Bedřich Vaníček

Narodil se v roce 1885 v Krahulově, po maturitě na gymnáziu v Třebíči v roce 1904[1] V témže roce vycestoval do Mnichova.[2] V letech 1905 a 1906 učil na obecné škole. Od školního roku 1906/1907 začal studovat moderní filologii na Univerzitě Karlově a o rok později přešel na pařížskou Sorbonnu. Roku 1909 vycestoval do Holandska.[2] Od roku 1910/1911 se ale rozhodl pro studium malířství na Ransově akademii v Paříži. Studoval malířství u Pierra Bonnarda, Maurice Denise a Édouarda Vuillarda. Na dílě Bedřicha Vaníčka se podepsal primárně Paul Cézanne, ke kterému se na Ransově akademii vedla vysoká úcta. Po dokončení studií v Paříži odjel Vaníček do Dubrovníku, kde se seznámil s budoucí manželkou Andělou Parschovou (1885—??);[3] v roce 1912 odcestovali do Neapole a později do Říma a zpět do Paříže, kde se chtěl usadit natrvralo. V roce 1913 se však pro nedostatek úspěchů odstěhoval do Moskvy, kde začal tvořit plakáty. V Moskvě se manželům narodila dcera. Později se přestěhovali zpět do českých zemí, zpočátku do Kolína nad Labem a následně do Prahy, kde Vaníčkova dcera zemřela.

Během první světové války byl Vaníček povolán do běženeckého tábora Moosbierbaum nedaleko Vídně, kde mezi lety 1915 a 1918 sloužil jako velitel. V této době začal kreslit motivy zajatců a běženců, kterými se pak zabýval i nadále.[4] Později se vrátil do Prahy, kdy pak nadále kreslil, svá díla z vysoké sebekritiky přemalovával a později často i ničil. Ve třicátých letech změnil techniku, terpentýnový olej mu působil zdravotní problémy a tak začal malovat temperovými a akvarelovými barvami. Také v té době začal více kreslit. V třicátých letech se také začal více věnovat překladatelské činnosti, primárně spolu s Vítězslavem Nezvalem a Viktorem Nikodémem překládal francouzské surrealistické autory.

Během druhé světové války se stal členem skupiny Vladislava Vančury,^[zdroj?] nebyl však zatčen a po skončení války se věnoval organizování umělecké činnosti, byl prvním předsedou Bloku výtvarných umělců. Často se vracel do Třebíče, kde přes léto bydlel na Palečkově mlýně; tam také v roce 1955 zemřel. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.[5][2]

• Anděla, 1932
• Matka s dítětem, 1937
• Děvče před zrcadlem, 1937
• Dáma v červené lenošce, 1938
• Stojící akt, 1938

• 1929–1930, Alexandre Dumas, Josef Balsamo I.–V., Dobytí Bastily I., II., Královnin náhrdelník I.–III., Hraběnka de Charny I.–VI., Paměti lékařovy, Rytíř de Maison-Rouge I., II.
• 1931, Thomas Mann, Královská výsost
• 1933, Stefan Zweig, Marie Antoinetta
• 1933, Antoine de Saint-Exupéry, Noční let
• 1933, André Breton, Nadja
• 1935, Paul Eduard, Veřejná růže (spolu s Vítězslavem Nezvalem a Viktorem Nikodémem)

• Monografii o Bedřichu Vaníčkovi vytvořil jeho přítel Viktor Nikodém (1885—1958) a v roce 1958 vydalo Nakladatelství československých výtvarných umělců[6] (První verzi této monografie vydala Umělecká beseda Praha v roce 1948)
• Po smrti byla jeho díla několikrát vystavována, v roce 1965 v městské knihovně v Třebíči a v roce 1967 pak bylo jeho dílo vystaveno v tehdejším Západomoravském muzeum v Třebíči.[7][1]