Praotec Čech

V latinsky psané Kosmově Kronice Čechů se vypráví o příchodu bezejmenného lidu do dnešních Čech, kde

Následuje Čechova oslavná řeč o zemi, do které dorazili a otázka, jak by měla být pojmenována. Jeho lid mu odpověděl takto:

Následně byl Čech dojat a pronesl další řeč k nové zemi.

V česky psané veršované Kronice tak řečeného Dalimila z počátku 14. století se poprvé objevuje motiv Charvátské země, vraždy, výstup na Říp a titul lech:

V Kronice české Přibíka Pulkavy z Radenína z druhé poloviny 14. století příběh vychází z Dalimilovy kroniky, ale Čech je líčen jako obyčejný člověk, nikoliv jako stařešina či lech. Objevuje se zde však postava jeho bratra Lecha, který osídlil Polsko.[9]

Kronika česká Václava Hájka z Libočan z první poloviny 16. století vychází z předchozích zpracování látky, ale zároveň přináší řadu nových motivů, zpravidla považovaných za autorovu literární invenci. Přesto právě toto dílo svojí velkou čteností zajistilo popularizaci příběhu o Čechovi a stalo se kanonickým až do dob Jiráskova zpracování. Příchod Čecha do nové vlasti je Hájkem datován do roku 644 a v charvátské zemi je mu přisouzen hrad Psáry, zatímco jeho bratru Lechovi Krapina. Taktéž je jmenován Čechův syn Kleň, zakladatel Klenče.[10]

V Hájkově kronice je Čechovi přisouzen hrob v obci Ctiněves na úpatí Řípu kde měl roku 661 skonat a být pochován. O tomto hrobu existuje řada pověstí.[11]

Čech se také objevuje v díle Legenda o praotci Čechu Sofie Podlipské z roku 1888. Je zde představen jako charvátský válečník bojující proti Hunům a Markomanům. Navštěvuje také budoucí Čechy kde se objevuje řada keltských motivů jako korkonti „krkonošští obři“ a druidi, s kterými se přátelsky stýká. Také je zmíněn hrad Zvíkov, údajně vystavěný Římany bojujícími proti Markomanům.[12]

Ve Starých pověstech českých Aloise Jiráska je příběh o Čechovi již silně rozvinut a obsahuje řadu pozdních motivů. Zde následuje počátek vypravování z této knihy:

Na českém internetu lze nalézt pověst o dceři Čecha, která se zamilovala do muže, kterého její otec nesnášel. Proto se svým milým utekla na jih země, kde je po letech Čech potkal a usmířil se s nimi. Manželé se však odmítli odstěhovat zpět domů, protože si na tom místě, pozdějším Zvíkově, „již zvykli“.[14][15]

V Dalimilově kronice je uváděna jako vlast Čecha a jeho lidu Charvátsko. V důsledku všeobecně přijímaného názoru o příchodu Čechů z východu nebyla tato země ztotožněna s jihoslovanským Chorvatskem, ale Bílým Charvátskem zmiňovaným Konstatinem Porfyrogenetem. Umístění české pravlasti na Balkán by tak bylo omylem.[23]

Lubor Niederle v souvislosti s Dalimilovým přisouzením balkánské pravlasti Čechům upozornil na učenou teorii v ruské Pověsti dávných let o ilyrském či panonském původu Slovanů. Podle tohoto konceptu by po zmatení jazyků museli předci Čechů putovat z Šineáru do Čech přes Balkán. Problémem této hypotézy je však že na základě této geografické logiky, která ostatně nebyla středověkému myšlení vlastní, by musely hledat své předky na Balkáně všechny evropské národy, snad s výjimkou Rusů, u nichž měla právě tato teorie vzniknout.[17]

• Dílo Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/II ve Wikizdrojích
• Dílo Staré pověsti české/O Čechovi ve Wikizdrojích
• HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Pověsti o počátcích českého národu a o českých pohanských knížatech. Příprava vydání Jan Kočí. Praha: Kočí, 1917. Dostupné online. - kapitola Čech a Lech, s. 3-11.

• Čech, Lech a Rus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu praotec Čech na Wikimedia Commons
• Český rozhlas - Příchod lidu praotce Čecha
• Český rozhlas - Staré pověsti české aneb Causa praotce Čecha
• Vývoj příběhu o praotci Čechovi Archivováno 3. 2. 2008 na Wayback Machine