Édouard Vuillard

Ker-Xavier Roussel, Édouard Vuillard, Romain Coolus, Félix Vallotton, 1899

Koncem roku 1889 se začal setkávat s členy neformální skupiny umělců známých jako Les Nabis nebo Proroci, polotajný polo-mystický klub, kde se setkal s Mauricem Denisem a dalšími přáteli z Lycée. V roce 1888 mladý malíř Paul Serusier odcestoval do Bretaně, kde pod vedením Paula Gauguina vytvořil téměř abstraktní obraz mořského přístavu složený z barevných ploch. Obraz byl pojmenován The talisman. Byl to první obraz ve stylu skupiny Nabis. Serusier a jeho přátelé Pierre Bonnard, Maurice Denis a Paul Ranson byli prvními umělci ze skupiny Nabis, kteří se věnovali transformaci umění až na jeho základy. V roce 1890 se na doporučení přítele Denise stal i Vuillard členem sNabis. Setkávali se v Ransomově studiu nebo v kavárnách na Passage Brady. Existence organizace byla teoreticky tajná a členové používali kódované přezdívky; Vuillard se stal Nabi Zouave, to pro jeho vojenskou službu.[9][10]

Vuillard začal pracovat jako výtvarník divadelních dekorací. Na 28 Rue Pigalle sdílel studio s Bonnardem s divadelním producentem Aurélienem Lugné-Poem a divadelním kritikem Georgesem Rouselem. Navrhl scény pro několik děl Maurice Maeterlincka a dalších spisovatelů symbolistů.[9] V roce 1891 prvně vystavoval své obrazy. Společně se skupinou Nabis se zúčastnil expozice na zámku Saint-Germain-en-Laye. Představil dva své obrazy, včetně The Woman in a Striped Dress (Žena v pruhovaných šatech) (viz galerie níže). Recenze byla poměrně dobrá, ale kritik Le Chat Noir napsal o „Díla jsou stále rozporuplná, někde nacházím stylové rysy, literární stíny, někde něžnou harmonii“. (19. září 1891).[9]

V té době si Vuillard začal vést deník do kterého si zaznamenával formování své umělecké filosofie. „Přírodu vnímáme prostřednictvím smyslů, které nám dávají představu o formách, zvucích, barvách atd.“ zapsal si 22. listopadu 1888, krátce předtím, než se stal členem Nabis. „Forma nebo barva existuje pouze ve vztahu k jiné. Forma neexistuje sama o sobě. Můžeme tyto vztahy pouze dotvářet.“[11] V roce 1890 se vrátil ke stejné myšlence: „Podívejme se na obraz jako na soubor vztahů, které jsou rozhodně odděleny od jakékoli myšlenky naturalismu. “[12]

• 
  Édouard Vuillard,Švadlenky (The seamstresses (1890)
• 
  Autoportrét s holí a slaměným kloboukem (1891–92)
• 
  Dítě s oranžovou šálou (Child in an orange shawl, Národní galerie ve Washingtonu, Washington DC (1894–95)

Dalším aspektem filosofie, kterou Vuillard sdílel s Nabis byl názor, že dekorativní umění má stejnou hodnotu jako tradiční malířská díla. Vuillard vytvářel divadelní sety a programy, ozdobné nástěnné malby a malované paravány, tisky, návrhy pro vitráže a keramické talíře.[14] Na počátku let 1890 pracoval zejména pro Théâtre de l'Œuvre z producentem Lugné-Poem, pro které navrhoval kulisy a programy.

Z divadelních dekorací Vuillard brzy přešel na dekorace interiérů. Během své divadelní práce se setkal s bratry Alexandrem a Thadée Natansonem, zakladateli kulturní revue La Revue Blanche. V revue se objevila Vuillardova grafika spolu s díly Pierra Bonnarda, Henri de Toulouse-Lautreca, Félixem Vallottona a dalšími.[15] V roce 1892, na zakázku bratrů Natansonů, Vuillard vytvořil své první interiérové dekorace (bytové fresky) pro dům madam Desmarais. V roce 1894 udělal další pro Alexandra Natansona a v roce 1898 pro Clauda Aneta.

