Tichý Don

Román líčí život kozáků za carského Ruska, za první světové války, za říjnové revoluce a krátce po ní. Hlavním hrdinou románu je Grigorij Melechov, který váhá mezi kozáckými tradicemi podonské vesnice Tatarskoje, z níž pochází, a revolučními touhami. Hledání pravdy mezi kozáky či rudými končí u Grigorije naprostou deziluzí, která jej dovede k zločinné Fominově bandě. Grigorie na jeho cestě životem provází vášnivá láska k Axiňji Astachovové, vdané ženě ze stejné vesnice. Grigorij sám je sice ženatý, ale i v osobním životě se nedovede rozhodnout pro jednu z žen. Melechovovo hledání končí tragicky. Jeho milovanou Axiňju zastřelí, jeho žena Natalja se rozhodne, že svému muži již dále nebude jen doma rodit děti, zatímco on má jinou, a nechá si udělat pokoutný potrat, po němž však vykrvácí a zemře. Sám Melechov zbraně i patrony hodí pod led do Donu a vrátí se do rodné vesnice ke svým dětem.

Celý román má čtyři díly. V prvním díle Šolochov pojednává rodinnou předhistorii Melechovových ve vsi Tatarskoje, v níž zachází až k rusko-turecké válce v letech 1877–1878. Vlastní děj prvního dílu se nicméně odehrává těsně před První světovou válkou v letech 1905–1914. První díl má tři části. V druhém díle je vylíčena vlastní revoluce od října 1916 do dubna 1918, tento díl má dvě části. Třetí díl se zabývá dobou od května 1919 a má jedinou část, čtvrtý díl, kterým celý román končí, sahá až do května 1922, kdy končí občanská válka a sovětská vojska postupně likvidují bandy na jihu země. Poslední díl má dvě části.[1]

Hlavním motivem románu je hledání pozice člověka v surových podmínkách světa. Melechov je svědkem početných příkoří, vražd i radostí, po smrti Axiňji navíc ztrácí smysl života.

Šolochov napsal první část knihy velmi rychle v roce 1925. Pojednal v něm o únorové revoluci roku 1917 a vládě Kerenského a nakonec i o říjnové revoluci. Poté si však uvědomil, že kozácká privilegia a život ve vesnicích okolo Donu zůstává čtenáři nepochopitelný, a tak již napsané části předsadil první díl. Třetí díl psal další čtyři roky, poslední díl potom osm let. Díky tomu první a druhý díl vyšel v roce 1928, třetí díl v roce 1932 a čtvrtý díl teprve v roce 1940. Souborné vydání Tichého Donu vyšlo v roce 1941, první české vydání v roce 1945.

Podle románu byl natočen i stejnojmenný film[3].

Šolochov napsal první díl knihy ve velmi mladém věku. To zavdalo řadě tehdejších literárních kritiků i spisovatelů, včetně Alexandra Solženicyna a Roje Medvěděva, důvod k opakujícím se obviněním z plagiátorství [4]. Skutečné autorství bylo připisováno Fjodorovi Krjukovi, kozákovi a bělogvardějskému veliteli, který zemřel v roce 1920 na tyfus. K podobnému závěru došel na základě statistické analýzy textu i A. T. Fomenko [5].

Možnost přinejmenším částečného plagiátorství Tichého Donu novodobě připouští i historik Brian J. Boeck. Ten se navíc ve svém textu „Stalinova Šehrezáda“[6] a knize „Stalinův písař –Literatura, ambice a přežití – Život Michaila Šolochova“[7] zaobírá mj. i podstatným vlivem sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina na podobu dalších pokračování románu a také oporou, jaké se Šolochovi dostalo od dalšího spisovatele Maxima Gorkého.

V písní Na Kolena od Ivana Hlase použité ve filmu Šakalí Léta, který na pozadí příběhu zobrazuje i sovětizaci československých reálií v Praze v padesátých letech, se zpívá:

Cigáro do koutku si klidně dám

Tuhletu pochoutku vychutnám sám

Kašlu vám na bonton, vejmysly chytrejch hlav.

Sere mě Tichej Don a ten váš tupej dav