Velká francouzská revoluce

Ludvík XVI.

Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu.[1] Hospodářská situace se výrazně zhoršila, od začátku 80. let 18. století začaly být uskutečňovány reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). K hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí, která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki v roce 1783.[2] Během sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů vedoucí k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let. Změna teploty a menší množství dopadajícího slunečního záření se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace.[3][4][5] Proti aristokracii, která se postavila proti reformám, byla provedena soudní reforma. Proti této reformě roku 1788 vypuklo povstání v Grenoblu v Dauphiné.[6] Tak 5. května 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Ludvík XVI. cítil, že jsou jeho poddaní nespokojení, a aby projevil dobrou vůli, dovolil, aby na generálních stavech roku 1789 měl třetí stav tolik poslanců jako šlechta a duchovenstvo dohromady. Jenže to vypadalo jako prázdné gesto, protože ve shromáždění se hlasovalo podle stavů (tedy jeden stav – jeden hlas) ne podle hlav (tedy jeden poslanec – jeden hlas).[7] Zástupci třetího stavu, chtěli kromě placení daní s oběma privilegovanými stavy projednávat i reformy ve společnosti, první dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily. Dále se král se šlechtou snažili omezit působnost generálních stavů na pouhé poradní těleso na rozdíl od třetího stavu, který se dožadoval rozšíření jeho práv na nejvyšší zákonodárný orgán země.[8]

Po dlouhých dohadech se proto třetí stav rozhodl vytvořit 17. června Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží, kteří byli donuceni přísahat státu. Duchovní, kteří odmítli, nesměli nadále vykonávat své kněžské funkce. Papež Pius VI. (papež od roku 1775) odmítl podepsat a odsoudil toleranci přísahy (La Déclaration des Droits de l'Homme), i když ho o to prosil Ludvík XVI., který nakonec dekret 26. prosince 1790 sám podepsal. Všichni zúčastnění přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Dne 9. července se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním.[9]

Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku.[10] Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Správce Bastilly se chtěl vzdát a odevzdat klíče vzbouřencům, ale když jim klíč předával, jeden ze stráží vystřelil do davu, což dav rozzuřilo, a zabili správce.^[zdroj?] Z vojenského hlediska mělo vítězství relativně malý význam (který spočíval v tom, že spolu s pevností se lid zmocnil i značných zásob munice, které v ní byly uloženy), ale pro psychiku lidí to mělo význam obrovský. „Půjde to!!!“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jejího násilí. Revoluční činnost se rozšířila po celé zemi a i za jejími hranicemi. Mocenské orgány byly rozpouštěny a byly ustanovovány nové městské rady.

• 
  Karikatura zobrazuje třetí stav nesoucí na svých bedrech šlechtu a církev
• 
  Pád Bastily, Jean-Pierre Houël
• 
  Generální stavy 5. května 1789

Markýz de La Fayette

Ústavodárné národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky.

5. října 1789 začal takzvaný Ženský pochod na Versailles, kdy během dne propukaly nepokoje mezi trhovkyněmi na tržištích v Paříži kvůli vysokým cenám a nedostatku chleba, v této náladě jedna mladá žena na tržišti ve východní Paříži začala bubnovat, následně si dav žen vynutil rozeznění zvonů v nejbližším kostele. Následně se dal dav na pochod a cestou se rozrůstal, až dorazil k pařížské radnici, kde požadoval potraviny a zbraně, v tomto momentě dav čítal asi 6 až 7 tisíc osob (žen i mužů). Před radnicí muž jménem Stanislaus Maillard, který se výrazně účastnil již útoku na Bastillu a mezi trhovkyněmi byl populární, vykřikl „à Versailles!“ (na Versailles) a stal se neoficiálním vůdcem davu, který si vynutil přístup do městské zbrojnice v radnici a ozbrojil se. Následně se dav vydal na pochod k zámku Versailles, jenž mu zabral asi 6 hodin. Před palácem se dav spojil s davem nespokojenců z nejbližšího venkova a společně si vynutili, aby je Ústavodárné národní shromáždění pustilo do svého zasedacího sálu, což členové shromáždění učinit museli, pokud se chtěli vyhnout konfrontaci, jež by pro ně byla značně nevýhodnou, neboť byli v místě aktuálně sami bez jakýchkoliv ozbrojenců. Před shromážděním dav přednesl, že jejich jediným důvodem příchodu je nedostatek potravin, jehož řešení požaduje. Dav si ze svého středu zvolil jako zástupce šest trhovkyň, které byly přivedeny před krále Ludvíka XVI.[11]