Používal některé ze stejných technik, jaké používal v divadle, jako je peinture à la colle nebo distemper (druh dekorativní barvy), což mu umožnilo rychleji malovat velké plochy. Tato metoda, původně používaná v renesančních freskách, zahrnovala použití lepidla z králičí kůže jako pojiva smíchaného s křídou a bílým pigmentem, aby se vytvořilo gesso, hladký povlak nanesený na dřevěné desky nebo plátno, na kterém byl obraz vytvořen. To umožnilo malíři dosáhnout jemnějších detailů a barev než na plátně a dílo bylo vodotěsné. V roce 1892 obdržel svou první dekorační zakázku. Měl namalovat šest obrazů, které budou umístěny nad dveřmi salonku rodiny Paula Desmaraise. Navrhl své panely a nástěnné malby tak, aby ladily s architekturou a konvenovaly klientovi.

V roce 1894 dostal on a další z Nabis zakázku od majitele umělecké galerie Siegfrieda Binga, který dal Art Nouveau své jméno, vytvořit návrh oken z barevného skla. Okna měla vyrobit americká firma Tiffany & Co. Jejich návrhy byly vystaveny v roce 1895 v Société Nationale des Beaux-Arts, ale skutečná okna nebyla nikdy vytvořena. V roce 1895 navrhl řadu dekorativních porcelánových talířů, zdobených tvářemi a postavami žen v moderních šatech, skrytých v květinových vzorech. Talíře, spolu s jeho designem oken navrženým pro firmu Tiffany a obrazy vytvořené pro Natansonovy byly vystaveny při otevření Bingovy galerie Maison de l'Art Nouveau v prosinci 1895.[16]

• 
  Divadelní program pro Ibsenovo drama Nepřítel lidu v Théâtre de l'Oeuvre, (listopad 1893)
• 
  Édouard Vuillard, keramický talíř, žena v pruhované blůze, (1895)
• 
  Kaštany návrh designu barevných oken pro firmu Tiffany & Co. (1894–95)

Některé z jeho nejznámějších děl, včetně Les Jardins Publiques (Veřejné zahrady) a Figures dans un Interieur (Postavy v interiéru) byly vytvořeny pro bratry Natansony, které znal z Lycée Condorcet, a pro jejich přátele. Dali Vuillardovi volnou ruku při výběru témat a stylů. V letech 1892 až 1899 udělal Vuillard osm cyklů dekorativních maleb, celkem jich bylo třicet. Nástěnné malby, ačkoli zřídka zobrazované za jeho života, později patřily mezi jeho nejslavnější práce.[17]

Public Gardens je řada šesti panelů zobrazující děti v parcích v Paříži. Jeho přátelé, Alexander Natanson a jeho manželka Olga, měli tři mladé dcery. Obrazy byly inspirovány řadou témat, včetně středověkých tapisérií v hotelu de Cluny v Paříži, kterých si Vuillard velmi cenil. Vuillard pro tuto sérii nepoužíval olejovou barvu, ale peinture a la colle, metodu, kterou použil při malování divadelních dekorací, což vyžadovalo pracovat velmi rychle, ale tato metoda mu umožnila provádět úpravy a dosáhnout vzhledu fresek. Zakázku dostal 24. srpna 1894 a sérii dokončil na konci stejného roku. Obrazy byly instalovány v jídelně / salonu rodiny Natanson.[18]

• 
  Dekorace Veřejné zahrady – Ošetřovatelka (vlevo), Rozhovor (uprostřed), Deštník (vpravo) , Paříž, Musée d'Orsay (1894)
• 
  Veřejné zahrady – Dva školáci (1894), Royal Museums of Fine Arts of Belgium
• 
  Veřejné zahrady – Hrající si dívky (1894), Paříž, Musée d'Orsay
• 
  Veřejné zahrady – Otázka (1894), Paříž, Musée d'Orsay

Vuillard často maloval vnitřní scény, obvykle ženy při práci doma nebo na zahradě. Tváře a rysy žen jsou zřídka hlavním tématem obrazu, dominují zde odvážné vzory kostýmů, tapet, koberců a nábytku.

