Domovoj

Domovoj je slovanský domácí duch. Na vznik víry v ně měl kromě kultu předků vliv nejspíš oživení přírodních jevů, především v případě západoslovanských skřítků a šotků.[1] Ještě blíže duchům přírody, stále však nesoucí rysy domácích duchů, jsou taktéž západoslovanští ludkové.[2] Domovoj je analogický římským lárům a penátům, anglickým hobům nebo francouzským lutinům.

Dědek domovoj od Ivana Bilibina

Podle jedné pověsti jsou domovojové dětmi Adama a Evy, které jejich rodiče skryli před Bohem v domě, lázni a stodole, a stali se z nich duchové těchto míst.[3]

Podle bulharské badatelky Ivaničky Georgievy víra v domovoje stále přetrvává mezi Rusy a Bělorusy, zatímco mezi Ukrajinci prakticky zanikla.[4]

Označení

Jmen které dávají slované domácím duchům je velice mnoho. V latinsky psaných pramenech jsou zpravidla označováni jako penates nebo domestici. Označení jako děd, did, dědek nebo děduška ukazují na vznik kultu domácích bohů z kultu předků, kdy byl zemřelý povýšen na rodinného ducha. Se svátky mrtvých souvisí ruské dziad. Na božskou podstatu těchto duchů odkazuje slovenské bôžik/bôžiček domácí, polské domowe uboźęta doložené z roku 1579 a ruské uboze překládané jako „lemures“. Další jména souvisí s domovem jako například domovoj nebo domovik, používalo se také označení hospodář, rusky chozjain a bulharsky stopan.

Písemné prameny

Nejstarší zpráva o ctění domácích duchů mezi Slovany pochází od Dětmara z Merseburku z počátku 11. století, který uvádí že Polabští Slované ctili domesticos deos, „domácí bohy“.[5] Ve stejném prostředí dosvědčuje rozšířený kult penátů Helmold z Bosau ve 12. století. Jako penáty označuje domácí duchy v tomtéž století Kosmas, ty měli Čechové přinést do své nové vlasti „na plecích“, kde praotec Čech u Řípu prohlásil:

„Ó druhové, staňte a penatům svým libou oběť vzdejte, jichž pomocí zázračnou konečně jste přišli do této vlasti dávno vám osudem předurčené!.“[5]

V Dalimilově kronice jsou pak omylem místo dědků uváděny dietky, tj. děti:

„I bra sě lesem do lesa / dietky své na plecích nesa“[6]

Rusko

B. M. Kustodijev, Obchodníkova žena a domovoj, 1922

Ruský děd má podobu starce nebo silného ramenatého člověka pokrytého srstí oděného v kaftanu s červeným pásem nebo v červené košili. Ukazuje se ale i v podobě člena rodiny, živého či mrtvého, nejčastěji hospodáře nebo starého člověka. S některým z předků jej může spojovat také vzrůst, barva vlasů, hlas i povaha. Někde se věří že pokud se zjeví v podobě zemřelého nosí štěstí, v podobě živého naopak smůlu a když se ukážu člověka v jeho podobě tak ten do roka zemře.[7] Bere na sebe také podobu zvířat, nejčastěji psa, kočky a medvěda. Zpravidla je však neviditelný a ač existují magické prostředky jak ho spatřit tak děd ty jež je použijí trestá. V oblibě mívá koně, na kterých podniká noční jízdy jako rujánský Svantovít.[2]

Každý dům má jednoho děda, ten má podle některých podání i ženu domovičku a děti. Další ženskou obdobou je korgoruša, zjevující se v kočičí podobě, která domovoji pomáhá a přináší do domu peníze a zásoby podobně jako šotek. Duchové různých domů mezi sebou často bojují a ten který zvítězí pak rodinu přemoženého trápí. Děd pečuje především o dobytek, ale také chrání celý dům a rodinu před neštěstím a rozmnožuje její bohatství. Účastní se i rodinných slavností a když někdo z domácnosti zemře bolestně vyje. Lze se od něj také dozvědět budoucnost. Pokud však dědovi není prokazována dostatečná úcta, především předkládáním zbytků od večeře, a je urážen začíná se mstít tím že škodí nebo opouští dům. Lze si ho však usmířit oběťmi a obřady. K zajištění přítomnosti děda v domě a jeho blahodárného vlivu se konaly různé rituály. Věřilo se že domovojem se stane první hospodář domu nebo první kdo vstoupí do nového domu. V předkřesťanských dobách byl proto do základů někdy obětován člověk, později se to pouze naznačovalo nebo se obětovalo zvíře.[8] Taková obětování se prováděla při stavbě měst, mostů, pevností a dokonce i kostelů jak dokazují archeologické nálezy nebo srbské a bulharské lidové písně.[9] Různé rituály souvisejí s domácími duchy se provádí také při stěhování do nového domu.