Tyto ženy byly okouzleny královým šarmem a spolu s částí davu uspokojeny příslibem distribuování potravin z královských zásob, tímto byla část žen a Stanislaus Maillard přesvědčena k odchodu do Paříže, ale většina davu setrvala ve Versailles, v přesvědčení, že král slib nedodrží, snad pod vlivem královny Marie Antoinety. Kolem šesté hodiny večerní král vyhlásil další rozsáhlé ústupky a přísliby, načež se on i většina přítomných domnívala, že se dav ráno rozejde. Následujícího dne, 6. října, 1789 kolem šesté hodiny ráno malá skupinka z davu objevila, že jedna z bran paláce není hlídána a vnikla dovnitř, hledajíc královninu ložnici, po paláci je pronásledovaly královské stráže, následně došlo ke střelbě, při níž byl zabit jeden mladý člen davu. Okamžitě vypukl veliký chaos, kdy dav začal zabíjet královy strážce, nakonec se markýzovi Lafayettovi podařilo vyjednáváním situaci v paláci uklidnit a násilí tím zastavit. Dav opustil palác, ale stále se pohyboval v jeho okolí a královi vojáci odmítali na dav zaútočit. Lafayette krále přesvědčil, aby společně vystoupili před dav na balkoně paláce, kde král slíbil, že se přesune do Paříže, což se setkalo s bouřlivou pozitivní reakcí doprovázenou výkřiky Ať žije král! ("Vive le Roi!"), následně dav žádal, ať na balkóně s Lafayettem vystoupí i královna, která tak učinila, ač na ní řada členů davu mířila mušketami, Lafayette demonstrativně políbil královně ruku a dav přijal celé vystoupení královny s respektem a dokonce se ozvaly i ojedinělé výkřiky Ať žije královna! ("Vive la Reine!"). Kolem jedné hodiny odpoledne se královská rodina i s davem vydala na cestu do Paříže. Po příchodu do Paříže se dav rozešel a královská rodina se usídlila v paláci Tuileries.

Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana (26. srpna 1789) zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po opakovaném neúspěchu svého vojska a díky vojenskému tlaku přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií.

Podle této nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění, nahradilo tím Ústavodárné národní shromáždění, které se tak rozešlo. Zástupci byli zcela noví, protože podle Robespierrova návrhu nesměli tzv. konstituanti na poslance kandidovat. Mezi poslanci převažovali odpůrci dalšího pokračování revoluce, ale vlivu začaly na úkor tohoto shromáždění nabírat spíše radikálnější politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Nakonec došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku, které bylo vojensky podpořeno Pruskem. Jelikož samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc se potýkalo s velmi nízkou morálkou, ocitla se Francie v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň Marseillaisu, která se později stala francouzskou hymnou.[12]

• 
  Ženský pochod na Versailles
• 
  Deklarace práv člověka a občana

Georges Danton

V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.

Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání, dne 21. září 1792 Konvent sesadil krále a 22. září vyhlásil republiku. Stalo se tak den poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale příliš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Dne 12. ledna 1793 proto Konvent nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodl o jeho popravě, která se konala 21. ledna 1793. To zbytek Evropy šokovalo.[13]

K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendée propuklo kontrarevoluční monarchistické povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska republiky.[14] Novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. V prosince 1793 vydalo Direktorium rozkaz vyvraždit obyvatele v 778 farnostech. Údajně napsali: „Je třeba zmasakrovat ženy, aby nepřibývalo dětí, a děti, aby z nich nebyli zbojníci“.[15]

• 
  Poprava Ludvíka XVI.
• 
  Francouzská revoluční armáda v bitvě u Jemappes
• 
  Povraždění civilistů revolučními vojsky republiky ve Vendeé

Maxmilián Robespierre – vůdce jakobínské diktatury

Dobová karikatura revoluční lůzy

Girondisté nebyli populární, čehož využili jejich protivníci v Konventu, tzv. Hora (levicoví poslanci v čele s Robespierrem) – 2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.