Ve svém časopise v roce 1890 napsal: „Při výzdobě bytu se příliš naturalisticky zobrazený předmět může snadno stát nesnesitelným. Mnohem méně se člověk unaví textilem nebo kresbami bez přílišné doslovné přesnosti.“[19] Také upřednostňovat své interiéry s ženami. Jak napsal ve svém časopise v roce 1894, “Když se moje pozornost zaměřuje na muže, vidím jen hrubé karikatury... nikdy se tak necítím u žen, kde vždycky najdu prostředky k izolování několika prvků, které mě uspokojují jako malíře. Není to tak, že muži jsou ošklivější než ženy, je to tak jen v mé fantazii.„[20]

Namaloval řadu obrazů švadlen v dílně jeho matky. V La Robe à Ramages (Květované šaty; 1891) jsou ženy v dílně sestaveny z barevných ploch. Obličeje, při pohledu ze strany, nemají žádné podrobnosti. Obrazům dominují vzory jejich šatů a výzdoba. Vidíme jeho babičku (nalevo) a sestru Marii v odvážných vzorovaných šatech, které jsou ústředním prvkem obrazu. Na stěnu nalevo umístil zrcadlo, které mu umožnilo současně sledovat dva úhly pohledu a odrážet a deformovat scénu. Výsledkem je práce, která je úmyslně zploštělá a dekorativní.[18] Seamstress with Chiffons (Švadlena s šifony (1893) také představuje švadlenku v práci, sedící před oknem. Její tvář je temná a obraz se zdá být téměř plochý, dominují mu květinové vzory zdi.[21]

V 1895 Vuillard dostal zakázku od kardiologa Henriho Vaqueze na čtyři obrazy pro knihovnu svého pařížského domu na 27 rue du Général Foy. Hlavními tématy byly ženy hrající na klavír, zabývají se šitím či jinou prací v měšťanském bytě. Jeden muž v sérii, pravděpodobně sám Vaquez, je zobrazen čtoucí v knihovně, přičemž ženě jenž vedle něj šije nevěnuje žádnou pozornost. Tóny na obraze jsou pochmurné okry a purpur. Postavy jsou téměř úplně integrovány do složitých tapet, koberců a vzorů šatů žen. Kritici umění okamžitě porovnávali díla se středověkými tapisériemi. Obrazy, dokončené v roce 1896, byly původně nazvány People in Interiors (jednoduše Lidé v interiérech), ale později kritici přidali titulky: Hudba, Práce, Výběr knih a Intimita (Music, Work, The Choice of Books, and Intimacy). Nyní (2020) jsou v muzeu Petit Palais v Paříži.[22]

V 1897 se jeho interiérové práce změnily. Příkladem je Large Interior with Six Persons. Námět je mnohem složitější, obraz má perspektivu, hloubku a barvu, s koberci uspořádanými v různých úhlech a postavy rozptýlené po místnosti jsou lépe rozpoznatelné. Interírérem je zřejmě byt malíře Paula Ransona, jednoho z Nabis. Ranson čte knihu, Madame Vuillard sedí v křesle, Ida Rousseauová vchází do dveří a její dcera Germaine Rousseauová stojí vlevo. Není pravděpodobné, že se námět dotýká romantické aféry mezi Ker-Xavierem Rousselem a Germaine Rousseauovou, jeho švagrovou, která Nabis šokovala.[23]

