Čajovník čínský

Většina cizojazyčných názvů pro čajovník pochází z čínského slova pro čaj, resp. z čínského znaku. Portugalští obchodníci dováželi čaj z oblastí Macaa a tak jméno přijali z kantonské čínštiny jako čcha, odtud například české „čaj“ nebo portugalské „chá“. Druhou variantou výslovnosti je z oblasti Fu-ťienu a Tchaj-wanu a to „tê“, kterou používali holandští obchodníci, obchodující s touto oblastí. Odtud pochází například anglické „tea“, francouzské „thé“ či třeba norské „te“.[3]

Čajovník pochází z jihovýchodní Asie.[2] První písemné zmínky o čaji známe ze třetího století n. l.^[zdroj?], nicméně četné legendy vypráví o objevení čajovníku jakožto rostliny poskytující podivuhodný nápoj již ve třetím tisíciletí př. n. l. První celistvé popisy v čele s proslulou Klasickou knihou o čaji mistra Lu Jü pochází z Číny z doby dynastie Tchang (7.–10. stol.). Postupem času rostla obliba čaje pro jeho výjimečnou chuť a blahodárné účinky nejenom v Číně. Čaj se brzy stal významným obchodním zbožím a po vodě neoblíbenějším nápojem vůbec. Se zájmem o čaj stoupal také počet míst, kde byl čajovník pěstován.^[zdroj?] V současnosti najdeme čajové plantáže převážně v Číně, Japonsku, Indii, Indonésii, ve Vietnamu, v oblasti Kavkazu, na Cejlonu a Tchaj-wanu, ale také v Evropě (oblast Gruzie a Azory), na Jávě, Sumatře či v jižní Africe.^[zdroj?]

Čajovník je stálezelená rostlina s listy různé velikosti, krátkými stonky, bílými květy (podobné květům třešní) a plody podobnými ořechu, ve skutečnosti dřevnaté trojpouzdré tobolky s jedním až třemi hnědými semeny. Lístky čajovníku jsou dlouhé zhruba 3–25 cm a široké 1–10 cm. Charakteristické je silné žebrování a jemné bílé chloupky na spodní straně listu, které jsou nejlépe viditelné na tzv. tipsech, což jsou ještě nerozvinuté pupeny listů. Čajovník kvete na podzim a celou zimu, květy jsou cizosprašné.

Systematika rodu čajovník (Camellia) není ustálena. V současné době se uvádí pouze jediný druh, čajovník čínský (C. sinensis). Ten se někdy člení na varietu sinensis a varietu assamica. Čajovník čínský je menší (až 6 m, většinou kolem 2–3 m), s menšími a tmavšími lístky, vhodný k pěstování ve vyšších subtropických oblastech s mírným klimatem; čajovník assamský je větší (dosahuje i 20–30 m) a pěstuje se ve všech výškových oblastech převážně v tropickém pásu.

Někdy se jako třetí druh uvádí čajovník indonéský neboli ceylonský, jenž se vlastnostmi nachází mezi zmíněnými základními druhy.^[zdroj?]

Květ čajovníku. (Průměr cca 1,5 cm)

Čajovník se pěstuje ze semen nebo řízků v subtropickém až tropickém podnebí,

Čajovník se pěstuje jako keř nebo strom na plantážích v tropických a subtropických oblastech v různých nadmořských výškách, od nížin až po vysokohorské oblasti nad 2000 m n. m. Čajovníky pěstované ve vyšších oblastech mají menší listy a chudší, nicméně většinou podstatně kvalitnější sklizeň. Množí se pomocí semen nebo řízků. Semena se pěstují v pařeništích a po půl roce se přesadí na plantáže. Řízky se přesazují osm měsíců po zakořenění. Zhruba po dvou letech jsou keře poprvé stříhány a po třech letech jsou připraveny na první sklizeň.

Čajovník je poměrně nenáročná rostlina, dobře snáší různé klimatické podmínky, vyžaduje velké množství srážek po celou dobu roku. Lze jej pěstovat i v chladnějších evropských podmínkách, pokud se na zimu pořádně zakryje, nejlépe slámou. Roste v různých půdních podmínkách, vhodná je hlinito-písčitá půda, v podmínkách mírného podnebného pásu se doporučuje pěstovat v rašelině a ve stále vlhké půdě. Čajovník nenávidí přemokření a nejraději má polostín. V Číně a Japonsku na plantážích přibližně půl roku před zasazením rostlinek sází vyšší stromy^[zdroj?], aby jim vytvořili polostín. Čajovník dosahuje přirozeně velikosti 5–15 m (výjimečně i 30 m), na plantážích se však nenechává dorůst do větší výšky než 1 metr kvůli sběru lístků. Je stálezelený. Zejména v Japonsku bývá často zastiňován rohožemi, výsledný produkt je pak označován „Kabuse“.[4] Keře se sází v dlouhých pravidelných řadách.

Lístky z nových keřů lze sklízet po třech letech, u čajů vyšších sort je to však později. Kvalitní čaj produkují asi třicet let. Doba sklizně se výrazně liší podle druhu čaje a hlavně místa pěstování. Většinou je přizpůsobena srážkám. Některé čaje, především nižší třídy, jsou sklízeny celoročně (až 30 sklizní). U kvalitnějších je to například i jen třikrát až čtyřikrát do roka. Kvalita sklizně během roku silně kolísá. Například plantáže v indickém Dárdžilingu produkují při svém prvním sběru v únoru a březnu špičkové čaje nejvyšší kvality, kdežto lístky ze třetího podzimního sběru jsou kvalitativně o několik tříd níž a často se používají pouze do směsí. Sklizně jsou vždy přesně načasované a striktně dodržované.

Čajové listy se sklízí většinou ručně – buď trháním prsty nebo stříháním nůžkami – nebo mechanicky speciálními stříhacími stroji (využíváno hlavně v Japonsku). Sklízí se vždy „tips“ spolu s přilehlými dvěma až pěti lístky. Nejkvalitnější jsou právě tipsy s nejmladšími lístky, proto čím větší je obsah tipsů, tím kvalitnější je čaj.

Všechny druhy čaje (z listů – bílé, zelené, polozelené, černé; ze stonků atd.) pochází z této jediné rostliny. Dělí je od sebe hlavně stupeň fermentace. Zpracování se tedy liší podle druhu čaje.

Čajovník čínský