Ovinnik od Ivana Bilibina, 1934

Domovoj se také může nazývat podle místa které v domě obývá. Dvůr je domovem dvorovoje či dvorovika, chlév zase chlěvnika a mlat či stodola gumenika. Pod ohništěm v místnosti kde se sušilo obilí přebýval ovinnik. Až do začátku 20. století se v Rusku na jeho počest prováděl obřad při příležitosti konce mlácení a sušení obilí. Nazýval se někdy ovinovy jmeniny, rozdávalo se při něm jídlo jako ovesná kaše, lívance a koláče, to se také pokládalo k ohništi a někdy se ovinnikovi obětoval i kohout.[10] Lázeň je domovem bannika, který žije za pecí nebo pod lavicí, odkud je slyšet jeho lomoz, sykot a smích. Po koupeli se mu připravuje vědro vody a chvostiště, aby se mohl umýt.[11] V polštině je tato bytost nazývána łaźnik.

Kikimora

Kikimora, Ivan Bilibin, 1934

Škodlivým protějškem domovoje je kikimora, nebezpečná obzvláště mužům a domácím zvířatům.[2] Také straší malé děti, ženám zamotává přízi a její noční předení věští neštěstí. Její jméno je nejspíše odvozeno od můry, bytosti způsobující zlé sny. Dále s kikimorou souvisí:

Halič a Zakarpatí

V Haliči je domácí duch, který obývá především mlýny a vypadá jako opice nebo černý kocour, znám jako domowyk nebo chovanec. Didko, did nebo diod známý Bojkům má podobu drobného sedláka a hospodář si ho najímá nebo ho vypěstuje z vejce, podobně jako český skřítek. Diďkové žijí také divoce v močálech a bažinách. Huculové zase znají posměvačné, ale dobromyslné duchy zvané dido nebo didoch.

Západoslované

Místo domovoje u Západoslovanů zaujímá zpravidla skřítek, v Polsku je dziad znám jen jako strašidlo kterým se hrozí dětem a Lužičtí Srbové znají nócné źědky, zlé duchy zjevují se v noci.[12] Ve Slezsku jsou však známi ďadci, jejichž sošky v podobě shrbených starců kdysi stávaly ve výklenku u dveří a později na peci.

V Česku, Lužici a Polsku je znám také zvířecí duch domu, nejčastěji se zjevující v podobě hada, česky zvaného had hospodáříček nebo had domovníček. Je doložen od 17. století a podle lidové víry sídlí pod prahem domu a přináší blahobyt.[2]) V Polsku je rozlišován had mléčný, jež pečuje o dobytek, a žitný, který chrání pole. Podoba hada je také nejčastější pro ukrajinského a srbochorvatského sjena, tedy „stína“, který má stejnou funkci. Představa hada jako domácího ducha souvisí s jeho plodnostní symbolikou a faktem že hadi neradi opouští místo kde přebývají. Ve střední Evropě s domácím štěstím spojován také čáp, nejspíše pod německým vlivem.[2]

Bulhaři

U Bulharů je znám duch domu jako stopan, podle kterého se nazývají podzimní dziady stopanova gozba „hospodářovy hody“. Ztotožňoval se obvykle s některým z předků a v křesťanských rodinách mu obětovala nejstarší žena pečivo, víno či černé kuře, v muslimských muž černého berana.[2]

Populární kultura

  • Domovoj se objevuje v románové trilogii The Rusalka od C. J. Cherryh.
  • Domovoj se jako divoký strážce pokladu Baby Jagy objevuje v televizním seriálu Dívka odjinud.
  • Domovoj se objevuje jako protivník v animovaném televizním seriálu The Real Ghostbusters.
  • Domovoi je titul grafického románu Petera Bergtinga z roku 2013.
  • Domovoj (Домовой) je nájemný vrah ze stejnojmenného filmu, v češtině vydaného jako Přízrak.
  • Hospodáříček, a jeho varianty šotek a raráš, se objevují v bestiáři k hře na hrdiny Dračí doupě 2.

Odkazy

Reference

  1. Váňa, s. 128
  2. Váňa, s. 131
  3. LECOUTEUX, Claude. The Tradition of Household Spirits. Rochester (Vermont): Inner Traditions, 2013. ISBN 978-1-62055-105-9. S. 45.
  4. GEORGIEVA, Ivanička. Bulgarian Mythology. Sofia: Svyat Publishers, 1985. S. 108.
  5. Máchal, s. 43
  6. Třeštík, s. 69
  7. Máchal, s. 45
  8. Máchal, s. 51
  9. Váňa, s. 130
  10. Warnerová, s. 25
  11. Máchal, s. 46
  12. Máchal, s. 56

Literatura

  • MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc: Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9.
  • VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6.
  • WARNEROVÁ, Elizabeth. Ruské mýty. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-359-6.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.