Klement Borový

Narodil se 12. ledna 1838 v Riegersburgu (dnes část obce Hardegg v Dolním Rakousku), ale již v dětství se s rodiči odstěhoval do Čech, na Komorní Hrádek u Benešova, kde jeho otec pracoval jako zahradník u knížete Khevenhüllera. Roku 1847 začal navštěvovat piaristické gymnázium v Benešově, středoškolská studia dokončil na pražském novoměstském gymnáziu roku 1855. Téhož roku nastoupil do arcibiskupského semináře.[2] 22. července 1859 jej arcibiskup Bedřich Schwarzenberg vysvětil na jáhna a 13. května 1860 na kněze.[3] Po svěcení se stal adjunktem[4] bohoslovecké fakulty a představeným arcibiskupského konviktu. Roku 1862 získal titul ThDr. a podnikl studijní cestu do Německa. V roce 1863 se habilitoval na docenta v oboru církevního práva. O čtyři roky později byl jmenován mimořádným a roku 1871 řádným profesorem církevního práva a fundamentální teologie.[2]

V letech 1867–71 pracoval jako zástupce ředitele arcibiskupského semináře. Roku 1868 se stal zkušebním komisařem pro farní zkoušky, v roce 1874 radou církevního soudu a obhájcem manželství. V letech 1875 a 1880 zastával úřad děkana bohoslovecké fakulty; během druhého funkčního období aktivně prosazoval osamostatnění české univerzity.[2] Jeho zásluhy ve vědním oboru církevní právo byly oceněny volbou do Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 11. června 1884), řádným členem České akademie věd a umění se stal 1. prosince 1891.[5]

V roce 1883 opustil univerzitu a stal se kanovníkem Svatovítské kapituly. Stal se také ředitelem Dědictví svatojánského (1884–96), starostou Dědictví svatoprokopského a předsedou Křesťanské akademie.[3] Byl zvolen za člena pražské rady obecních starších[2] a roku 1889 i za poslance českého zemského sněmu v kurii velkostatkářů.[6] Účastnil se i činnosti dalších organizací, například jednoty katolicko-politické, historického spolku nebo Svatováclavské záložny. Třicet let (1867–97) redigoval Časopis katolického duchovenstva, zpočátku společně s Karlem Vinařickým.[2]

2. prosince 1894 jej cestou ze slavnostního zasedání České akademie věd a umění, na níž měl projev o chorvatském knězi a historikovi Franjovi Račkim, ranila mrtvice. Léčil se v Benátkách a Janských Lázních, ale po dalším záchvatu už musel přestat pracovat a byl upoutaný na lůžko. Zemřel ve svém hradčanském bytě 31. srpna 1897. Pohřben byl u sv. Markéty v Břevnově.[3]

Jako student semináře přispíval do psaného zábavného časopisu Viola. V té době mimo jiné napsal dvě historické povídky – Lydie a Hortensie – které vyšly roku 1859 knižně.[3]

Od roku 1863 přispíval do Časopisu katolického duchovenstva.[2] Roku 1867 se stal jeho spoluredaktorem (společně s Karlem Vinařickým a o dva roky později samostatným redaktorem. Tento vědecký teologický časopis vedl do konce života a svými články si získal takový věhlas, že byl roku 1884 jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk a roku 1891 řádným členem České akademie věd a umění. Chorvatský biskup Josip Juraj Strossmayer ho jmenoval čestným konsistorním radou.[3]

Knižně vydal např.:

• Jednání a dopisy konsistoře katolické i utrakvistické (1868–9), historický spis
• Mnoholi pravdy skutečné nalézáme na těch výhodách, jež dle brožurky z Vídně rozeslané, prý nám poskytuje nový zákon manželský (1868) — odmítavá reakce na informace, obsažené v anonymní brožuře K odůvodnění zákona manželského z r. 1868, která byla v té době rozšiřovaná. Za publikaci byl Borový soudně stíhán pro rušení veřejného pokoje. Před soudem ale prokázal, že se jeho nesouhlas, podložený katolickou věroukou, vztahoval pouze k dané brožuře a nikoli k zákonu a byl osvobozen.[7]
• Antonín Brus z Mohelnice, arcibiskup pražský (1873), životopis pražského arcibiskupa ze 16. století, poctěný cenou teologické fakulty a přeložený i do němčiny[3]
• Čtyři doby v historii české (1873)
• Dějiny diecése pražské (1874)
• Národní dům český v Římě (1874)
• Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV. (1875–89) [3]
• Bedřich kníže ze Švarcenberku, kardinál pražský (1875), na počest 25. výročí Schwarzenbergova uvedení do úřadu pražského arcibiskupa[3]
• Martin Medek, arcibiskup pražský (1877), život a doba pražského arcibiskupa z konce 16. století
• Sv. Jan Nepomucký, mučeník a hlavní patron království českého (1878), životopis a historie uctívání světce
• Úřední sloh církevní (1879 s pozdějšími reedicemi), podrobná příručka pro duchovní při výkonu administrativních úkonů[3]