Po roce 1900 Vuillard pokračoval v zobrazování interiérů a zahrad, ale v přirozenějším, barevnějším stylu, než jaký používal jako Nabi. Přestože se tváře osob stále otáčely mimo pohled diváka, interiéry měly hloubku, bohaté detaily a teplejší barvy. Zejména zachycoval hru slunečního světla na zahradách a jiných objektech v exteriéru. Neobracel se k minulosti, měl svou vizi budoucnosti s uměním dekorativnějším, naturalističtějším a důvěrnějším než byly vize modernistů.[27]

Vytvořil novou řadu dekorativních panelů, zobrazujících městské scény a parky v Paříži, stejně tak i mnoho interiérových scén pařížských obchodů a domů. Maloval Galerie Louvru a Museum of Decorative Arts (Uměleckoprůmyslové muzeum) v Paříži, kapli Versaillského paláce.

V roce 1909 vytvořil skici pro řadu dekorativních panelů pro dramatika Henryho Bernsteina. Zobrazovaly Place Vintimille v Paříži, patrně z Vuillardova bytu v 16 rue de Calais, kde žil od roku 1908, dokud nebyla budova v roce 1927 zbořena. Poté se přestěhoval do bytu na šesti místnostech ve Vintimille. Následoval Clauda Moneta a zobrazoval stejné místo v různých ročních obdobích a za různého počasí. V prosinci 1909 cestovali Vuillard a Pierre Bonnard k Monetovi do Giverny.[28]

Panely Place Vintimile prokázaly pokračování japonského vlivu, který se objevoal v dřívějších dílech Vuillarda a dalších Nabis; objevilo se ve formátu přenosného panelu, použití pohledu z ptačí perspektivy a několika úhlů, necentrovaných obrázků a zjednodušených forem.[29]

• 
  Interiér (1904), Puškinovo muzeum
• 
  Arthur Fontaine čtoucí (1904)
• 
  Ulice v Paříži decorative panels. První série, Passy (1908)
• 
  Place Vingtimille panel, (1908–1910)
• 
  Place Vigntimille panel (1915), Národní galerie ve Washingtonu, Washington
• 
  Venuše Milóská (1920)
• 
  Zahrada ve Vaucresson (1920), Metropolitní muzeum umění, New York
• 
  The Salle Clarac Louvre (1922)
• 
  Morning in the garden, Clos Cezanne (1924)
• 
  Ranní světlo, Place Vintimille (asi 1928), pastel a uhel
• 
  Zátiší na modrém stole (1932)
• 
  Ranní koncert na Place Vintimille (1937–38)

Divadlo bylo důležitou součástí Vuillardova života. Začal v Nabis vytvářením scén a návrhem programů pro avantgardní divadlo a po celý život měl úzké kontakty s lidmi od divadla. Byl přítelem herců, maloval je a maloval i režiséra Sachu Guitryho. V květnu 1912 obdržel důležitou zakázku na sedm panelů a tři obrazy nad dveře pro nové divadlo Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, včetně jednoho obrazu Guitryho a dramatika George Feydeaua. V letech 1911 až 1914 se účastnil představení ruského baletu a večeřel s ruským režisérem baletu Sergejem Ďagilevem a americkou tanečnicí Isadorou Duncan. Navštěvoval Folies Bergère a Moulin Rouge v čase jejich slávy. V roce 1937 on a Bonnard přijali zakázku zkombinovat své dojmy z historie pařížského divadelního světa do velké nástěnné malby La Comédie pro foyer nového Théâtre national de Chaillot, postaveného v roce 1937 pro Pařížskou mezinárodní výstavu.[30]

