Rorýs obecný

Jsou popsány dva poddruhy:

• Apus apus apus – rorýs obecný evropský (Evropa kromě nejsevernějších oblastí, na východ až po následující poddruh)
• Apus apus pekinensis – rorýs obecný asijský (od Íránu na východ a severně po Kazachstán, jihozápadní Mongolsko a severovýchodní Čínu)
  

Populace z Malé Asie, Kypru a Blízkého východu jsou většinou řazeny k poddruhu A. apus apus.[2]

Vědecké synonymum: Brachyapus apus.

• délka: 17–19 cm
• rozpětí: 40–44 cm
• hmotnost: 34–52 g

O málo větší než vlaštovka (nepatří však do řádu pěvců). Složená křídla přesahují o několik centimetrů ocas. Černohnědě zbarvený se světlým (bělavým) hrdlem, dlouhými srpovitými křídly, vidličitým ocasem, nápadně krátkým černým zobákem a zakrslými černými končetinami. Poříz uvádí, že vrch těla má kovově nazelenalý lesk, vrch křídel namodralý lesk. Obě pohlaví mají zbarvení shodné, mladí ptáci mají světlejší lemy per na hlavě a na křídelních krovkách, peří je bez lesku; prachový šat chybí.[3][4][2] Bělavé hrdlo nebývá za letu patrné.

Dungel s Hudcem uvádějí pronikavé „cíízíí-cíízíí“[3], Dierschke uvádí pronikavé „sríí“[4], Černý pronikavé ostré a protáhlé „sríí-sríí“, zpravidla vícehlasé, Doležal uvádí „srriiirr“.[6] Na hnízdě se ozývá v duetu jasnějším „svíí“ (samice) a hlubším „ríí“ (samec).[5] Kontaktní hlas viz Archivováno 4. 12. 2020 na Wayback Machine

Charakteristický křik skupinek rorýsů při střemhlavém letu je součástí toku; při hnízdění posiluje vazbu partnerů v páru. Sameček a samička létají v těsné blízkosti, příp. se v těsném závěsu pronásledují, přičemž hlasitě pískají v synchronizovaném duetu, které se navenek slévá do jednoho hlasu. Křik hejnek, která mohou čítat i několik desítek jedinců (v našich podmínkách jsou rorýsi ptáci společenští a skupinky složené z párů mohou doprovázet i nehnízdící ptáci), přehluší i městský ruch.[7]

Hnízdí téměř v celé Evropě, v severní Africe a na rozsáhlém území Asie.[3][4]
Na jihu a západě Evropy žije velmi podobný rorýs šedohnědý (A. pallidus) a rorýs velký (Tachymarptis melba), který vzácně zaletuje i na území České republiky a který se od rorýse obecného liší bílým zbarvením břicha.[4]

V letech 1985–1989 i 2001–2003 hnízdil na území České republiky v počtu 60 000–120 000 párů.[3][8] Podle Červeného seznamu je rorýs obecný zařazen do kategorie „LC – málo dotčený“, přičemž v letech 2000 až 2015 bylo zaznamenáno hnízdění v celé České republice.[9]

Přísně tažný druh. Zimuje v Africe, jižně od rovníku; do střední Evropy se začíná vracet v dubnu. Na území ČR přilétá koncem dubna a v květnu, do zimovišť odlétá od konce července do poloviny srpna. Hnízdí od nížin po nejvyšší polohy, létá i nad horskými hřebeny, za deštivých dnů nízko nad vodou řek a nádrží.