Do čela revoluce se dostali jakobíni. V rámci konventu zřídili výbory (celkem 21), které postupem času získaly i moc výkonnou a soudní. Zemi řídil především Výbor pro veřejné blaho, který organizoval zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Ve Výboru dominovala osobnost Maximiliena Robespierra, který spolu se Saint-Justem a Couthonem tvořili neformální triumvirát. Dalším revolučním orgánem byl Výbor pro všeobecnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí.[16] Zabavovali přebytky a přerozdělovali je. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost pro muže mezi 16 a 25 lety. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.

Období vlády jakobínů, respektive od září 1793 do července 1794, vešlo pak ve známost jako Teror.[17][18] Bylo výsledkem boje dvou mocichtivých politických frakcí^[zdroj?] – girondistů a jakobínů, kteří se navzájem označovali za nepřátele revoluce. Girondisté byli následně souzeni Revolučním tribunálem a odsouzeni k smrti na gilotině. Odhaduje se, že v tomto období přišlo o život 16 tisíc Francouzů, ovšem číslo se může vyšplhat až ke 40 tisícům, protože valná většina záznamů o procesech s nepřáteli revoluce se nedochovala.^[zdroj?] Jsou známy případy, kdy byly masakrovány osoby, pro odmítnutí přísahat na revoluční ústavu (mučednice z Orange), či hromadně stříleni.

Dne 24. října 1793 schválil Konvent zavedení nového, revolučního kalendáře. Za začátek letopočtu bylo zvoleno datum 22. 9. 1792, tedy první den Francouzské republiky. Podle tohoto kalendáře se rok dělil na 12 měsíců (jejichž jména vymyslel Fabre d'Églantine), každý měsíc měl 30 dní a dělil se na tři 10denní týdny.[19] Bylo také zrušeno otroctví.

Odpůrci režimu se dělili na radikály (hébertisty, takzvané "zběsilé") a umírněné (dantonisty). Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce do zahraničí a vytvoření světové revoluční republiky, chtěli také zestátnění veškeré půdy. Nový lidový režim všechny své odpůrce tvrdě stíhal a tisíce lidí skončily svůj život pod gilotinou. Na jaře 1794 byli popraveni jak vůdci hébertistů, tak i dantonistů.

Zdálo se, že Výboru pro veřejné blaho již nikdo nestojí v cestě. V Konventu i v samotném Výboru však existovaly významné rozpory ve věcech jako náboženská politika, teror, způsob vedení války, otázky vlastnictví a fungování ekonomiky v krizové situaci. Někteří odpůrci Robespierra viděli s nelibostí Kult Nejvyšší bytosti, který Robespierre zavedl.[20] Obvinili jeho tvůrce z toho, že se chce stát nejen diktátorem, ale dokonce i bohem. Dále rozpoutali dosud nejkrvavější vlnu teroru, přičemž neustále zdůrazňovali, že za popravami stojí „krvežíznivý“ Robespierre, aby tak zdiskreditovali jeho pověst. Dne 9. Thermidoru (27. července 1794) byli „neúplatný“ Robespierre a další přední představitelé režimu zatčeni a poté, co neuspělo povstání pařížské Komuny na jejich podporu, byli druhého dne popraveni.[21]

• 
  Bankovka (asignát) z roku 1794
• 
  Popravy umírněných girondistů roku 1793
• 
  Popravy roajalistů u Nantes během povstání ve Vendée roku 1793
• 
  Kult Nejvyšší bytosti

Thermidoriáni popravili desítky Robespierrových příznivců a amnestovali část proskribovaných. Do čela Francie se roku 1795 podle nové ústavy postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „odliv revoluce“ a probíhal také tzv. bílý teror, jehož obětí byli především jakobínští aktivisté.[22] Počátek vlády Direktoria se někdy chápe jako konec Velké francouzské revoluce, i když někteří historici poukazují na to, že v té době došlo také k upevnění některých revolučních výdobytků.^[zdroj?] V situaci všeobecné nestability se pak v roce 1799 při brumairovém převratu chopil moci bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte.

• 
  Generál Napoleon Bonaparte v čele svých vojáků v bitvě u Arcole roku 1796