Po roce 1920 byl stále velmi zaměstnán portréty bohatých a význačných Pařížanů. Upřednostňoval použití techniky a la collie sur toiel nebo techniku distemper, což mu umožnilo vytvořit přesnější detaily a bohatší barevné efekty. Portrétoval herce a režiséra Sachu Guitry, módní návrhářku Jeanne Lanvin, Lanvinovu dceru, komtesu Contesse Marie-Blanche de Polignac, vynálezce a průkopníka letectví Marcela Kapferera a herečku Jane Renouardt. Své portréty obvykle maloval v jejich studiu nebo domech či v divadelním zákulisí, s bohatě vykresleným pozadím, tapetami, nábytkem a koberci. Pozadí vytvořilo náladu, vyprávělo příběh a sloužilo jako kontrast, jež podtrhl hlavní postavu.[33]

• 
  Portrét Theodora Dureta (1912), Národní galerie ve Washingtonu, Washington DC
• 
  Herečka Yvonne Printemps v křesle (1920–21)
• 
  Portrét Lucy Hessel (1924)
• 
  Portrét, Sacha Guitry (1925)
• 
  Portrét, David David-Weill (1925)
• 
  Portrét princezny Bibesco (1925), São Paulo Museum of Art
• 
  Komtesa Marie-Blanche de Polignac (1928–1932), Musée d'Orsay, Paříž
• 
  Jeanne Lanvin (1933), Musée d'Orsay

Le Grand Teddy, 1918, malba technikou distemper na plátně, 150 × 290 cm, největší ze tří obrazů pro pařížskou kavárnu „Le Grand Teddy“

V roce 2014 se televizní program BBC Fake or Fortune? věnoval historii obrazu který vlastnil britský scenárista Keith Tutt. Ten se, stejně tak jako i předchozí vlastníci obrazu, manželé Warrenovy, domníval že autorem je Vuillard. Vertikální oválný obraz, který zachycuje kavárenskou scénu, byl považován za jeden ze skupiny tří obrazů namalovaných Vuillardem v roce 1918 pro novou pařížskou kavárnu „Le Grand Teddy“, pojmenovanou po americkém prezidentovi Teddy Rooseveltovi. Hlavní obraz, velké horizontální oválné dílo zobrazující rušný interiér kavárny (v současné době v soukromém vlastnictví a uchovávané v bezpečném úložišti v Ženevě ve Švýcarsku), bylo v té době jediným ze tří známých stále existujích prací. Odborníky bylo plně potvrzeno že dílo je pravý Vuillard. S pomocí uměleckých odborníků televizní program podrobil obraz důkladnému zkoumání a analýze a provedl rozsáhlý výzkum s cílem ověřit jeho původ. Po předložení všech důkazů Wildenstein Institute v Paříži prohlásil, že obraz je nepochybně pravý Vuillard.

Dne 13. listopadu 2017 se obraz Misia et Vallotton à Villeneuve namalovaná v roce 1899 stala nejcennějším Vuillardem prodaným v aukci, když jeho cena v aukci Christie's dosáhla 17,75 milionu USD.[39] Obraz vlastnili Nancy Lee a Perry Bass od roku 1979, kdy jej zakoupili od francouzské rodiny obchodníků s uměním Wildenstein & Co.

• 13. března 2019 – 30. června 2019 – Les Nabis et le décor – Bonnard, Vuillard, Maurice Denis… Musée du Luxembourg, Paříž
• 19. října 2018 – 20. ledna 2019 Maman Vuillard and Madame Vuillard, Barber Institute of Fine Arts, Birmingham
• 16. října 2015 – 15. února 2016 Indoor/Outdoor: Vuillard’s „Landscapes and Interiors“, Norton Simon Museum, Pasadena
• 4. května 2012 – 23. září 2012 Edouard Vuillard: A Painter and His Muses, 1890–1940, Jewish Museum (New York)
• 19. ledna 2003 – 20. dubna 2003 Édouard Vuillard Archivováno 31. 1. 2017 na Wayback Machine, Národní galerie ve Washingtonu, Washington, DC
• 25. září 2003 – 4. ledna 2004 Edouard Vuillard (1868–1940) Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine, Musée d'Orsay Paříž