Rorýs obecný se s výjimkou hnízdního období téměř neustále zdržuje ve vzduchu, kde spí, pije a páří se, přičemž střídá svižný let s plachtěním, během kterého nabírá výšku okolo jednoho až dvou kilometrů, aby během klesání mohl spát. Během klesavého letu upadá do mikrospánku, kdy „vypíná“ jednu polovinu mozku, přičemž druhá kontroluje let.[7] Rorýsové nocují za letu v hejnech.[7] Ve vzduchu létá průměrnou rychlostí 35 km/h, ačkoli může dosáhnout i rychlosti přesahující 200 km/h.[10] Minimální pohyb po pevném povrchu dokazují také jeho zakrnělé končetiny, díky kterým druh získal binomické jméno (Apus apus – z řeckého „apous“ čili „bez nohou“).[11]

Živí se výhradně členovci létajícími vzduchem aktivně (hmyz) i pasivně[pozn. 1] (pavouci, roztoči aj.), zpravidla do velikosti 10 mm.

Vejce rorýse obecného

Původně hnízdil ve štěrbinách skal a dutinách stromů. Se stavbou budov se adaptoval na hnízdění v otvorech a skulinách zdiva vyšších staveb. Ve městech hnízdí na vysokých budovách (v dutinách, pod střechami, na půdách, ve věžích), ale jeho hnízdiště ohrožuje proces zateplování budov (početnost klesala např. v Praze v 90. letech 20. stol.).[8] Ztrátu hnízdních příležitostí lze částečně kompenzovat instalací speciálních budek, tzv. rorýsovníků. Hnízdní materiál (stébla, vlákna, vlasy, vlnu, peří, žíně atp.) slepuje slinami, které na vzduchu tuhnou, a proto je hnízdo většinou pevně přilepeno k podkladu. Umístěno je v tmavých dutinách (v ČR z 90 % na budovách, zbytek v budkách, ve skalách a v dutinách stromů).[2]

Hnízdí jednou ročně, v rozmezí od května do července. Samička snáší 2–3 bílá vejce o hmotnosti 3,5 g, na kterých sedí oba rodiče. Mláďata se líhnou po 18–21 dnech, a protože jejich vývoj je pomalý, zůstávají na hnízdě 42–43 dní, při nedostatku potravy až téměř dva měsíce. Rodiče krmí mláďata chuchvalci nalovených členovců slepených slinami (chuchvalce obsahují 90–800, max. až 1500 jedinců). Denně uloví rodiče přibližně 50 g potravy[12]. Ve srovnání s pěvci nekrmí rorýsi svá mláďata tak často.[13] Při nepříznivém počasí, a tedy nedostatku potravy mohou mláďata snížením teploty těla zpomalit růst, díky čemuž přežijí i jedno- až dvoutýdenní nedostatek potravy. Mladí opouštějí hnízdo, když jsou jejich křídla dlouhá 16 cm[12]. Pohlavně dospívají koncem druhého roku života. Dožívají se průměrně 7 let; nejvyšší věk kroužkovaného ptáka je 21 let.[14][15][4] Když mladí rorýsi jednou opustí hnízdo, již se do něho nevrátí – s rodiči létají několik dní po okolí a poté se vydají na cestu do zimoviště.[16]

Dospělí ptáci mají vzhledem ke svým výborným manévrovacím schopnostem v letu jen malé množství predátorů. Patří mezi ně zejména ostříž lesní (Falco subbuteo) a sokol stěhovavý (Falco peregrinus). Mláďata jsou v nepřístupných hnízdech obvykle dobře chráněna, ohrozit je dokáže např. poštolka obecná (Falco tinnunculus).[17] Příležitostnými predátory jsou drobní savci plenící hnízda rorýsů. Kromě predátorů jsou nebezpečné skleněné stěny staveb.[12]

Rorýsovník na obecním domě v Praze 10

V České republice je zvláště chráněn jako ohrožený druh.[18] Je chráněn ve všech vývojových stadiích. Chráněna jsou jím užívaná přirozená i umělá sídla a jeho biotop.[19] Orgány ochrany přírody s působností krajských úřadů jsou oprávněny postupem podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. na žádost udělovat výjimky ze zákazů stanovených v § 50 zákona č. 114/1992 Sb. Orgány ochrany přírody s působností krajských úřadů obvykle postupují podle Metodického pokynu Sekce ochrany přírody a krajiny Ministerstva životního prostředí k postupu orgánů ochrany přírody při zajišťování ochrany hnízdní populace rorýse obecného (Apus apus) podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.[20]

