Anatolij Konstantinovič Ljadov

Narodil se v rodině, která se zabývala hudbou již po několik generací. Dědeček, Nikolaj Grigorjevič Ljadov, byl dirigentem Petrohradské filharmonické společnosti a otec, Konstantin Nikolajevič, byl dirigentem Imperátorské Ruské opery a hudebním skladatelem. V raném věku přišel o matku a otec bral své děti do divadla, takže byl od dětství obklopen hudbou. Se svou sestrou také často účinkoval v komparzu opery.

Zpočátku ho v hudbě vzdělával otec. V jedenácti letech vstoupil na přípravku petrohradské konzervatoře, kde studoval hru na klavír a na housle. Brzy se však soustředil na hudební teorii a skladbu i když nadále byl znamenitým klavíristou. Jeho přirozený hudební talent rozpoznal a ocenil zejména Modest Petrovič Musorgskij a přizval jej ke spolupráci se skupinou skladatelů, která je nazývána Mocná hrstka. Jejími dalšími členy byli Alexander Borodin, César Kjui a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Vstoupil do kompoziční třídy Rimského-Korsakova, ale v roce 1876 byl pro časté absence vyloučen. O dva roky později byl znovu přijat, čímž mu bylo umožněno studium skladby dokončit.

Na petrohradské konzervatoři začal učit ihned po absolutoriu v roce 1878 a setrval tam po celý svůj život. Mezi jeho žáky byli např. Sergej Prokofjev, Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij, Michail Favianovič Gněsin , Lazar Saminskij a Boris Vladimirovič Asafjev. V souladu se svou povahou byl náladový, ale také brilantní učitel. Dirigent Nikolaj Malko, který u něj studoval harmonii, napsal:

„Ljadovovy kritické komentáře byly vždy přesné, jasné, srozumitelné, konstruktivní a stručné.... Podával je zvolna, bez spěchu, někdy se zdálo, že i s jistou dávkou opovržení. Byl schopen řeč náhle přerušit v půli slova, vytáhnout z kapsy malé nůžky, a zatímco jsme čekali, dělal si manikúru.“[1]

V roce 1905, na protest proti propuštění Rimského-Korsakova, rezignoval, ale vrátil se, když byl Rimskij-Korsakov navrácen do funkce.

Oženil se v roce 1884. Sňatkem získal pozemky a venkovské sídlo v Poljanovce v Novgorodské gubernii. Tam pak trávil letní prázdniny, komponoval a v roce 1914 tam i zemřel.

V roce 1886 byl jmenován řádným profesorem. V osmdesátých a devadesátých letech, kromě pedagogické skladatelské činnosti, často vystupoval jako dirigent Petrohradského kroužku milovníků hudby. Na doporučení Imperátorské geografické společnosti se zabýval zpracováním zápisů ruských národních písní, které vydal v několika svazcích, a které byly vysoce ceněny ruskými folkloristy.

Jeho symfonická díla byla uvedena na koncertech ruské hudby na Světové výstavě v Paříži v roce 1900.

Sovětská známka vydaná v roce 1955 ke stému výročí narození skladatele.

Publikoval poměrně málo skladeb, což bylo způsobenou přehnanou sebekritičností, nedostatkem sebedůvěry, ale i přirozenou leností. Zatímco Ljadovova technická zručnost byla současníky vysoce oceňována, jeho nespolehlivost mu bránila se stát populárnější osobností. Řada jeho prací jsou variace na již existující témata či ruské národní písně (např. jeho Osm ruských národních písní, op. 58). Zkomponoval mnoho klavírních miniatur, z nichž patrně nejslavnější je Hudební tabatěrka z roku 1893.

Stejně jako mnoho z jeho současníků, komponoval často na ruská národní témata. Řada jeho prací jsou skladby programové, například symfonické básně Baba Jaga op. 56, Kikimora op. 63, Kouzelné jezero op. 62. Tyto relativně krátké skladby patří mezi jeho nejpopulárnější díla. Vykazují mimořádný smysl pro orchestrální barvy tónu. Ve svých pozdějších skladbách experimentoval s rozšířenou tonalitu, stejně jako jeho mladší současník Alexander Skrjabin.

Bylo mu vytýkáno, že nikdy nezkomponoval žádnou rozsáhlejší skladbu. Začal pracovat na baletu i na opeře, ale žádnou z těchto skladeb nedokončil. Materiál později využil ve svých symfonických básních. V roce 1909 požádal Sergej Ďagilev Ljadova o orchestrální úpravu některých skladeb Frederyka Chopina pro připravovaný balet Les Sylphides. Ani tuto práci však nedokončil. Instrumentaci pak provedl Alexander Glazunov. Podobně skončila i Ďagilevova žádost o zpracování ruské pohádky O ptáku ohnivákovi. Ta se pak stala slavnou v hudebním pojetí Igora Stravinského.

• The New Grove Dictionary of Music and Musicians, Macmillan Publishers Ltd., London, 1980, ISBN 1-56159-174-2
• David Brown: Tchaikovsky: The Final Years, 1885-1893, (New York: W.W. Norton & Company, 1991). ISBN 0-393-03099-7.
• Francis Maes a další: A History of Russian Music: From Kamarinskaya to Babi Yar (Berkeley, Los Angeles and London: University of California Press, 2002). ISBN 0-520-21815-9.
• Nikolaj Rimskij-Korsakov: Летопис моей музыкальной жизни (Petrohrad, 1909)
• Richard Taruskin: Stravinsky and the Russian Traditions (Oxford: Oxford University Press, 1996). ISBN 0-19-816250-2.
• Solomon Volkov: St. Petersburg: A Cultural History (New York: The Free Press, 1995). ISBN 0-02-874052-1.

• Galerie Anatolij Konstantinovič Ljadov na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anatolij Konstantinovič Ljadov na Wikimedia Commons
• Volně přístupné partitury děl od Anatolije Konstantinoviče Ljadova v projektu IMSLP
• Stručný životopis a diskografie (en)
• Život a dílo (ru)