Epidemie cholery v českých zemích 1866–1867

Výjevy z bitvy u Hradce Králové 3. července 1866

Politické napětí mezi dvěma největšími německy mluvícími sousedícími zeměmi v Evropě, Rakouským císařstvím a Pruským královstvím, vyeskalovalo v červnu 1866. Dosavadní spojenec Pruska Rakousko se dlouhodobě vyhraňovalo proti pruské politice sjednocování „krví a železem“, kterou zosobňoval především kancléř Otto von Bismarck, na což se militaristicky laděné pruské politické vedení rozhodlo reagovat překvapivým a rychlým válečným zastrašujícím úderem. Mohlo se spolehnout na profesní i technickou vojenskou převahu své armády.

Rakouské jednotky tzv. Severní armády pod velením polního zbrojmistra Ludwiga von Benedeka očekávaly pruský vpád u hranic severní Moravy a zůstávala soustředěna v pevnosti Olomouc, když pak 14. června překročila pruská vojska rakouskou hranici ve východních Čechách u Náchoda a Trutnova, zahájil Benedek urychlený přesun hlavních sil na místo bojů. Prusové pod velením náčelníka generálního štábu Helmuta von Moltke však během několika větších vítězných bitev, např. střetů u Náchoda či u České Skalice, udržely převahu, rakouskou porážku pak dovršila bitva u Hradce Králové 3. července, ze které se rakouská Císařská armáda již nevzpamatovala. K poslední větší bitvě došlo 22. července nedaleko Bratislavy u Lamače, současně Rakousko bojovalo na jižním bojišti proti Italskému království. Provizorní příměří bylo podepsáno 26. července 1866 v Mikulově,[1] 23. srpna 1866 byl pak uzavřen tzv. Pražský mír, který znamenal úplný konec války.

Od poloviny června, a zejména po bitvě u Hradce Králové začátkem července, začala do zemí koruny České proudit pruská okupační vojska, která bez ozbrojeného odporu postupně obsazovala jednotlivá sídla zejména na severním bojišti války, tedy v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku. Pruští vojáci se, často i s členy své rodiny, které s vojáky cestovali, ve velkých počtech začali zabydlovat v provizorních prostorách, které zabraly: domy, kasárna, kláštery, sklady, koleje, sýpky a podobně. V těchto přelidněných objektech začalo záhy docházet k vytvoření hygienicky závadného prostředí, které dlouhodobě přispívalo k šíření infekčních onemocnění, především pak cholery. Zásadním problémem byla například absence sociálních zařízení a veřejné kanalizace ve městech a obcích, splašky tak mohly snadno kontaminovat místní vodní zdroje, což bylo nejčastější příčinou nákazy. Prusové se navíc údajně rádi přejídali, což vedlo k zažívacím problémům, které k nákaze rovněž přispívaly. Následkem bojů zůstalo pak na obou bojujících stranách spoustu raněných, daleko náchylnějších k nakažení.

Pruští jezdci v Praze (kresba Huga Schüllingera, 1896)

Případy cholery u pruských vojáků se začaly objevovat bezprostředně po vpádu do Čech, koncem června a začátkem července 1866 se nákaza přenesla také na Moravu a posléze i do Slezska. Nemoc se projevovala prudkým odvodňováním organismu (průjmy, zvracení), které postupně člověka přivedly k vysílení a velmi často také úmrtí. K tomu nezřídka docházelo jen několik dnů po nákaze. Fekálie nakažených, které se opakovaně dostávaly do kontaktu s vodními zdroji, jen přispívaly k dalšímu bytnění počtu nemocných. Zasažena byla většina okupovaného území, počty úmrtí civilistů často převyšovaly počty zemřelých Prusů.[2]

Po zabrání Prahy byla pruská armáda ubytována mj. v jezuitských kolejích v Klementinu. S asistencí převozu raněných, nakažených a zemřelých asistoval také pražský Sbor pro čištění ulic a požární ochranu vedený Josefem Lammerem, první pražský hasičský záchranný sbor, založený roku 1853.[3]

V Českých Budějovicích jen za poslední čtyři měsíce roku 1866 umřelo na choleru 286 lidí; epidemie odezněla až v 1. polovině roku 1867.[4]

V Brně byl první případ zaznamenán 18. července, město se s onemocněním potýkalo až do listopadu téhož roku s bilancí téměř 3000 nakažených, z nichž zhruba polovina nemoci podlehla. Např. ve městě Polná bylo zaznamenáno 450 obětí,[5] v jihomoravské vesnici Čejč zemřelých 40 obyvatel a 3 pruští vojáci,[6] (mezi nimi i generálporučík Friedrich von Clausewitz, který zde byl pohřben) armáda odsud pak odešla 1. října.

Na potírání epidemie se podíleli mj. rakouští a čeští lékaři Anton von Jaksch či Jan Janouš.

Nákaza začala ustávat se stažením pruských okupačních vojsk po podepsaném příměří 23. srpna, poslední vojáci opustili rakouské území ke konci roku 1866. Některé radnice a obecní úřady po čase začaly na situaci reagovat vyhláškami o dodržování hygienických opatření. Epidemii se nicméně na některých místech podařilo dostat pod kontrolu až v prvních měsících roku 1867. Složitá hospodářská a politická situace v Rakousku, zhoršená epidemií pruské cholery, přispěla k podvolení se politickému tlaku Uherska a 8. června 1867 došlo k vytvoření soustátí Rakousko-Uhersko.

Epidemie pruské cholery byla jednou z řady cholerových epidemií v Evropě v letech 1863 až 1875.[7] Bakterii Vibrio cholerae způsobující nemoc objevil již v roce 1854 italský anatom Filippo Pacini, popsal ji však až německý mikrobiolog Robert Koch, který tím přispěl k účinnější ochraně proti šíření nákazy (především vyvarování se konzumace kontaminované vody).

• Friedrich von Clausewitz – pruský generálporučík (31. července 1866 v Čejči)
• Jan Quido Veselík – knihkupec a spolkový činitel (21. června 1866 v Litomyšli)
• Libor Sadil – politik a poslanec Říšské rady (4. září 1866, nejspíš v Polné)
• Johanna Mušková – divadelní herečka, manželka herce Antonína Muška (1866 v Třebíči)
• František Kramář – lékárník a starosta Přerova (11. září 1866 v Přerově)
• Vilém Gauč – politik a novinář (11. září 1866 v Unhošti)

• Cholera na Vysočině 1866
• Cholera na Moravě 1866