• The Green Interior or Figure in front of a Window with Drawn Curtains (1891), Metropolitní muzeum umění[40]
• Self Portrait (1892)
• Woman Sweeping (1892)
• Mother and Sister of the Artist (1893)
• The Seamstress (1893), Indianapolis Museum of Art
• The Yellow Curtain (1893)
• Married Life (1894)
• Under the Trees (z cyklu „The Public Gardens“) (1894), Cleveland Museum of Art
• Chestnut Trees, a Cartoon for a Tiffany Stained-Glass Window (1894–95), glue-based distemper on cardboard, mounted on canvas, 110 x 70 cm, Dallas Museum of Art
• At the Café (asi 1897–1899), Cleveland Museum of Art
• Woman in Blue With Child (Misia Natanson with Mimi Godebska, rue Saint-Florentin) (1899)
• Interior: Madame Vuillard and Grand-Mère Roussel at L'Étang-la-Ville (1900–01), oil on cardboard, 53 x 70 cm, Dallas Museum of Art
• At the Revue Blanche (Portrait of Félix Fénéon), 1901, Guggenheim Museum[41]
• Le Déjeuner à Villeneuve-sur-Yonne (1902)
• Café Wepler (1908–10, přepracováno v roce 1912), Cleveland Museum of Art
• Le Grand Teddy(1918)
• Garden at Vaucresson (1920, přepracováno v letech 1926, 1935, 1936), Metropolitní muzeum umění[42]
• André Bénac (1936), Cleveland Museum of Art

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Édouard Vuillard na anglické Wikipedii.

• BONNARD, Pierre. Correspondence: Bonnard-Vuillard. [s.l.]: Gallimard, 2001. ISBN 978-2-07-076076-3.
• Brown, Stephen (2012). Edouard Vuillard: A Painter and His Muses, 1890–1940. New York, New Haven and London: Jewish Museum and Yale University Press. ISBN 9780300176759.
• COGEVAL, Guy. Vuillard. Montreal: Musée des Beax-Arts, Montreal, and National Gallery of Art, Washington, D.C., 2003. ISBN 2-7118-4640-7. (French)
• COGEVAL, Guy. Vuillard – Master of the Intimate Interior. London: Thames & Hudson, 2002. ISBN 0-500-30109-3.
• COGEVAL, Guy; SALOMON, Antoine. Vuillard: Critical Catalogues of Paintings and Pastels. Paris & Milan: Skila, 2003. ISBN 8884911192.
• PRESTON, Stuart, 1972. Edouard Vuillard. New York: Abrams. OCLC 871630733
• ROGER-MARX, Claude. The Graphic Work of Édouard Vuillard. San Francisco: Alan Wofsy Fine Arts, 1990.
• THOMPSON, Belinda. Vuillard. Oxford: Phaidon Press, 1988. ISBN 978-0-7148-2955-5.
• VUILLARD, Édouard; ROGER-MARX, Claude. Vuillard: His Life & Work. [s.l.]: Paul Elek, 1946. OCLC 1237747
• VUILLARD, Édouard. Édouard Vuillard. [s.l.]: JPL Fine Arts, 1985.
• VUILLARD, Édouard. Édouard Vuillard- Paroles d'Artiste. [s.l.]: Èditions Fage, 2019. ISBN 978-2-84975-560-0. (French)
• Les Nabis. Paris: Flammarion, 1990. ISBN 2080109413. (francouzsky)
• Die Nabis: Propheten der Moderne. Munich: Prestel, 1993. ISBN 3-7913-1969-8. (německy)

• Postimpresionismus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Édouard Vuillard na Wikimedia Commons
• Le Déjeuner à Villeneuve-sur-Yonne
• Vuillard's Biography and works
• Vuillard at Musée d'Orsay
• Vuilard at Joconde (the central database of the collections of the state museums of France)
• Sitting for Vuillard – The Bloch Family Portrait Archivováno 2. 2. 2014 na Wayback Machine
• Vuillard at The Jewish Museum