnu 1948 patřil k hlavním řečníkům na Sjezdu národní kultury.[4]

Po roce 1948 vystřídal mnoho politických funkcí, ve kterých vždy obhajoval marxisticko-leninské a stalinistické pojetí literatury. Jeho kritika odsoudila mnoho významných literátů do pozice, kdy nemohli publikovat. Jeho kritiky a postoje vůči katolickému okruhu spisovatelů napomohly jejich věznění. V roce 1950 publikoval zásadní ideologické dílo Třicet let bojů za českou socialistickou poesii,[5] které v následujících letech rozdělilo uměleckou obec na schvalované a potlačované tvůrce a směry.

Od roku 1946 byl profesorem a později rektorem Vysoké školy politické a sociální, což je dodnes často zmiňováno jako světová rarita – Štoll byl totiž pouhým absolventem reálky a jednoročního kursu na obchodní akademii. Od roku 1952 byl předsedou vládní komise pro budování ČSAV, pak náměstkem ministra školství a posléze se stal přímo členem vlády. V roce 1953 působil ve vládě Viliama Širokého jako ministr vysokých škol, v letech 1953–1954 v téže vládě jako ministr školství.[6] V následující druhé vládě Viliama Širokého v letech 1954–1960 byl ministrem kultury.[7] V těchto funkcích se podílel na stagnaci české literatury a zákazech literárních projevů odlišných od stalinistické doktríny.[8]

Zároveň byl dlouhodobě předním funkcionářem KSČ. VIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ, XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. V roce 1955 a znovu roku 1962 mu byl udělen Řád republiky. Roku 1951 a 1972 se stal laureátem státní ceny Klementa Gottwalda a roku 1973 získal Řád Vítězného února.

Od roku 1956 byl členem korespondentem ČSAV, od roku 1960 akademikem. V letech 1949–1952 zastával funkci rektora Vysoké školy politických a hospodářských věd a v letech 1956–1961 působil coby rektor Institutu společenských věd při ÚV KSČ.

Po roce 1960 začala s uvolňováním literatury klesat i jeho moc, přesto se podílel na zákazu představení Otvírání studánek Bohuslava Martinů v divadle Laterna magika a odchodu režiséra Alfréda Radoka do exilu.[9] V letech 1962–1968 vedl Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Významně se podílel na „normalizaci“ v kultuře a společenských vědách. Byl např. významným spolusignatářem zásadního prohlášení Naše cesta je leninismus z března 1970.[10]

Roku 1972 byl opětovně jmenován ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kterým byl až do své smrti. Po smrti mu byl vystrojen státní pohřeb, jeho urna byla proti jeho poslední vůli uložena v Národním památníku na Vítkově, od roku 1990 je podle svého přání pochován v rodinné hrobce na Malé Skále.

Ve svém referátu na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů v roce 1950 odsoudil Ladislav Štoll ve svém vystoupení Třicet let bojů za českou socialistickou poesii zejména poesii Františka Halase.[5] František Hrubín na 2. sjezdu československých spisovatelů toto stanovisko emotivně negoval, mj. slovy: "...Budoucí vykladači Halasova díla nesmějí opomenout Nezvalův rozbor, zatímco Štollův jim nebude k žádnému užitku...".[11]

• MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, S-T. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1670-6. Kapitola Ladislav Štoll, s. 774–779.
• ČURDA, Vojtěch. Ladislav Štoll. Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3271-3

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ladislav Štoll na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ladislav Štoll
• Obrázky k tématu Ladislav Štoll na Obalkyknih.cz
• Ladislav Štoll v parlamentu
• Ladislav Štoll ve Slovníku české literatury po roce 1945