Stonek

Způsob větvení stonku má velký vliv na celkový vzhled (habitus) rostliny. Vývojově nejstarším typem větvení stonku je vidličnaté (dichotomické) větvení, při němž se růstový vrchol rozděluje na dvě shodné poloviny. Je charakteristické pro nižší a výtrusné rostliny, vyskytuje se však i u některých vývojově pokročilejších skupin rostlin (palmy, kaktusy aj.).[1] Pro stonky většiny dnešních rostlin je charakteristické větvení postranní, při němž nová větévka vyrůstá z pupenu v paždí listu. Pokud hlavní stonek pokračuje v růstu, jedná se o monopodiální větvení. V případě sympodiálního větvení přebírá růst postranní větévka.

• 
  Vidličnatě větvený kmen palmy dumy thébské
• 
  Monopodiální kmen olše lepkavé
• 
  Monochaziálně větvená lípa
• 
  Dichaziální větvení kaliny

Některé rostliny mají vlivem specializované životní formy stonek velmi redukovaný. To je případ některých vodních rostlin vzplývajících na hladině (okřehek, babelka, drobnička), stejně jako některých plně parazitických rostlin (raflézie, saprie aj.).[2]

U některých epifytických orchidejí (např. Polyradicion lindenii, Campylocentrum pachyrrhizum, Harrisella porrecta) je stonek redukovaný na nepatrnou část nutnou k vývoji květních orgánů, zatímco hlavní část rostlinného těla tvoří zelené, asimilující, dužnaté kořeny.[3]

Extrémním případem redukce stonku i ostatních vegetativních částí je čilské jmelí Tristerix aphyllus, rostoucí na některých druzích sloupcovitých kaktusů. Rostlina část života žije pouze uvnitř hostitele a v této fázi nemá ani listy, ani kořeny nebo stonek. Její tělo je tvořeno pouze tenkými parenchymatickými vlákny bez cévních svazků, proplétajícími se mezi buňkami hostitelské rostliny. V určité fázi života vlákna prorostou blízko k povrchu, kde vytvoří pevnou uzlinu, z níž skrz tuhou pokožku hostitele proráží z adventivního pupene výhon květenství.[3]

• 
  Epifytická orchidej Campylocentrum burchellii
• 
  Květy Tristerix aphyllus na kaktusu
• 
  Poupě saprie Sapria himalayana, vyrůstající přímo z kořene hostitelské rostliny

Povrch bylinného stonku tvoří jednovrstevná pokožka (epidermis) krytá voskovou kutikulou, která zamezuje odparu vody a chrání pokožku před patogeny. Pokožka často nese průduchy a chlupy různých typů. U ponořeně rostoucích vodních rostlin většinou kutikula i průduchy chybějí, zatímco pouštní rostliny mívají pokožku ztloustlou, tvořenou několika vrstvami buněk a krytou tlustou kutikulou, někdy i průhlednou korkovou vrstvou (například některé kaktusy a pryšce). Pod pokožkou je primární kůra (cortex). U některých rostlin je tato kůra tvořena v podstatě jen parenchymem, u jiných má složitou stavbu, na níž se podílejí i různé specializované buňky produkující latex, pryskyřici či sliz, případně krystaly šťavelanu vápenatého nebo křemičitá tělíska. Buňky primární kůry často obsahují chloroplasty a podílejí se na fotosyntéze.[4][5][3][6]

Na vrcholu stonku se nachází vrcholový pupen s dělivým pletivem (meristémem), jehož prostřednictvím se stonek prodlužuje a v němž se tvoří základy budoucích listů (listová primordia). U krytosemenných je růstový vrchol krytý tunikou tvořenou jednou nebo několika vrstvami buněk a obklopující jádro vrcholu, tvořené méně pravidelně orientovanými buňkami. U nahosemenných není tunika jasně diferencovaná. Listy se zakládají z okrajů růstového vrcholu dělením buněk tuniky a jádra růstového vrcholu. V paždí listů se tvoří úžlabní pupeny, z nichž vyrůstají buď postranní větévky, anebo květy či květenství.[4][7]

Hlavní hmotu primárního stonku tvoří střední válec (stélé). Je tvořen převážně parenchymem, v němž jsou uloženy cévní svazky. U řady dvouděložných a řidčeji i u jednoděložných bývá vnitřní válec vyplněný dření obklopenou cévními svazky. V pletivu jsou často sklerenchymatická vlákna. Parenchym středního válce může dřevnatět.[4]

Vodivá pletiva stonku lze rozdělit na ta, která vedou vodu a minerální živiny od kořenů k listům (xylém) a ta, která vedou asimiláty od listů na místo spotřeby spolu s minerálními látkami a také rostlinnými hormony (floém). Trubice xylému jsou tvořené odumřelými, tlustostěnnými buňkami (vodivý sklerenchym), zatímco floém drobnějšími, živými buňkami. U druhotně tloustnoucích stonků se mezi oběma typy vodivých pletiv v cévních svazcích nachází jednovrstevná vrstva dělivých meristematických buněk, kambium.[3][7][6] Uspořádání cévních svazků je pro různé skupiny rostlin charakteristické. V primárních stoncích dvouděložných jsou zpravidla uspořádány do kruhu okolo vnitřní dřeně, zatímco u jednoděložných bývají roztroušené v pletivech středního válce.[4]

• 
  Cévní svazek kapradiny Pteridium pinetorum
• 
  Cévy xylému ve stonku tykve, podélný řez
• 
  Cévní svazek šťovíku
• 
  Roztroušené cévní svazky ve stonku šáchoru Cyperus alternifolius

U všech nahosemenných a u většiny dvouděložných rostlin dochází k druhotnému tloustnutí stonku. Při něm se z vrstvy druhotného meristému, zvaného kambium, zakládají směrem dovnitř stonku vrstvy druhotného xylému, formujícího dřevní hmotu, a směrem vně vrstvy druhotného floému, tvořícího lýko. U dřevin je činnost kambia nejintenzivnější a probíhá po celý život rostliny, zatímco u bylin je dočasná a vytváří jen omezené množství dřevní hmoty. Dřevnatějící stonky jsou kryté druhotnými krycími pletivy, která se vytvářejí dělením buněk felogénu. Jsou tvořena korkovým pletivem, které později vlivem ukládání vrstviček suberinu odumírá a vytváří borku. U jednoděložných rostlin je druhotné tloustnutí výjimečné (juka, dračinec, dračinka) a odlišného charakteru než u dvouděložných a jehličnanů. U palem a pandánů dochází k formování dřevnatého kmene bez účasti sekundárního meristému.[4][8]

• 
  Řez kmínkem tříletého semenáče borovice
• 
  Řez jednoletým stonkem dubu
• 
  Řez čtyřletým stonkem bezu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu stonek na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo stonek ve Wikislovníku