Dreyfusova aféra (seriál, 1968)

Důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus je obviněn z velezrady ve prospěch Německého císařství. Na jeho obranu vystupuje i spisovatel Émile Zola.

• Karel Höger jako průvodce pořadem
• Karel Pech jako průvodce pořadem
• Jan Tříska jako Alfred Dreyfus
• Jiřina Jirásková jako Dreyfusová
• Radovan Lukavský jako člen generálního štábu
• Rudolf Hrušínský jako major štábu
• Ilja Prachař jako major kontrašpionáže
• Ilja Racek jako major kontrašpionáže
• Felix le Breux jako náčelník generálního štábu
• Josef Somr jako Esterházy
• Slávka Budínová jako manželka Esterházyho
• František Filipovský jako grafolog
• Milena Zahrynowská jako kabaretní zpěvačka
• Martin Růžek jako Émile Zola

Minisérie podle scénáře Miloše Řeháka a v režii Antonína Moskalyka byla koncipovaná jako dokumentární rekonstrukce, v zásadě jako experimentální projekt na pomezí mezi dramatickým seriálem a literárním vzdělávacím pásmem (v pozdější terminologii dokudrama). Hrané části byly uvozovány a prokládány komentáři průvodců pořadem, jimiž byli Karel Höger a Karel Pech. Ti také divákům vysvětlovali podrobnosti a jednotlivé obrazy, či vyprávěli o akčních scénách, které nebyly pro televizi realizovatelné.[1]

Třídílná minisérie byla na obrazovkách Československé televize uvedena na jaře 1968. První díl měl premiéru ve středu 17. dubna, druhý v neděli 21. dubna a závěrečný ve čtvrtek 25. dubna 1968. Pořad byl vysílán v hlavním vysílacím čase, krátce po osmé hodině večerní.[2][3]

Jiří Pittermann uvedl v Rudém právu, že rozdělení rozsáhlého materiálu o Dreyfusově aféře do tří dílů dobře sloužilo pro dramatickou výstavbu pořadu. Celkově jej komentoval jako „výrazné a občansky angažované televizní dílo“. Řehákův scénář dle něj vycházel z důkladného studia historických zdrojů, což následně scenárista vhodně umělecky využil. Pittermann hodnotil inscenaci jako jednu z nejlepších od režiséra Antonína Moskalyka, byť s výtkou k třetímu dílu, který podle něj nebyl sevřený jako předchozí dvě epizody, ale byla v něm podle recenzenta cítit potřeba uzavřít několik linií vyprávění. Výstupy komentátorů a průvodců, Karla Högera a Karla Pecha, okomentoval jako užitečnou nutnost, vyznění postav ohodnotil jako „galerii přesně charakterizovaných společenských typů“ a výkony herců pochválil za přesné vyznění záměru autorů.[4]