Bitva u Slušovic

V prvních letech husitských válek se větší ozbrojené akce zpočátku Moravě vyhýbaly. Jednou z nejvýraznějších zdejších akcí bylo husitské povstání ve Vizovicích, jehož vedení se ujal odpadlý cisterciák Tomáš z Vizovic, které vedlo k vyplenění a obsazení zdejšího kláštera. Ten pak ve spojení s Bedřichem ze Strážnice spoluzaložil koncem roku 1420 u Nedakonic tzv. Nový Tábor. Roku 1421 došlo k jarnímu tažení husitů na západní Moravu, kteří po bitvě na Vítkově pronásledovali ustupující vojsko, kde husité obsadili několik měst ležících na česko-moravské zemské hranici a na jihovýchodní Moravě vzniklo středisko radikálních husitů – Nový Tábor u Nedakonic. Část moravské šlechty se k povstání přidala, i jejich podpora však byla v bojích vůči králi Zikmundovi Lucemburskému spíše zdrženlivá. Moravského tažení využil výbojný šlechtic Hynek Boček z Poděbrad, mj. strýc pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad, majitel hradu Brumov a zdejších panství, který pak začal na jihovýchodní Moravě vojensky působit. Na Brumově odolal roku 1421 obléhání Zikmundovými vojsky druhé křížové výpravy proti husitům.

Fiktivní portrét Hynka Bočka z Poděbrad

Největší vojenskou akcí na Moravě roku 1422 bylo pak vesměs neúspěšné obléhání Bočkova opevněného vizovického kláštera a zakončené dobýváním Uherského Ostrohu vojsky Zikmunda a Albrechta II. Habsburského, odvolané po zprávách o příchodu vojska litevského knížete Zikmunda Korybutoviče. Moravská husitská šlechta sice slíbila poslušnost novému vladaři, ovšem menší radikální část již byla na straně českých husitů a na Moravě tak začaly vznikat husitské ostrůvky. Proti nim vystupoval zejména olomoucký biskup Jan XII. Železný, který velel svému přibližně třítisícovému vojsku.[1] Ten vedl svá vojska na koni v brnění do boje, proto dostal přízvisko Železný. V letech 1422 a 1423 např. obléhal a dobyl hrady Račice, Černá Hora, Boskovice, Kunštát či Nový hrad. Z obavy, že Janovo vojsko spolu s oddíly dalších Zikmundovi loajálním šlechticům vyrazí při novém křížovém tažení císaře do Čech s ním, uskutečnila se na jaře 1423 výprava pod vedením hejtmana Diviš Bořek z Miletínka, a taktéž bratry Viktorínem a Hynkem Bočkem z Poděbrad, Hynkem Kodlštejnským z Valdštejna, Haškem Ostrovským z Valdštejna či kališnickým kněžím Bedřichem ze Strážnice, která byla zakončena porážkou katolíků pod vedením Jana Železného v bitvě u Kroměříže a obsazením biskupského města.

Hynek Boček pak na Moravě patrně zůstal i po odchodu husitské výpravy během léta 1423 a pokračoval ve výbojích proti zdejší katolické moci, reprezentované mj. Šternberky chránící svá rozsáhlá moravská panství. K vyhrocení situace došlo v první polovině roku 1424, kdy Boček napadl území panství Jiřího ze Šternberka, pána na hradě Lukov. Toho pak podpořil vytrvalý bojovník proti husitům Jan Železný, který do kraje přitáhl se svým asi třítisícovým vojskem. Slabšího husitského protivníka se tato vojenská síla posléze úspěšně donutila ke svedení polní bitvy.

O bitvě samotné se dochovalo jen velmi málo informací, mj. v městských kronikách Slušovic či Vizovic. S jistotou se tak dá říci asi jen to, že se bitva mezi vojskem Hynka Bočka z Poděbrad a několikatisícovou armádou olomouckého biskupa a vojskem Jiřího ze Šternberka udála jakožto polní střet poblíž Slušovic, někdy v první polovině roku 1421 a Bočkovo vojsko v ní bylo poraženo. Lze předpokládat, že se střet udál v oblasti jižně od Slušovic, tedy ve směru k Želechovicím, neboť minimálně jedno z vojsk využilo koryto řeky Dřevnice jako přístupovou cestu k boji. Poražené vojsko se po středu se zřejmě stáhlo do kláštera ve Vizovicích.

Střetu této velikosti se v dobovém kontextu mohlo celkově účastnit několik set, maximálně několik tisíc bojovníků. Během bitvy byly vypáleny celé staré Slušovice, které byly obnoveny až roku 1446, kdy byly povýšeny na městečko.[2]

Bočkova porážka v bitvě znamenala ukončení jeho větších vojenských operací na Moravě. Klášter byl vojskem Jana Železného obležen, a po kapitulaci vypleněn a vypálen. Hynek Boček se pak stáhl na svůj hrad Brumov a později byl se svým vojem donucen k návratu do východních Čech. Zde spolupracoval se svazem Jana Žižky, kterého vyprostil z obklíčení v rámci bitvy u Malešova 7. června 1424, a až do své smrti roku 1426 při obléhání Nymburka je zmiňován převážně díky své vojenské aktivitě v Čechách.

Větší vojenské operace husitských válek se pak území Moravy spíše vyhýbaly. Výraznou vojenskou převahu zde měli husité měli zejména v letech 1427 až 1431 a díky tomu tak úspěšně rozbili severomoravskou katolickou koalici (biskup Jan Železný raději odešel z Moravy do Uher) a čelili též výpadům markraběte Albrechta. Husitské války na Moravě skončily 9. září 1434 v Brně po podepsání dohody moravského ladnfrýdu s Albrechtem, přijetí jej za svého pána a recipročnímu stvrzení jejich privilegií Albrechtem. Kromě moravských pánů přiložil k tomuto dokumentu svou pečeť i olomoucký biskup Kuneš ze Zvole a opavský vévoda Václav II. Opavský. Současně probíhala jednání o programu čtyř artikulů, která skončila po složitých jednáních až 5. července 1436, kdy byl v Jihlavě vyhlášen smír mezi církví a obecným sněmem království Českého a markrabství Moravského, čímž byla potvrzena Basilejská kompaktáta.