V době od 20. dubna do 10. srpna se nesmí rušivě zasahovat do hnízdění rorýse obecného. Například při zateplování je řešením jednak provádět práce mimo atiku, jednak stavět lešení nejvýše na úroveň předposledního podlaží a dostavbu naplánovat až po 10. srpnu.[21]

V souvislosti se zateplováním budov se začaly vyrábět budky do zateplení pro rorýse, a to jednokomorové až tříkomorové, jednokomorové zaatikové a také vletové trubky do dvouplášťových střech. Budky jsou vyrobeny z extrudovaného polystyrenu, lepí se fasádním lepidlem nebo lepicí pěnou pro Etics a není třeba je osazovat parapetním plechem, takže instalace je pro montážní pracovníky zateplení snadná a rychlá.

Na českém trhu jsou i dřevocementové budky, které jsou nerozbitné strakapoudy velkými.[22]

• Rorýs obecný byl vyhlášen Českou společností ornitologickou „Ptákem roku 2004“.[27]
• Tito ptáci vydrží extrémně dlouho létat bez přistání. Již v roce 1970 švédští biologové předvídali dobu několika měsíců letu. V roce 2015 vyhodnocením „mikrobatůžku“ s více funkcemi byl zaznamenán let v délce 10 měsíců. Tento pták je tedy zřejmě rekordmanem v délce pobytu mimo pevnou zemi.[28]
• V celé ptačí říši nenajdeme jinou skupinu, která by byla lépe adaptována na téměř permanentní pobyt ve vzduchu. Rorýsí tělo je dokonale aerodynamické, křídlo je úzké a dlouhé s nápadně prodlouženou ruční částí. Letky jsou o poznání tvrdší než u jiných ptáků, takže bez problémů vydrží téměř neustálé mávání, za které jsou zodpovědny létací svaly. A ty jsou díky speciálním fyziologickým adaptacím téměř neunavitelné. Rorýsi mohou létat i ve značných výškách, to jim zase umožňuje relativně větší povrch červených krvinek společně se speciálním hemoglobinem, majícím vyšší schopnost vázat kyslík v prostředí s jeho nižším obsahem.[7]
• Rorýsi odhadem nalétají 190 000 km ročně.[12]
• Při střemhlavém letu dokáže rorýs vyvinout rychlost až 220 km/h. V Evropě je rychlejší již jen příbuzný rorýs velký (Apus melba) a sokol stěhovavý (Falco peregrinus), ale oba jsou větší než rorýs obecný a při střemhlavém letu jim pomáhá vyšší hmotnost.[16]
• Rorýs krmící mláďata nalétává do hnízda až rychlostí 70 km/h, přičemž průměr vletového otvoru do hnízdní dutiny bývá jen několikacentimetrový.[16]
• Rorýsi byli občas zastižení, jak odpočívají na značně neobvyklých místech: ve Švédsku byli pozorováni mladí ptáci, kteří nocovali zavěšeni zespodu na větvích stromů; v Litvě byli pozorováni rorýsi zavěšení na letícím balónu.[16]
• Jsou známé případy, kdy se rorýsi usadili ve starých hnízdech jiřiček obecných (Delichon urbica).[16]
• Rorýs, který byl kroužkován jako mládě na hnízdě ve Švýcarsku, byl nalezen o 21 let později opět ve Švýcarsku; za tu dobu nalétal odhadem téměř 5 milionů kilometrů.[16]
• Rorýsi tráví na hnízdištích po celé Evropě v průměru 109 dní. Zatímco do oblastí kolem Středozemního moře přilétají už počátkem března, na hnízdiště za polárním kruhem se vracejí až v červnu. V tuto dobu ptáci na jihu již společně s vyvedenými mláďaty odlétají do zimovišť.[16]
• V roce 2019 byl organizací Swifts Without Frontiers prvně vyhlášen 7. červen Světovým dnem rorýsů.[29]