Dehetník

Dehetník leží 1 kilometr jihovýchodně od okraje města Milevsko a 900 metrů severozápadně od obce Líšnice.[5] Památka spadá do soustavy Českomoravské vrchoviny, geomorfologického celku Táborské pahorkatiny, do podcelku Písecké pahorkatiny a do okrsku Milevské pahorkatiny.[6] Terén zde je téměř plochý s nepatrným úklonem k východu, převýšení je pouhých 5 metrů[6] (nicméně jiný zdroj uvádí 10 metrů, konkrétně 455 až 465 m n. m.[5]). Louka samotná leží v malém údolí,[5] kterým protéká bezejmenný potok z rybníku Opršál do rybníku Pytlák. Tento bezejmenný potok tvoří severní hranici území. Na západě se památka přibližuje železniční trati Písek–Tábor, nicméně až do její bezprostřední blízkosti nezasahuje. Na jihu volně přechází do zemědělského pole, a na východě tvoří hranici polní cesta.

Mapka lokality s vyznačenými hranicemi území

Na území Dehetníku se v roce 2006 nacházela jedna malá tůně o rozměru přibližně dvou metrů čtverečních. Tůně je výrazně zarostlá.[11]

Přírodní památka byla vyhlášena 4. prosince 1985 s účinností od 1. února 1986 vyhláškou plenárního zasedání Okresního národního výboru v Písku.[12] Původně se památka rozkládala na ploše 1,20 ha,[1] nicméně 19. července 2011 došlo Radou Jihočeského kraje k znovuvyhlášení památky na menším území, a to konkrétně na ploše 1,07 ha.[7] Znovuvyhlášení bylo nutné proto, že v době původního založení byla památka vytyčena dle tehdejší pozemkové mapy se snahou zahrnout celé parcely.[13] Hranice původní přírodní památky ale neodpovídaly aktuální velikosti pozemků, proto v roce 2006 muselo dojít k revizi, přeměření pozemků a následnému přehlášení dle skutečných hranic parcel.[13]

Území Dehetníku bylo dlouhodobě extenzivně hospodářsky využíváno s tím, že docházelo jedenkrát ročně ke kosení. V době reálného socialismu byla kosena jen ta část louky, která umožňovala nasazení mechanizace. Dříve byla památka větší, jelikož k ní spadala i západní část svahu přiléhající k železniční trati. Tato oblast nebyla udržována, a tak zarostla dřevinami. V této části docházelo k uskladnění slámy a sena, které zahnívalo. Později došlo k vyloučení této části z rozlohy památky a tedy k jejímu zmenšení.[14]

Dle záznamu z revizní knihy k chráněnému území je patrné, že v roce 1995 došlo k vyhrnutí bahna z otevřené meliorační stoky (potoka) tvořící severní hranici Dehetníku. Bahno bylo vyhrnuto na území přírodní památky.[15] Mezi lety 2003 a 2004 nejsou žádné záznamy o péči o památku, pravděpodobně z důvodu rušení okresních úřadů a převádění pravomocí na kraje.[15] Od roku 2005 byla péče opět obnovena, a to pravidelným jednoročním kosením louky za využití mechanizace.[16]

Louka je jednou ročně kosena

Z celkové rozlohy 1,07 ha přírodní památky připadá přibližně 1 ha na trvale zatravněné porosty, cca 0,01 ha na ornou půdu, cca 0,04 ha na vodní toky a přibližně 0,02 ha na ostatní plochy (např. pozemní komunikace).[17] Povodím spadá Dehetník pod Milevský potok.[6] Klima na lokalitě je mírně vlhké s průměrným úhrnem srážek okolo 600 mm.[6] Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 7 °C.[6]

Geologie a půdy

Podloží tvoří horniny porfyrické amfibol-biotitové melanokrátní žuly typu čertova břemena. Jedná se o součást středočeského plutonu. Nicméně horniny samotné nevystupují na povrch, jelikož jsou překryté deluviofluviálními hlinitopísčitými sedimenty holocénního stáří.[5]

Půda je reprezentována kambizemí eudoglejovou a glejem typickým. V některých částech se nachází organozem glejová.[5]

Pohled na přírodní památku z přilehlého pole, ze kterého jsou splavovány živiny ohrožující původní společenstva

Fauna

Ilustrační fotografie pěnice hnědokřídlé (Sylvia communis) hnízdící na lokalitě

Ze zástupců bezobratlých má bohaté zastoupení dvoukřídlý hmyz. Z významnějších druhů jde o pestřici Geomyza martineki.[5] Říši obojživelníků zde zastupuje kuňka ohnivá (Bombina bombina) a skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae).[6]

Z ptactva zde hnízdí bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a linduška luční (Anthus pratensis).[6][5] V křovinách okolo Dehetníku dále pěnice pokřovní (Sylvia curruca), pěnice hnědokřídlá (S. communis) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina).[5] Plán péče o památku dále zmiňuje bekasinu otavní (Gallinago gallinago) a konipasa lučního (Motacilla flava).[6]

V rámci ochrany lokality byl v roce 2007 schválen plán péče o přírodní památku na období 2007 až 2016.[2] Rizikem je převážně splachování živin a hnojiv z pole přiléhajícího na jižní svah Dehetníku (nicméně zemědělská půda se nachází jak na jižním tak i na severním okraji památky). Splachy živin z polí způsobují ruderalizaci (převážně v jižní části území),[14] projevující se expanzí třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos). Ta postupuje od severovýchodního okraje Dehetníku, čímž redukuje množství původních druhů v oblasti.[14] Další nebezpečí představují náletové dřeviny, které se šíří v části oblasti železniční tratě. To je způsobeno dlouhodobým nekosením této části lokality.[5]

Nejvlhčí část území

V rámci péče dochází jednou ročně k pravidelnému kosení (v srpnu),[5][11] které probíhá mechanizací. Nicméně do míst, kam se mechanizace nedostane, se doporučuje dokosení pomocí křovinořezu.[11] Plán péče taktéž zmiňuje vhodnost vybudovat na lokalitě nové tůně, které by zvýšily atraktivitu území pro chráněné druhy, převážně obojživelníky. Tůně by měly dle plánu vzniknout na východním okraji, kde se nachází staré skruže. Doporučená hloubka je do půl metru o velikosti maximálně 5×5 metrů.[11]

Oblast je volně dostupná po polní cestě vedoucí z Líšnice do Milevska. Ta prochází na východním okraji památky.[5] Pro návštěvníky je zde zbudována informační cedule.[18] Taktéž se zde nachází výklenková kaple z roku 1897 zasvěcená Panně Marii Sepekovské.[19]