Pařeniště

Podle materiálů:

• dřevěné
• zděné (ci­helné i betonové),
• z betonových prefabrikátů
• ocelové

Všechny materiály, z kterých jsou jednotlivé druhy pařenišť zhotoveny mají výhody a nevýhody a proto jsou používány různé druhy materiálů k různým účelům.

Podle tvaru:

• jednostranné (jednoduché)
• sedlové (dvojité)

Jed­noduchá pařeniště mají proti sedlovým asi o 25 % větší spotřebu materiálu a na stejné výměře asi o l/3 menší užitnou plochu.

Do pařeniště se před založením navrství stájový hnůj nebo jiný materiál, který při rozkladu dodává půdě i vzdušnému prostoru potřebnou teplotu a rostlinám výživu. Za chladného počasí lze teplotu pařeniště udržet slaměnými nebo podobnými přikrývkami, nebo polystyrenovýými rohožemi. V pařeništi lze použít umělé vytápění teplou vodou ocelovými trubkami, které jsou uloženy v půdě. Lze použít i půdní vytápění elektřinou.

Nejdůležitější částí pařeniště jsou okna, jsou zpravidla vyrobeny z borovice. Okna se vyrábí se v rozměrech 100 X 150 cm s jednou příčkou v podélné ose. Horní i dolní části rámu mají vyfrézovány žlábky pro odtok vody. Na obou stranách okna jsou (někdy sklopná) oce­lová držadla sloužící k manipulaci oknem. K zasklení oken se používá strojně tažené průhledné sklo o tloušťce 3,8—4,2 mm. Tabule se tmelí sklenářským tmelem.

V některých zahradnických závodech se dosud používají okna se dvěma i více příčkami s tenkými a malými tabulkami (např. branický rozměr je 122 X 135 cm, nebo se používají jednotabulová okna tzv. holand­ská o rozměru 80 X 150 cm)[L 1] Drobní pěstitelé používají někdy malá, jednoduchá pařeniště z polykarbonátu .[1]

Pařeniště se větrá zvednutím a podložením okna větracím kolíkem s několika zářezy. Pro usnadnění práce byly zkoušeny různé otevírací mechanismy, jako například ocelová lanka, upevněná na spodní části oken, která se navíjejí na trubkový hřídel, uložený nad hřebenem pařeniště. Tímto mechanismem lze zvedat celou řadu oken. Nebo zvedání tlakem vody vedené trubkou, na níž okna leží.[L 1] Obvykle se nezvedají k větrání všechna okna, ale každé druhé, nebo třetí, aby byl vyvolán pohyb vzduchu.

Pařeniště se zalévá ručně nebo hadicí s nasazeným kropáčem. Zálivka je namáhavá práce, poněvadž pracovník musí okno nadzvednout a udržet po celou dobu zálivky jednou rukou. Potahováním po zemi se hadice poškozuje.

Sluneční záření s nástupem teplejšího období způso­buje nežádoucí přehřátí rostlin v pařeništi. Pařeniště jsou proto stíněna rákosovými stínovkami, jutovými pásy, papírovým tkanivem, prkny nebo dřevěnými rošty. Pro letní měsíce se spodní plochy oken natírají, podobně jako u skleníků. Před ulo­žením oken se musí stínící nátěry smýt.[L 1]

Hlavní nevýhodou pařenišť jsou obtíže při zakládání rostlin, výsadbě a v průběhu vegetace a velká závislost na počasí hlavně v zimním období. Výhodou jsou nízké pořizovací náklady a dobré výsledky u některých kultur. Pařeniště nikdy nebudou ve velkých podnicích převládat, protože pro ně nebude možno zajistit dosta­tek hnoje a pracovních sil. Rostliny v pařeništi se obsluhují zvenčí, pařeništní okna se musí při práci na čas odstranit nebo zvednout, což je při váze jednoho okna (asi 22 kg) fyzicky velmi náročné. Ve skleníku se pracuje uvnitř bez námahy a nezávisle na počasí.[L 1]