Dějiny Indonésie

Fosilní pozůstatky Homo erectus, někdy nazývaného Člověk jávský naznačují, že Indonéské souostroví bylo obydleno před 2 miliony až půl milionem let.[1] Moderní člověk zde byl před více než 60 tisíci lety.[2]

Austronésané, kteří v současnosti tvoří většinu populace, migrovali do jihovýchodní Asie z Tchaj-wanu. Do Indonésie dorazili okolo roku 2000 př. n. l. a s rozšiřováním po souostroví začali vytěsňovat domorodé melanéské obyvatelstvo do oblastí na východě.[3] Díky ideálním podmínkám pro zemědělství a zvládnutí pěstování rýže okolo roku 800 př. n. l.[4] se mohly rozvíjet vesnice a města, které nakonec daly základ prvním královstvím. Díky strategickému umístění Indonésie rostl jak obchod mezi ostrovy, tak i mezinárodní obchod. Obchodní spojení s Indií a Čínou bylo navázáno několik století př. n. l.[5] Od té doby hrál obchod v indonéské historii zásadní roli.[6]

Pamětní kámen krále Purnawarmana

Indičtí učenci datují vznik Jávského království (vyznávajícího hinduismus) do roku 200 př. n. l.. Nejstarší archeologická památka tohoto království, zvaného též Salakanagara, pochází z národního parku Ujung Kulon v západní Javě, kde byla na vrcholu hory Raksa na ostrově Panaitan nalezena časná hinduistická socha Ganéšy, patrně z 1. století. Salakanagara byla silně ovlivněna indickou kulturou. Pozdní indické zdroje tvrdí, že království bylo založeno indickými obchodníky (spis Pustaka Rajya-rajya I Bhumi Nusantara ze 17. století). Existenci království potvrzují i některé čínské zdroje, jinak se ale nedochovaly takřka žádné doklady. Podle Pustaka Rajya Rajya i Bhumi Nusantara založil království Ind Aki Tirem a vládlo mu postupně osm králů, přičemž všichni nelsi jméno Dewawarman (Dewawarman I.–VIII.)

Království Salakanagara bylo vytlačeno novým státem v oblasti, královstvím Tarumanagara (či též Taruma). Existovalo v letech 358–669. Jeho král Purnawarman v 5. století nechal vytvořit nejstarší známé nápisy na území Indonésie. V roce 397 Purnawarman založil nové hlavní město království a nazval ho Sunda Pura, což znamená Svaté město. Nacházelo se na severu dnešní Džakarty. Král nechal vytvořit sedm pamětních kamenů s nápisy nesoucími jeho jméno, ve kterých prosí hinduistická božstva o přízeň při vysušování oblastí a stavbě kanálů. Další krále Tatumu známe jen jmény, patrně ale byli všichni ze stejné dynastie.

Království Medang zažilo svůj vrchol mezi 8. a 10. stoletím. Vzniklo ve středu Jávy kolem dnešní Yogyakarty. Ovládalo ho dynastie Sailendra, později dynastie Sanjaya. Král Sri Sanjaya zanechal nápisy na kamenech. Monumentální hinduistický chrám Prambanan v blízkosti Yogyakarty byl postaven králem Pikatanem. Významnou památkou je také chrámový komplex Borobudur. Král Dharmawangsa nařídil v roce 996 překlad Mahábháraty do javánštiny. Centrum království bylo přesunuto z centrální Jávy na východ ostrova králem Mpu Sindokem, možná kvůli výbuchu sopky Merapi. Říše se stala dominantní mocí nejen na Jávě, ale také na Bali, v jižním Thajsku, na Filipínách a v Kambodži. Královská dynastie se rozdělila do dvou, buddhistické a šivaistické. To vedlo k občanské válce a následnému rozdělení státu. Šivaistická dynastie vládla nadále království Medang, buddhistická dynastie založila království Šrívidžaja na Sumatře. Nepřátelství mezi nimi skončilo až v roce 1006, kdy byla dynastie v Medangu smetena vzpourou. Říše Šrívidžaja pak oblast ovládla. Přesto šivaistická dynastie přežila, ovládla roku 1019 část území na východní Jávě a poté Kahuripanské království na Bali.

Království Šrívidžaja bylo etnicky malajské. Centrum mělo v dnešním Palembangu, šlo o klasickou obchodní námořní říši, která se držela při pobřeží a neusilovala o ovládnutí velkého území. Šrívidžajské námořnictvo kontrolovalo obchod v Malackém průlivu a nakonec ovládlo takřka celý obchod s kořením v oblasti. Série nájezdů jihoindických Čólů v 11. století však hegemonii Šrívidžaje zničila. Za definitivní konec bývá označován rok 1414, kdy Parameswara, poslední princ království, uprchl do Temasiku a pak do Malakky. Jeho syn pak konvertoval k islámu a založil Malacký sultanát na Malajském poloostrově.[7]

Ve 13. století vzniklo na východě Jávy hinduistické království Madžapahit, jehož vliv se rozšířil do většiny Indonésie. Toto období je někdy označováno za „zlatou éru“ indonéských dějin.[8] Vrcholu moci říše Madžapahit dosáhla za vlády rádži Hayama Wuruka (panoval v letech 1350–1389) a jeho prvního ministra Gajah Mady. Podle Nagarakretagamy (také jako Desawarnana, dílo z roku 1365 oslavujicí Hayama Wuruka) bylo na jávském centru říše závislých téměř sto států od Sumatry po Novou Guineu.[9]

Od počátků islámu muslimové cestovali v rámci obchodu na území Indonésie, první Indonésané konvertovali k islámu v jedenáctém století. Vzhledem k toleranci ostatních náboženství (buddhismu a hinduismu) se islám poměrně rychle šířil a už v šestnáctém století ho vyznávala většina populace. Velkou úlohu v tom jistě sehrálo v průběhu 15. století přijetí islámu dvěma největšími říšemi v Indonésii, totiž Malackým sultanátem a Majapahitem, respektive jeho nástupnickým státem Demak. Islám je dosud nejrozšířenějším náboženstvím v Indonésii (86% v roce 2000), indonéští muslimové se počítají k nejtolerantnějším. Většina tamních muslimů patří k sunnitské větvi, šíitů je minimum, pouze asi 100 000.

První Evropan, který navštívil Indonésii, byl Portugalec Francisco Serrão v roce 1512. Za koloniální éry však byla Indonésie doménou Holanďanů. Největší vliv tam měla nizozemská Východoindická společnost, založená v roce 1602. Formálně ale byly indonéské státečky (jako např. jávský sultanát Mataram) stále nezávislé, neboť koloniální nadvláda Nizozemí byla vyhlášena až roku 1800 vytvořením Nizozemské východní Indie.

Indonéské osvobozenecké hnutí začalo až roku 1908, kdy byl založen nacionalistický spolek Budi Utomo (tj. Čisté úsilí). V následujících letech bylo založeno mnoho menších skupin (nejvýznamnější se stala Indonéská nacionalistická strana, vedená pozdějším prezidentem Sukarnem), tyto skupiny si však získaly sympatie některých složek nizozemské politiky, zejména levicových. K vlastní revoluci ale v té době nedošlo.